Rád bych na závěr požádal příslušného pracovníka VÚP, aby nám – účastníkům diskuse – sdělil odpovědi na tyto otázky:

1. Kdo, kdy a jak provede analýzu příspěvků této diskuse? Bude tato analýza zaslána účastníkům diskuse? Já osobně o to mám velký zájem.
2. Kdo, kdy a jak na straně VÚP či MŠMT bude nakonec rozhodovat o tom, zda etická výchova bude již nyní do RVP zapracována jako DVO nebo zda bude přijato jiné řešení (prodloužení diskuse, apod.)

Bylo mi potěšením účastnit se diskuse a zdravím všechny přispěvovatele i čtenáře. S napětím očekávám reakce na naše příspěvky, návrhy a otázky. Vladimír Srb.

POZNÁMKY K ETICKÉ VÝCHOVĚ

l. Současný společenský stav, perspektivy mladých
Mezi pozitiva současné české společnosti patří především to základní, velká míra svobody. Dále princip tržního hospodářství, v důsledku toho možnosti podnikání, cestování, vlivem konkurence dostatečné zásobování trhu. Možnosti dalšího růstu a úspěšnosti těch schopných a šikovných. Poměrně vysoká životní úroveň, projevující se v možnostech bydlení, používání automobilů, techniky v domácnosti , modernizace bytů a bytových jader a další. Nižší počty dětí v rodinách umožňují jejich lepší hmotné zabezpečení. Je zajištěna zdravotní péče, existuje sociální síť a další. Nejistoty a negativa vyplývají z principu tržního hospodářství /kapitalismu/ např. nejistota trvalého zaměstnání, nižší odměňování žen, jejich trvající „dvojí“ role – práce v zaměstnání a domácnosti a další. Snaha zpriva-
tizovat „vše kolem nás“, včetně zdravotnické a sociální péče a odvětví školství. Do této společnosti mládež dorůstá a je jí ovlivňována v pozitivním a negativním slova smyslu.
Teoretické možnosti mladých jsou neomezené, schopní mají dveře doma i do světa otevřené, zejména ovládají-li počítačovou techniku, jazyky, účetní evidenci a další praktické oblasti. V praxi
nelze nevidět, že se stoupajícími náklady ve školství jsou možnosti studia omezeny sociální situací zájemců, např. výdaje za učebnice, ubytování, dopravu atd. Podporou vzdělání nejsou vysoké úhrady v soukromém školství. Stát bohužel školství neposiluje, viz např. nedávné prohlášení děkanů řady VŠ k omezování státní podpory ve školství, a další. Vzhledem k přeceněnému, jednostrannému a defor – movanému preferování finanční výnosnosti každé činnosti , tj. tvorby zisku, jsou další odvětví /složky/ národního hospodářství a celé společnosti odsunuty na vedlejší kolej. Příklad – p.prezident , potažmo
zástupci vládnoucí strany, neuznávají občanskou společnosti, činnost neziskových organizací, potřebu
ochrany přírody a životního prostředí aj., tj. činností, nepřinášejících zisk. Samozřejmě, že dopady globalizace v nár. hospodářství jsou obtížně ovlivnitelné, přesto si myslím, že např. v privatizaci nár. a státních podniků mohl být přijímán princip přednosti českých firem. Vyprodali jsme tzv. rodinné
stříbro. Příklad z oblasti, kterou znám: vlivem tržního principu je dnes cca 80% českého tisku v rukou několika německých společnosti. Je pochopitelné, že medializované názory budou odpovídat názorům vydavatele, nikoli např. objektivní historické pravdě / sudetští Němci, jednání prezidenta E. Beneše apod. / a vedou pochopitelně k manipulaci a ovlivňování společnosti, zejména mladých, kteří tuto dobu nezažili . A jiné.
My , válečné ročníky, jsme byly ovlivňovány jednostrannou politickou propagandou vládnoucí komunistické strany, která se promítala do učební látky / dějepis, zeměpis, obč. výchova aj. /. Např.
učebnice dějepisu byla plná politických frází, pod nimiž si mladá hlava těžko co představila „ dějiny jsou dějinami pracujících mas a národů, které jsou hlavními činiteli výrobního procesu“, např. ,což si dobře pamatuji, protože pokud to student neodříkal doslova, jak to bylo v knize, nedostal jednotku/.
Osvobozeni jsme byli pouze Rudou armádou, o letcích v Anglii ani slovo atd. Zdá se ovšem, že dnes
je situace opačná, oslavuje hlavně osvobození Plzeňska americkou armádou, v minulosti husité nadělali víc škody , než užitku, jezuité postavili nádherné stavby, jak jsem slyšel na besedě s jedním spisovatelem historických románů /o náboženském útisku ani slovo/ aj. To je pouze pár příkladů
neobjektivního „odezdikezdismu“ . Sám jsem si kdysi ve sběrně našel starý dějepis pro národní školy z r. 1936. Byl věcný a konkrétní, s uvedením dat, jednání panovníků, historické stavby, na konci kapitoly vždy shrnutí pro ty méně se zajímající, podle něho jsem se učil. Myslím si, že historická pravda je jednou dána, co se stalo, nelze odestát a úkolem historiků je odhalovat historická fakta a souvislosti, ne politické hodnocení a používat jej jako jednostranný argument na politickém poli.
Musím říci, že v dětství jsem morální pohledy získával i v hodinách náboženství.
DNES možnost cestování, studia a práce v zahraničí přinese mladým nové pohledy a vzory, které
se možná budou pokoušet uplatnit i u nás. Např. pořádek a ochrana životního prostředí ve Švýcarsku či Rakousku aj. Nebudou takoví „usedlí Čecháčci“, jako my. Berme však v úvahu českou realitu. Jistý vlivný politik před několika lety prohlašoval, že by se místo rozhodujícího vlivu peněžních ústavů měla vrátit situace, kdy v obci bude nejdůležitější osoba starosta, učitel a farář. Nestalo se. Není to možné v systému, jehož vodítkem jsou pouze peníze. Moc peněžních ústavu a velkých, obvykle nadnárodních firem, je neomezená, s příznivým pohledem státní správy a dalších orgánů, jak vyplývá z afér denního tisku a internetového zpravodajství. Praxe v tržním prostředí probíhá většinou podle
zásad „silní a bezohlední vpřed“ „kdo se dá, toho trhni /napal, podveď/ „ , „na druhé neber ohledy“ , „ princip solidarity či kolektivu je princip socialistický, tj. zavrženíhodný „ , zaplacení zakázky se snaž

