Nové diskusní téma přijalo zajímavou výzvu - najít opodstatnění a správný obsah prototypu nové výchovy, která by se mohla zařadit do vzdělávacího rámce.
Jako příznivec pohyblivých obrázků a výtvarných forem, které filmový svět nabízí, přec jen před vlastním jásáním nad cestou k nalezení místa filmové výchovy ve školském systému si neodpustím úvahu širší.

Stávající diskuse o významu vzdělávání v ČR je výborným odrazovým můstkem pro názory a jejich výměnu:
a/ už na pedagogických fakultách se tu a tam dozví studenti, že trend budoucnosti školství je přechod od výkonového k tvořivému základu. Otázka: existuje důkaz, že se tak v praxi děje?
b/ nakolik je současná pedagogická obec připravena - vést ke tvořivosti? Výkon je totiž mnohem lépe vyžadovatelný, samozřejmě hodnotitelný a jaksi uchopitelný - a to zejména s ohledem na tradici školství už od dob Marie Terezie. To pak je mnohem výhodnější zůstat u výkonu i tam, kde se tvořivý obsah a postupy přímo nabízejí.
c/ kolik procent pedagogů vládne alespoň průměrnou tvořivostí? Kolik si jich umí hrát, aniž by se báli, že ztratí svoji učitelskou důstojnost?

Výčet bodů byl bohatější, pro zarámování mého příspěvku však stačí.
Je mi jasné, že teď na mě padne kletba všech uhoněných učitelů, kteří jak veverky běhají v nekonečném kruhu, protože se to tak prostě po nich chce - administrativa, dodržování školských předpisů a další a další. Opět kletba výkonu - jak máš vyplněno, jak časově stíháš atd.
Kreativita jako motto je na školách velmi vzácná. Ono se především musí poctivě učit - tzn. vyžadovat výkon, měřit výkon, vyplňovat hlášení o výkonu.
Na druhou stranu - tahle vžitá - všem tolik nevonící realita - je vlastně vysvobozením pro učitele. Mohou deklarovat svoji vytíženost, mohou se rozčilovat nad tíhou systému. A navíc - už v tom umí chodit. Mají to v krvi - a ta automatičnost je neskutečně snazší než cesta k prosazování tvořivosti.
A já jsem v úvaze dopadl jako ta veverka, protože se točím v kruhu. A jsem z toho spíše smutný.

Výchov s posláním rozvoje tvořivosti není nikdy dost. Hudební, výtvarná, dramatická i mediální - tam všude by měla být oáza a jakýsi kontrast k tomu výkonovému běsnění kolem. Ale - aby Váš výchovný předmět měl prestiž a autoritu u kolegů je třeba výkon pěstovat i tady! Bohužel. A tak se mi zdá, že komunikace o nové výchově by měla předcházet i velmi věcná kritika stavu tvořivosti ve výchovách jako předmětech i v dalších oborech.

Více než filmová výchova na školách chybí tvořivá výchova. Předmět, který by otevíral nové možnosti žáků v pohledu na věci, situace, dával by jim možnost interpretace tím, čím jsou svoji kreativitu nejlépe schopni realizovat. A současně by mohli nalézt i možnosti nové.
A teď klíčová otázka: kdopak by tvořivou výchovu učil? Který kantor dokáže propojit možnosti mluvené interakce, vedení brainstromingových aktivit, vizualizace, práce v materiálu, organizování a vedení tvořivých projektů?
Kdo by chtěl vyskočit z kruhu?

Při práci na mé diplomové práci se potýkám s řadou problémů, jež byly nastíněny předešlými články:

1)Jak se vypořádat se statusem filmové (audiovizuální) výchovy?
2)Jak vymezit pozici filmové (audiovizuální) výchovy v prostoru určeném nastupujícím kurikulárním dokumentem, tj. RVP ZV?
3)Co by mělo tvořit náplň "předmětu" filmová (audiovizuální) výchova?

