Kamila Ventová píše:
Podle mě se klade velký důraz na techniku čtení. Zda umí číst dítě pěkně nahlas, s přednesem. Ano, je to důležité. Ale není důležitější textu porozumět? ... Proč by [zkostnatělí učitelé] měnili hodiny čtení, když jsme se takto naučili číst všichni? Bohužel v tom vidím největší problém. Nechuť cokoli měnit.
K tomu čtení s přednesem:
Asi řeknete, že to přece je jasné - ale možná ne všem, když se ve škole tak málo děti
připravují na recitaci. Totiž: čtení nahlas nerovná se čtení s přednesem, a čtení s výrazem nebo čtení s přednesem není vždy se skutečným přednesem. Pro čtenářství a porozumění čtenému textu do hloubky je recitace (třebas jen čtená z papíru, ne nazpaměť) moc důležitá, a to ze dvou důvodů:
a) podat druhým to místo v textu nebo celý text, který mě zaujal, je moc důležité pro čtenářství. Číst jen a jen pro sebe je málo. To ať si nakonec každý doma čte, jak libo. Ale v průpravě k čtení s pochopením smyslu je přínosné, když žáci sdílejí a poznávají, jak se shodnou nebo liší. Můžou o tom hovořit, vysvětlovat - podle textu i svých zkušeností ze života a četby;
b) rozmyslit si a vyzkoušet, jak by se to či ono místo říkalo nahlas, aby to bylo věrohodné a zajímavé, to je součást dobrého pochopení smyslu! Proto žák musí dostat čas a dopomoc k otmu, aby to své předčítání předem důkladně promyslil, se sousedem si vyzkoušel - předčítat určitý dialog znamená vžívat se do těch postav, předčítat líčení kousku přírody znamená úplně si ho promítat před očima, předčítat napínavý děj znamená být ho účasten. Proto jsou zcestné mnohé tzv. "dramatizace" ve třídě, když je učitel/ka nenechá dětm předem"nastudovávat" - někdo je herec, jiný režisér, třetí třebas technik, hlídající hlasitost a tempo - a takové předčítání jsou pak "rozhlasovou četbou na dobrou noc" neboli "čtenářským divadlem". Tělo při něm může v klidu sedět, na pohyb máme zase jiné chvilky s dramaťárnou - ale i ta musí vždy být promyšlena, nikoli odtajtrlíkována bez myšlenkovitě.
Možná nám pomůže, když při hovoru o čtení s porozuměním budeme pamatovat na to, že děti v elementárním stádiu čtení opravdu bojují o písmenka a slova, že dosahují "pouhého" doslovného porozumění, a přesto mají mít i ony už
zážitek z četby, aby totiž ty slabší děti neztratily zájem dřív, než začnou číst dost plynně, a aby ty rychlejší děti nedostaly dojem, že čtení je nuda. A že děti o málo starší už potřebují zkoumat, jak se dobírat hlubšího
pochopení smyslu - ne tedy jen porozumění slůvkům, ale zachytit "vážnou zprávu", kterou k nám ten text vysílá a kvůli níž byl stvořen. U bajek a mravoučných pohádek je to snadné, ale to právě začne děti brzo nudit - zpráva je tak známá a jasná, že nebylo kvůli ní už třeba se prokousávat Krylovovým veršem...
Tak držím palce, aby se pod stromečkem každé učitelce obejvila nějaká knížka, ve které stojí za to se textem prokousávat!