2
oddálit „ , „ v politice se zaměř na získání vlastních výhod „ apod. S tím souvisí nadměrné finanční toky ve sportu , o kterých se běžnému člověku ani nesní, nadhodnocování různých celebrit v kultuře, vědomí, že pokud nejsem v TV, či v Blesku, tak vlastně nežiju apod. U mladých např. umožnění
návštěv v zájmových kroužcích bez finanční bariéry / dotování , příspěvky/. V neziskové organizaci jsem zažil situaci, kdy dotyční v první řadě požadují fin. granty, poté je chybně vyúčtují a tak říkajíc, přivedou po kontrole finančním orgánem ZO na buben… Požadavky na plytké seriály a filmy plné násilí v TV , autorům dobře honorované, poutající pozornost průměrné populace, nepřinášejí však žádné morální hodnoty a slouží k poklesu kulturní úrovně občanů. Připadá mi, že „kladný hrdina“
není žádoucí“, zřejmě je zprofanovaný. Přesto „normálního „ diváka pobaví mnohdy více staré filmy a scénky, v nichž je myšlenka, humor, vtip, případně morální apel /Večerníčky/.
Už před lety jsem četl varující titulek: „ Mladé láká více Kožený, než Zátopek“. Je malý zájem
o společensky užitečné organizace, jako Sokol, Skaut aj. K objektivnějšímu pohledu, než Čs.televize a několika hlavních deníků, bych doporučoval např. texty filozofa Václava Bělohradského /“Společnost nevolnosti“/ . Oporu a inspiraci lze hledat i v pasážích z Bible a náboženských textů.