Při studiu zahraničních dokumentů orientujících se na danou problematiku (myšleny jsou především srovnávací studie garantované Dr. Andrew Hartem) jsem zjistil, že v zemích s vyspělejší úrovní realizace filmové výchovy se už od konceptu oboru orientovaného výhradně na tento jeden projev mediální kultury upustilo. Navzdory estetické (ale ne výlučně estetické) fuknci většiny filmových děl jsou tyto při výuce utilitárně řazeny do ranku mediální výchovy. Řekl bych, že z dvojího důvodu.
Jednak sdružení několika projevů mediálního světa do jednoho rámce usnadňuje formulaci takovéhoto vyučovacího bloku, jeho cílů a zaměrů. Opět vstupuje do hry onen trochu nesympatický utilitarismus, kdy navzdory estetickým funkcím jsou upřednostňovány funkce jiné - poznávací kontaktové, apod. Vychází se z banálního předpokladu, že média jsou do značné části hlavně zdrojem informací, jež se ve stále komplikovanějším světě stávají pro nově přicházející generace nečitelnějšími a je nutné je doslova nejdřív naučit "číst" mediální sdělení a až potom je vést k dalším kvalitám mediálních projevů.
Dalším důvodem sdružení několika mediálních projevů je samozřejmě větší průraznost takovéhoto bloku v rámci kurikulárních dokumentů. V žádné ze zemí, jež uvádějí zmiňované srovnávací studie, netvoří mediální (filmová, audiovizuální) výchova samostatný předmět. Vždy je při upozornění na její syntetický charakter zdůrazňován mezipředmětový princip, na němž se zakládá. Jinou otázkou je, že ve většině zemí jsou garanty mediální výchovy učitelé mateřského jazyka a literatury, jejichž předmět začíná být s rostoucím význame textové intence mediálních projevů notně naddimenzovaný.
S nastupujícím RVP ZV a v něm obsažené položky průřezového tématu Mediální výchova nabízí se možnost směřovat k perspektivám mediální výchovy minimálně v intencích některých zahraničních příkladů. Nestačí ovšem jen vydat nový kurikulární dokument, který nabádá k začleňování prvků mediální výchovy do výuky. Nezbytné je přesnější vymezení povahy mediální výchovy a její obrysové náplně. Nemusí jít přímo o direktivně vydávané dokumenty, ale o jistou formu metodických pomůcek, učebních textů a rozhodně by věci výrazně přispěla vhodně zhotovená učebnice. Na druhou stranu je nutno co v nejbližší době započít se systematičtější přípravou budoucích učitelů. Tzn. že by měly být v prvním sledu ustanoveny na pedagogických fakultách minimálně (povinné!!) semináře věnované problematice mediální výchovy. O jejich zařazení a podřízení určitým specializacím by měla být vedena diskuse v souladu s ujasńováním pozice mediální výchovy ve výuce.
Co se týče náplně filmové (audiovizuální) výchovy je nutno opět přihlédnout k zahraniční zkušenosti. Filmová (audiovizuální) výchova jako plnohodnotný předmět věnující se ve stejné míře základům filmové teorie, historie, popřípadě kritiky je za dané situace jen zbožným přáním. V první řadě je nutné vést žáky, a to od nejnižšího věku, ke schopnosti vnímat a kritický přijímat audiovizuální dílo, což jak dokazují mé zkušenosti nedovedou mnohdy ani někteří studenti na sekundárním a terciárním stupni školství. A na vině není samozřejmě jejich inteligenční potenciál, ale nedostatečný rozvoj takovýchto schopností, jimž doposud nebyla věnována takřka žádná pozornost. Proto musí být obsah filmové (audiovizuální) výchovy úměrně odstupňován podle dosaženého věku a schopností a spíše než kvalitativní zřetele by měl být brán v potaz edukativní potenciál jednotlivých filmových děl.
Řečeno poněkud anachronní terminologií, filmová (audiovizuální) výchova v globální persektivě (tzn. na všech základních a středních školách) představuje až určitou nadstavbu zvládnutí mediální gramotnosti a tzv. kritického čtení.

Děkujeme autorovi za jeho příspěvek, je první a to nikdy není jednoduché. O to více bychom byli rádi, pokud s námi autor setrvá v diskusi i nadále.

