Moje zkušenost se sebehodnocením žáků/studentů:
jsou z velké části k sobě nesebekritičtí, ale je to i tím, že ne zcela přesně rozumějí stupnici (kritériím) hodnocení.
V tom mě hodně pomáhá Bloomova taxonomie (vzpomenout si, rozumět, použít, rozebrat (analyzovat), hodnotit (evaluovat) a tvořit)
výborný: je tvořivý; samostatný; když udělá chybu, při upozornění ví, jako chybu udělal, dovede i vyvodit, proč ji udělal
Při velmi častém bezduchém odříkávání pasáží, aniž by věděl, co říká, jsem dával trojku. Stačilo dát pár otázek k tématu, a žák se v odpovědích ztrácel (viz výše Bloom - nerozuměl, jen si pamatoval, a to ještě jen něco)
Čtyřkou jsem hodnotil pokud reagoval na "velmi návodné" otázky. Ověřoval jsem si tak, zda by byl schopný u maturity (při "výbuchu") tímto způsobem reagovat.
Ta nesebekritičnost žáků spočívala v tom, že když odříkali naučené odstavce, tak očekávali výborné hodnocení. Jejich představa: stačí se čas od času nabiflovat, nechat se vyvolat a ve zbytku roku "vegetit" a projít. Jejich argument byl, že spolužák dostává jedničky a přitom se moc neučí, jen to "vokecá" a oni nad tím tráví noci.
Doporučuji se podívat sem: http://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/853/POJETI-VYUKY-ZEMEPISU-GEOGRAFIE-V-BRITSKEM-KURIKULU.html/co je v Anglii výjimečný (excelentní) výkon ze zeměpisu pro 14-leté! Ale jsou tam i další stupně, a škála je četnější než velmi hrubá 1 až 5.
To je moje zkušenost, která se mně osvědčila. Ale jsme každý jiný
takže netvrdím, že je to ten nejlepší způsob na světě. Jakou mají zkušenost ostatní kolegové?