ÚVAHA 5: Opět otázky
V kap. 11 „Etické výchovy“ L. Lencze je uvedený mravní kodexem prosociálního chování. Do značné míry je shodný se seznamem prosociálních postojů a chování v kap.2. Jaký to má význam?
Citáty: „Podle Herderova filozofického slovníku je etika systematickým zkoumáním morálních obsahů (dobro a zlo, mravní normy, ctnosti, svědomí, kritérium správnosti skutků, zodpovědnost, vina) pomocí filozofických metod (zkušenost, fenomenologická analýza, filozofické zevšeobecnění.“
„Uvedenou definici můžeme doplnit pohledem Spaemanna, který chápe etiku jako učení o vydařeném životě.“
„Proto vedle věd a praktických příruček, které se zabývají činností v dílčích oblastech, je etika potřebná jako praktická věda, která odpovídá na otázky: Jak být „šťastný jako člověk, jak žít plným živo-tem, jak dát svému životu smysl.“
Co je dobré? To co odpovídá „mravnímu kodexu prosociálního chování“? Které společenské normy jsou mravní? Jsou to normy, vyjádřené jednotlivými body onoho kodexu? Které vlastnosti jsou ctnostmi? Jak zní kritérium správnosti skutků? Kdy je náš čin vinou? Hlavně pak: Komu jsme zodpovědni?
Dále: Kdy je život vydařený? Co je „plný“ život? Kdy má náš život smysl?
Jinak: Jsou etická pravidla libovolná, daná právě probíhající společenskou praxí? Jsou tedy proměnlivá – v každé éře historického vývoje jiná? Liší se podle epoch podstatně? Nebo jsou konstantní, v podstatě pořád tatáž (nikoli formulací, ale principiálně)? Jsou-li etická pra-vidla dána společenskou objednávkou, režimem, epochou, pak která z nich jsou lepší? Existuje zde nějaké absolutní kritérium, nezávislé na daném společenském zřízení, na stupni technického a vědeckého pokroku?
Jsou-li mravní pravidla dána společenským zřízením, platícím v určité historické epoše, pak nacisté nebo komunisté jednali mravně, protože jednali podle svých etických pravidel, která považovali za správná! Poněvadž nelze trestat za činy, které nebyly v dané době mravně špatné, pak ovšem potrestání nacistů po skončení nacistického režimu je neplatné! Podobně to platí pro tajné policisty po skončení komunismu! Je tomu tak??? Naše „duše“ se takovému pojetí vzpírá!
Jsou-li etická pravidla konstantní, daná pro všechny věky, pak kdo ručí za jejich správnost? Jsou-li všichni lidé omylní, tak ti to být nemohou. Nebo snad existuje nějaká skupinka neomylných lidí?
Jsou-li kritériem správnosti, etičnosti nějakých pravidel chování historické zkušenosti, pak ovšem se vynoří otázka: A která zkušenost z historie je etická (morální) a která nemorální? Točíme se tedy v bludném kruhu: etická pravidla jsou dána zkušeností a zkušenost posuzujeme podle těchto (tedy týchž) pravidel. Z bludného kruhu musíme vystoupit a etická pravidla definovat jako axiómy (které neplynou z ničeho). Z těchto axiómů pak vyplývá všechno ostatní, tj. odpovědi na nahoře položené otázky. Např. odpověď na otázku „Co je vina?“ potom zní: „Vina nastává, jestliže jednáme v rozporu s danými morálními pravidly, která jsou tady odjakživa a zůstanou v principu platná navždy.“ Daná etická pravidla můžeme obdivovat nebo jimi můžeme pohrdat. Ale změnit je (tedy podstatně změnit) nemůžeme.
Zbývá položit otázku: „Kým jsou ona mravní pravidla dána? Nebude to Ten, který je nad nimi? Tedy Ten, který je nám lidem vložil „do srdce“ a pro jistotu je nechal také zapsat?
Přírodní zákony jsou také dány. Nikoho nenapadne změnit je na podstatně odlišné. Stejně by mu to nebylo nic platné. Proč by se to mělo podařit s mravními zákony? Přírodní zákony můžeme odhalovat v přírodních vědách. Etické zákony můžeme odhalovat v etice jako vědě. Přírodu samu (tj. vesmír) a etiku samu změnit nemůžeme. Jestliže budeme jednat proti přírodním nebo etickým pravidlům, tak to vždycky „odskáčeme“. Někdy ihned, jindy až po mnoha letech.
Formulujme to jinak: Jestliže budeme jednat proti Zákonodárci přírodních a etických zákonů, tak si poneseme špatné nebo hrozné následky, dříve nebo později. Ledaže by následky za naše přečiny nebo dokonce zločiny nesl On sám. To také udělal!
Můžete to - vážená kolegyně, vážený kolego - přijmout? Nebo to odmítnete? Odpovězte si sám (sama) sobě. Tím, že mně případně "vyčiníte", nevyřešíte vůbec nic.
|