Pokud vnímám správně obsah vašich slov, tak snahu najít v systému vzdělávání pro filmovou výchovu vhodné místo a vytvořit její obsah vítáte. Souhlasím s vámi, že je třeba vnímat téma filmové/ audiovizuální výchovy v kontextu širším, zejména pak ve vztahu k výchově k tvořivosti a tvůrčím činnostem vůbec. Má-li se dařit tvorbě žáků, je nutné, aby s nimi pracoval tvůrčí učitel, který má s tvorbou (ať se vztahuje k jakémukoliv druhu umění) zkušenosti. Snad ještě důležitější je, aby to byl učitel, který je schopen k tvorbě inspirovat druhé! Ve vztahu k žákům, se pak jedná o zcela autorské metody a postupy, dalo by se také říci „pojetí“, „škola“,dílna, ateliér. Ty se tříbí velmi dlouhou dobu a vyžadují neustálou pedagogickou i tvůrčí reflexi a oborovou i mezioborovou komunikaci. Odpověď na otázku jaký by měl být učitel, zabývající se vizuální, audiovizuální či filmovou výchovou, má podle mne smysl hledat současně s obsahem a cílem filmové výchovy. Chtěla bych se teď zastavit vaší věty „Kreativita jako motto je na školách velmi vzácná“ Myslím si, že školy teprve dospějí k tomu, že kreativita se může stát nejen mottem, ale také jejich strategií. Proč ale tomu tak není? Možná, že kreativita je pořád ještě pojem, jehož obsah (mimo oblast umění) je vnímám spíše intuitivně a utilitárně (často jako postup pro rychlé a bezchybné splnění jakéhokoliv úkolu s okamžitou kladnou odezvou). Avšak potěšující je, že trendy ve vzdělávání jsou kreativitě, zdá se, nakloněny. Navrhujete, aby komunikaci o nové výchově předcházela věcná kritika stavu tvořivosti ve vyučovacích předmětech a to nejen ve výtvarné, hudební a dramatické výchově, které jsou tradičně za kreativní předměty považovány. Udělat si analýzu toho, zda se ve školním vzdělávacím programu na příležitosti k rozvíjení tvořivosti myslí, by mělo být zájmem (přála bych si, aby to byla priorita) každé školy. Orientaci v tom, jaké otázky je vhodné si položit nabízí útlá, leč velmi zajímavá publikace „Výchova k tvořivosti ve školním vzdělávací programu" (více informací na www.rvp.cz/clanek/249/1274).
Jako řešení pro podporu tvořivosti spatřujete v existenci „tvořivé výchovy“ jejíž naléhavost vnímáte více, než existenci filmové výchovy. Pojem „Výchova k tvořivosti“ považuji za přesnější: nabízí postupy, které je možné uplatnit ve všech vyučovacích předmětech a v životě především. Přesto si myslím, že tvůrčí postupy, které vycházejí z jednotlivých druhů umění jsou kvalitativně jiné. Bylo by dobré, aby se podařilo pojmenovat v čem jsou tvůrčí postupy filmové/audiovizuální tvorby nenahraditelné a o co děti, které nemají zatím šanci se setkat s filmovou/audiovizuální výchovou (jejíž obsah je systematizován a po odborné stránce kvalitně uchopen), přicházejí.Velmi dobrou inspiraci pro tyto úvahy nabízejí i vstupní texty.

