V tomto fóru vám předkládáme definici čtenářské gramotnosti.
Je pro vás smysluplná? Doplnili, či rozvinuli byste něco?
Je něco, co vás v ní zarazilo?
Jaký je váš první dojem?

Tedy, milá paní Lenko, nejsem učitel, jak jsem zde psal v jiných tématech, ale definice je zarážející od shora až k patě (nic ve zlým ). Pro mne, jako laika, je to typická ukázka výstupu intelektuálních bádání hraničící s Cimrmanovskými kroky na poli vědy.
Dovolte mi otázku - k čemu takováto definice slouží? Dá se podle ní učit? To, že čtenářská gramotnost v sobě zahrnuje schopnost text přečíst, porozumět mu a interpretovat jej je známo již staletí. Nic nového tato definice přinést nemůže, pouze staré axiomy vyjadřuje novými slovy, bohužel nepříliš srozumitelně. Mě by spíš zajímalo, jak přivést svou dyslektickou dceru ke čtení, když jí "to nebaví".

Pěkný den,

to je zajímavé téma, díky za něj. A je to určitě docela problém, který trápí řadu rodičů a jistě hodně učitelů.

Přenesla jsem toto téma do samostatného vlákna, protože přeci jen s definicí čtenářské gramotnosti nesouvisí . Téma najdete ZDE.

Jak už jsem psala v některém z předchozích příspěvků: vše, co je tak nádherně vysvětleno akademickými slovy (souhlasím s panem Karlem), já mohu sama pro sebe shrnout do tří slov: ČTENÍ S POROZUMĚNÍM.
Představuji si pod tím vše, co souvisí s aktivitami práce s textem:

• pochopení čteného;
• různé formy dovedností shrnutí, předjímání děje, vypravování a sdílení;
• výrazné čtení;
• rozbory textu;

Doufám, že nad definicí dumalo hodně lidí a dostatečně dlouhou dobu. Není nad to objevit již objevené a považovat to za objev století (omlouvám se za opakování slov, ale na nic lepšího jsem nepřišla - nemám kolem sebe dostatek spolupracovníků)

Dobrý den, zdá se mi, že pojem "čtenářská gramotnost" se stává módním hitem a mnoho odborníků se zabývá co nejpřesnější definicí a jiní odborníci pořádají odborné kurzy k tomuto pojmu a jak ji učit, rozvíjet atd. Podle mne to je ale stejné, jako bychom se zabývali a pořádali kurzy k tomu, jak mají řidiči jet autem, aby spotřeba benzínu byla co nejnižší, ale úplně nám uniklo, že "řidiči" (myslím tím žáky) vůbec neumí auto nastartovat. Čili zabýváme se definicemi a rozlišením pojmů "čtenářská gramotnost" a "čtení s porozuměním", ale zcela nám uniklo, že žáci prostě neumí číst! Pokud někdo čte pomalu, často ještě v 6. třídě slabikuje a v každém třetím (pátem) slovu se přeřekne (špatně přečte), pak těžko může číst s porozuměním a o nějaké čtenářské gramotnosti je zbytečné mluvit. Takže je potřeba si říct (případně i testovat), jak má vypadat čtení žáka na konci 2. ročníku (plynule, v tempu a bez chyb), tomu ve výuce věnovat patřičný čas (i na úkor různých skupinových prací) a tuto úroveň čtení přenést i do známky v českém jazyce na vysvědčení. Pokud žák zvládne techniku čtení, pak se dá rozvíjet čtení s porozuměním atd. Dům se taky nedá stavět od 2. poschodí, ale od základů. A ty současným žákům chybí. A protože neumí číst, tak je čtení nebaví, nečtou, mají problémy s porozuměním textu i v jiných předmětech a podle toho vypadají i výsledky našich žáků v testech PISA, u státních maturit apod.

Naprosto souhlasím s panem Karlem,který klade tuto otázku do oblasti "úspěšných kroků Járy Cimrmana na poli vědy", a chápu, že by se mnohem raději ,přímočařeji a reálněji dověděl, ¨ja svojim dceru přivést je čtení.
Zároveň se stotožňuji s příspěvkem pana Mirka.

Možná to někoho překvapí, ale pod čtenářskou gramotnost patří právě i to, co se ve škole moc nepěstuje:
Třebas schopnost přečíst i text, který na první pokus přesahuje mou zkušenost. (Někdo není s to přečíst pár řádků, když je v nich tu a tam cizí slovo, kterému on sám nerozumí - ostatní čtenáři sice rozumějí, ale on se přes ten svůj odpor prostě neumí dostat. Jiný člověk to hned vzdá, když nějaké pojednání nediktuje jemu osobně, co udělat, a když požaduje, aby si to promyslil. Takoví lidé jsou jako ten čínský rybář, co se nechtěl naučit lovit ryby, ale žádal, aby mu bůh každý den přinesl novou rybu k snědku. Myšlení bolí, říkával Masaryk...)

Stalo se mi, že v kursu pro hudební gymnázium se češtinář zlobil, že v pracovním textu, na němž jsme si ukazovali, jak vést žáky k lepšímu porozumění, je pár cizích slov a že by tomu žáci nerozuměli. Zeptal jsem se, kde se jeho žáci do maturity naučí s odbornými slovy cizího původu vyrovnat, a on říkal, že do svých pracovních textů by žádné cizí slovo nepustil. Ujistil jsem se, že tedy jeho žáci nedostanou příležitost se naučit rozumět takovým textům. Myslím, že možná z jeho žáků vyrostou stejně popuzení a nepoučení čtenáři, jako je on, ale tihle nadaní žáci bývají spíše inteligentní, nemám o ně strach. To spíše o obyčejné děti v základní škole...

