Děkuji za diskuzi na téma etická výchova do škol. Pro mne je zajímavé, jak různě a jak odlišně chápou různí lidé vůbec ten pojem a to, co se pod ním schová. A že přesto, že to chápou různě, jsou většinou dost důslednými stoupenci té myšlenky. Je zajímavé, jak etika chápaná ryze na křesťansko mravních principech v kontrastu s etikou postavenou na osobnostním vývoji a "vedeném" zrání přitom v kontrastu vlastně nejsou. Pokud jde o můj názor, určitě lze souhlasit s tím, že prvotní mravně etické zásady si má nést dítě z rodiny. Ale jestli tomu dobře rozumím, tak vyučovaná etická výchova by měla obsahovat něco trochu jiného. Především učení se komunikaci mezi lidmi. A to zejména mezi lidmi, které jsem si nevybrala, s kterými nejsem úplně dobrovolně, a kteří jsou i hodně odlišní, tedy v úplně jiném modelu než je rodina. Zároveň je ale přitom důležité si uvědomit, že to nemůže a nesmí vést k takovému tomu všeobjímajícímu pohledu: Všichni jsou úžasní a jedineční, všechno tolerujeme, každý má právo na svůj názor a jeho prosazení. Protože tohle všechno platí až do okamžiku, kdy ty názory překročí určitou mez. Podstatné je domluvit se na kompromisech, aniž by člověk popřel sám sebe a aniž by zároveň zadupal ty ostatní, tam, kde to jde. Ale když jsou na místě nekompromisní postoje, je třeba být důsledný a umět je vysvětlit a obhájit. To, jak se při e.v. využívají různé hry a komunikační modely, mi popravdě řečeno, připadalo zpočátku trochu umělé a násilné. Ale není vyloučené, (a to, co píšou lidi, kteří to opravdu léta učí, tomu nasvědčuje) že to ty děti časem akceptují a vážně jim to umožní si uvědomit a vůbec formulovat nějaký problém, zejména mezilidský a tím se blížit hledání jeho řešení. Učit tohle děti jenom jaksi mimochodem během jakéhokoli vyučování je zřejmě ideál, který je téměř nerealizovatelný. Už proto, že vedle nedostatku času na cokoli, tu chybí často právě ta schopnost komunikace kantora s dětmi i dětí s kantorem. Takže věnovat právě jenom tomu a zcela cíleně část školního času je určitě užitečné a dobré. Protože ty modely se člověk opravdu musí učit. Znám to z vlastní rodiny, kdy jsme museli jako divadlo nacvičovat situaci " Mami a tati, mám problém, dostal(a) jsem čtyřku.." Jedničkář tohle není schopen říct. Nebo situace, se kterými si to dítě neví rady. Pomoct člověku, který ho poprosí o to odnést něco do auta nebo do domu? Odmítnout? A jak? Co udělat, když uvidí, jak někdo dospělý někoho tluče? Nebo setkání s dealerem. Takových situací jsou desítky a pouhým mluvením na ně to dítě nepřipravíš. A je to vlastně jedno, jestli se modely jednání učí ve spolku typu Skaut nebo v nějakém církevním společenství. Odtud ty děti nějaké typy vzájemného chování a komunikace načerpají, ale co ty ostatní?
|