Chci (z nezasloužené pozice jednoho z moderátorů této diskuse) panu Petru Pláteníkovi poděkovat za jeho příspěvek. Podařilo se mu totiž soustředit pozornost na jeden z klíčových problémů současných diskusí o postavení filmové výchovy, totiž na její vztah k mediální výchově. Otázka položená autorem zní jasně: je mediální a filmová výchova (a) jedno a totéž, nebo se jedná (b) o dvě svébytné, byť dotýkající se oblasti výchovy a vzdělávání? Osobně se domnívám, že "b je správně", a pokusím se ze své pozice vyložit, proč si to myslím.
Patřím k těm, kdo se snaží v českých podmínkách rozvíjet mediální výchovu. S využitím poznatků, k nimž mediální výchova dospěla v jiných zemích a u renomovaných autorů (včetně A. Harta, o němž se Petr Pláteník zmiňuje), snažili jsme se od samého začátku koncipovat mediální výchovu jako "přípravu k životu s médii", tedy jako sociálně ekologickou disciplínu se zřetelným rozměrem uživatelským a jasným zacílením na zvyšování kvality života, v nouzi pak na obranu před jejím snižováním. Vtahovat do této koncepce film, resp. kinematografii, a podřizovat ji tomuto rámci je, myslím, v zemi s tak vyspělou kinematogragickou tradicí možné, ale zbytečně omezující. S trochou zjednodušení: je to podobné, jako bychom literární výchovu podřizovali výchově k občanství (byť souvislost by se tu také našla).
Přesto je zřejmé, že styčných ploch, překryvů a vzájemných vazeb mezi mediální a filmovou výchovou je hodně: od filmové (a televizní) řeči přes prezentaci filmových děl v televizi (a na internetu) až po skutečnost, že média se stávají součástí marketigových strategií filmových produkcí, zvláště u tzv. diváckých filmů.
Ostatně soudím, že právě tento socioekonomický rozměr existence kinematografie by měl být přdmětem zájmu jak mediální, tak filmové výchovy, jelikož v mnohém tvoří rámec pochopení současného světa vůbec.
Možnost pochopit film jako umělecké dílo (pokud se jím snaží být), schopnost rozkrývat významy obrazové řeči a intertextové vazby a hry filmové tvorby by přece jen mělo být výsadou filmové výchovy - včetně její tvořivé stránky. Pokud si někde žák či student zkouší napsat pokus o filmovou kritiku či malý scénář k vlastnímu filmu, měl by tak činit právě ve filmové výchově.

Ve svém příspěvku bych rád navázal na myšlenku Martina Číšeckého, který postrádá na školách tvořivou výchovu. Souhlasím s ním i v tom, že by bylo třeba analyzovat stav tvořivosti ve vyučovacích předmětech. Domnívám se, že tvořivost není u dětí dostatečně rozvíjena obecně. Jako lektor mnoha vzdělávacích kurzů jsem se opakovaně setkával s výrazným odporem ke změnám v oblasti cílů vzdělávání
s poukazem na to, že cokoli jiného než současný stav povede k zhoršení vzdělávacích výsledků. Požadovaná kritika stavu tvořivosti je jedním z dobrých argumentů toho, proč je změna nutná. Stručně řečeno, příliš mnoho učitelů se spokojuje s tím, že jejich žáci dosahují jen nejnižších hladin vzdělávacích cílů. Končíme často jen
v půli cesty. Naučíme žáky nezbytným poznatkům, vědomos-tem, následně zajistíme porozumění souvislostem mezi naučenými fakty a jsme spokojeni, pokud naučíme žáky vědomosti aplikovat. Na to by ovšem měly navazovat cíle
v oblasti analyzování věcí a jevů kolem nás i v nás a také v oblasti syntetické, tvořivé činnosti.Zvládnutí hodnocení a sebehodnocení by pak mělo završit celou tuto postupně na sebe navazující strukturu. V některých vzdělávacích mode-lech je právě tvorba označována za nejvyšší a nejsložitěj-ší kategorii vzdělávacích cílů. Právě vyučovací předměty vycházející z oborů oblasti Umění a kultura představují výbornou příležitost k rozvoji vyšších hladin myšlenkových operací, jakými je i tvorba. Pokud je tvořivost jako obecná intelektuální dovednost rozvinuta, je pravděpodob-né, že ji člověk bude schopen uplatnit v různých oblastech své činnosti. Právě v tom je cenný potenciál, který v sobě skrývá filmová/audiovizuální výchova. Komplexnost filmového díla s jeho dynamikou, barvou, zvukem, hudbou
a v současné době relativně snadno dostupnou technologií
a možnostmi následných úprav, činí tento druh umění mimo-řádně atraktivním pro současné žáky. Aniž bych pomíjel ostatní stránky věci, domnívám se, že je užitečné zdůraz-nit možnosti, které filmová/audiovizuální výchova nabízí v oblasti podpory a rozvoje tvořivosti. Na závěr se bohužel musím ztotožnit i s dalším postesknutím Martina Číšeckého, že asi ještě chvíli potrvá, než pro její širší uplatnění bude dostatek kvalifikovaných učitelů. Jako taktiku, která se osvědčila, navrhuji přestat přešlapovat a začít. Ostatní se postupně přidají.