Nejspíše kvůli takovým potížím (jsou dnes velmi časté právě i mezi učiteli) je v té definici odstavec o tom, že gramotný je dnes jen ten, kdo má určitý kladný vztah k čtení. naopak ten, kdo se hned zasekne, má čtenářskou gramotnost na nižší úrovni, takovou řeklo by se prostou, která vystačí na nákupy domácího zboží, na hovor o naší kočičce a na řeč s menšími dětmi - to jsou vše situace moc krásné a potřebné, ale žák v nich nezíská zkušenost potřebnou k tomu, aby se dorozuměl o složitějších životních problémech, třeba se svým zdravím, s řešením pracovních problémů, s návody k ovládání složitějších zařízení, s řešením matematických slovních úloh atp.).
Na tenhle odpor k trošku odbornějšímu sdělení nenarážíme jen u lidí praktických povolání - třeba u zedníků, ale kupodivu i u učitelů. Možná je jako žáky někdo zapomněl učit, že slovíčka v textu, kterým nerozumím, se dají "vyluštit" asi 4 základními postupy. Právě proto mluví definice o určitých specifických dovednostech, ne jenom o "čtení s porozuměním".
V českých školách se opravdu mluví o čtení s porozuměním, jenomže ty průzkumy mezinárodní dokázaly, že děti jsou učeny jenom porozumění na doslovné úrovni - a pak ovšem nedokážou posoudit text, rozpoznat záměry autora nebo to, zda je text určen právě pro ně, či pro někoho jiného.

A kvůli učení, kvůli postupujícímu zlepšování toho, jak hluboce je žák s to porozumět textu, který čte, je v definici taky to podezřelé slovo metakognice (nemusíme ho odmítat, lékař taky beze strachu řekne slovo tuberkulóza, a nemusí ho nahrazovat domácími slovy souchotě, sušky, suchá nemoc, jako to činíval prostý lid).
Vzpomeňte si, jestli vás někdo učil přemýšlet o svém způsobu dobývání významu z textu. Ptal se učitel například: "Jak sis, milý Karlíku, poradil s tímhle slovem, když sis uvědomil, že kvůli němu nerozumíš celému odstavci?" A Karlík říkal buďto: "Já nevím, pořád mi tam vadilo a nevím, co tam chtěli říct." Takový Karlík si nevěděl rady, neměl potřebné dovednosti a zkušenost. Ale jiný žák možná řekl "Já jsem prostě četl pomalu dál a čekal jsem,jestli tam nebude trošku vysvětlené, nebo jestli mi to prostě nedojde. A když nedošlo, vzpomněl jsem si, jestli už jsem slyšel podobná slova. A vzpomněl jsem si, že je slovo metastázy, a to nám říkali, že je jako další, následovné šíření nádoru. Ale to mi taky ještě moc nepomohlo. Ale viděl jsem v tom slově ještě kus, který znám z četby o první světové válce - tam se psalo rekognoskace, jako prozkoumávání, rozpoznávání nebo prohledávání terénu. Tak jsem si řekl, že ta metakognice by mohlo být něco jako další zkoumání, poznávání. A zkusil jsem si to říct v té větě místo slova metakognice, a zdálo se mi, že už tomu líp rozumím..."

Stává se mi, že hodně lidí hned vykřikne, že tohle je úplná blbost, že takhle přece nebudou žáci mluvit. Asi ne takhle přesně, ale ty popsané úkony k odhalení a pochopení významu neznámého slova tady Karlík hezky modeloval. Zkušený mozek to dělá samovolně, ani o tom nevíme. A nezkušený mozek, jejž to nikdo neučil, ani neví, že to nedělá, a že proto nerozumí dál.
V zemích, kde čtenářská gramotnost neupadá nebo se lepší, se s dětmi ve škole dělají právě takové aktivity. Kromě toho, že tam kolem dětí dospělí rádi čtou i texty složité, že se hned nerozčilují ani nemluví opovržlivě o tom, jak je něco abstraktní, nebo moc odborné, ale spíše ukazujou, jak jsou zvídaví, a že by tomu rádi porozuměli. Jejich učitelé nečtou Blesk, ale Respekt nebo aspoň Reflex... Škola je plná knížek, bez krátkých knihovních hodin, knížku podle svého gusta si žák půjčí z regálu ve třídě bez a složitého papírování . Jsem docela rád, že u nás pár takových učitelů znám - jejich žáci, pěkní rošťáci, vydrží sedět a začíst se -když je k tomu učitel s kladným vztahem ke čtení přivede.

Doufám, že z toho je vidět i to, že už nestačí, jako před 200 lety, jen přelouskávat písmenka. Že ani tohle se spousta dětí do konce ZŠ pořádně nenaučí, to je ovšem velká výzva. Jestlipak se s tím něco dělá? Jestlipak někde v RVP se počítá s tak hlubokým zaostáváním tolika žáků? A počítaly s tím kdy staré osnovy? Tam, kde zachraňují skoro negramotné zanedbané žáky, se používají právě činnosti, které jsou schované v definici čtenářské gramotnosti. Ale definice nemá sloužit jako výuková pomůcka - to snad v žádném oboru, ne? Záchranné činnosti ve čtení vycházejí z toho, co se děje v mysli člověka, který zápasí o čtení i který zvládá základní dovednosti. Definice jenom vyřkla nahlas, co o fungování nebo principech víme. Tomuhle nerozumět, nebo to dokonce odmítat, to vypadá, jako by lékař neznal fungování krevního oběhu a říkal pacientovi "Tak už hrome přestaň krvácet!"

Co probíhá před započetím četby? Zajímavě k tomu píše Ludmila Kovaříková ve svém blogu. Jaký je váš nazor?