Dobrý den,
jsem učitel na základní škole, učím v 5.C. Které filmy byste mi doporučil? Jsme hodně zaměření na humanitní vědy a rád bych žákům pustil nějaký film. Máte na Vašem úřadu nějakou videotéku? Pokud ano, prosím dejte mi kontakt a napište otvírací dobu. Děkuji, Martin Hudec.

To, že je naše civilizace ohrožena technokratickým systémem měření (něco jako krysí dostihy), se ví už dlouho. Je na čase obohatit debatu na téma vzdělávání (jakékoliv vzdělávání!) o jeden aspekt, pro nějž nemám snadné pojmenování. Jde o to, že racionální cesty poznání nás dovedly k poměřování výkonu, a to pokud možno v exaktních hodnotách. Ale jaký je z toho výstup? Netroufám si zpochybňovat metody a výsledky exaktních věd, ale jsem si jist, že cesty poznání nejsou výlučně racionální. Vztah mezi pozorováním mikrobiologa a tvorbou výtvarného umělce může být velice těsný, to je známo. Ale že výsledek badatelského úsilí dejme tomu fyzika a výsledek tvorby třeba hudebníka si mohou být neobyčejně blízké, je fakt, jejž naše rozhodující instituce nechtějí vzít pořádně na vědomí. Cesty a metody poznání mohou být různé a máme jim dopřát prostor, aby se rozvíjely. Racionalistický koncept světa přinesl mnoho užitečného i zločinného. Dnes víme, že svět je pospojvaný; možná fragmentarizovaný, ale přesto propojený. To platí nejen pro jeho mediální vrstvu, ale pro celek světa jako takového. Proto je žádoucí, aby byla ne-racionálním způsobům poznávání přiznána legitimita, jež tradičně náleží způsobům racionálním.
Tvorba je - mimo jiné - také způsobem poznání. Tvůrčí akt je jakousi osobní metodou uchopování, případně vytváření světa. Je jeho interpretací. Takže máme-li světu kolem nás rozumět, musíme být schopni se ho ze své pozice, ze svého úhlu pohledu, v šíři, na kterou si troufáme, zmocnit.

Pan Pláteník se dotkl problému vztahu mediální výchovy a výuky jazyka a literatury. S pozoruhodnou podobností se tu naznačuje historický moment studia filmu - a médií - na univerzitách, a to zejména v Evropě, najmě v Německu. Pro četné univerzity jsou film a media obecně něčím příliš mladým, než aby si zasloužili seriozní studium. (Napříkald Yale University má teprve teď své první doktorandy v oboru filmu.) Zpět ke střednímu a základnímu školství: byl by nesmysl, kdybychom spojovali (jako tomu bylo na univerzitách v 70. letech a na nižších stupních v následujících dekádách) studium filmu se studiem jazyka a literatury. Máme sice ve zvyku mluvit o jazyce médií nebo o jazyce filmu, ale to je něco dočista jiného!
Film (a zejména kinematografie) - to je komplex pozic a vztahů, které musejí být studovány samostatně, s plným soustředěním. Tvorba J. S. Bacha je nesporně součástí hudební výchovy. Tvorba Michelangela Antonioniho je ve vztahu k (dosud neexistující) filmové výchově v analogickém postavení. Nejde o to, kdo z nich se vyslovil silněji nebo přesněji o své době. Jde o to, že náš svět se nenarodil s námi, že tu je už po tisíce let. Čím lépe ho poznáme, tím více budeme schopni aktivně tvarovat budoucnost: onu globální, stejně jako svou vlastní.

Myslím, že pro žáky 5. třídy by bylo možné udělat základní "seznamovací" seminář o tom, co znamená to, co vidíme na plátně. Pokud se trochu vyznáte v asijských bojových uměních, můžete jim pustit nějaký kung-fui film a probrat s nimi například, co který kop způsobí tělu kopaného. Nebo co dokáže film jako Hoří, má pananeko vypovědět o mocenských strukturách naší společnosti.

Myslím, že dobře použitelný přehled filmů pro žáky se nachází na stránkách projektu FILM A ŠKOLA. Navrhuji požít odkaz: http://www.filmaskola.cz/index.php?id=katalog