2. Etická výchova
Předpokládejme, že se morální ovzduší v české společnosti / korupční prostředí, klientelismus,
kamarádičkování, laxní pohled na podvodníky, zloděje, zneužívání pravomocí veřejného činitele,
kult peněz, ignorance zákonů a předpisů, bezohledná hrabivost aj./ zlepší. K tomu může přispět výchova mladých a ještě mladších. O významu výchovy k lepším a vyšším hodnotám nelze pochybovat, potvrzují to díla antických filozofů, středověkých myslitelů včetně obřího díla J.A.Ko- menského, novodobých humanistů, významných představitelů naši kultury od národního obrození po dnešek. Dospělá populace je z toho hlediska „ztracená“, z větší části podléhá kultu peněz, ať již to maskuje jakkoli. Jde o děti a mládež.
Myslím, že vyučování etické výchově by nemělo být jako u každého předmětu / učení se nazpaměť, známkování /, nebo memorování planých frází a moralizování /dříve tzv. morální kodex/,
ale spíše formou diskuse, povídání s dětmi. S využitím příkladů ze života /obětavost hasičů/, z historie / hrdinství , obětavost, odříkání/, ze sportu /úspěchy na OH, reprezentace vlasti, motivace, ctižádost, odříkání / , z děl klasiků uvádějící příklady podrazáckého chování v porovnání s chováním morálním. Snad vlastnosti jako poctivost, svědomitost, odpovědnost, dotažení věci do konce, spolehlivost, so- ciální ohleduplnost, vzájemný solidní vztah obou pohlaví, dobrý poměr ke starým lidem, nezištnost – třeba v neziskových organizacích a další nejsou ještě v dnešním světě prázdnými pojmy. Viděl bych to tak, že p. učitelka si vždy připraví téma, o němž si s dětmi bude povídat, kladem bude odpadnutí napěti a stresů žáků a možná vzbuzení zájmu o tuto oblast. Dle mne postačí 2 hodiny týdně. Nejsem učitel, předpokládám, že každý, kdo učí, má určitou odbornou kvalifikaci, nebo aspoň mu je předmět blízký a má o něm určité znalosti. Rozhodující bude, aby uměl děti zaujmout, zbytečně nemoralizoval, což děti snadno odhalí a ztratí zájem. Důležité je vlastní chování , zažil jsem případ vedoucího kroužků mladých ochránců přírody, který pil, ztratil autoritu a děti z něj měly legraci. Hodnocení by mohlo být např.„je aktivní“, „ málo spolupracuje „ apod.
Úspěšnost vyučování etické výchovy bude závislé na řadě činitelů, vedle morálního ovzduší ve
společnosti /nezanedbatelná propagace alkoholu, cigaret, sexu apod./ je důležitý zájem rodičů , vý-
chova v rodině a souběžně chování příbuzných, známých a kamarádů, podpora rozvoje zájmové činnosti inspirující mladé k ušlechtilejším činnostem, než jsou drogy, vulgární mluva, primitivní
pragmatické jednání a p. Samozřejmě jsou děti, které jsou vnímavé a jiné, které jsou „tvrďasi“ a
nic s nimi nehne. Tvrďasi a drsňáci se uplatní v praktickém životě /obvykle bývají manuelně zruční/.
Jde však o to, aby v čele společnosti byli lidé vzdělaní, zkušení, rozvážní, netrpící přehnaným sebe- vědomím , nebo nepostradatelností , a nikoli, aby moc měli v rukou právě „drsňáci“, nevzdělaní, nerespektující právní předpisy, populisté, demagogové, disponující však nadměrným sebevědomím, tzv. průrazností /arogancí a libovůlí/ a bezohledností s cílem, udržet se u moci. I když historie zná plno těchto případů, přesto může etická výchova napomoci k formování lidskosti, dokonalejší mladé generace, než jsou jejich otcové a dědové, které formovalo a zčásti zdeformovalo úplně jiné prostředí.
Karel Holub / 1939 /, býv. úředník, člen ČSOP Jihlava / nebyl jsem nikdy členem žádné p.strany/

Přednáším již dvanáct let "Teologickou etiku" na Jihočeské univerzitě. Studenti se živě zajímají o etické hodnocení (podložené seriózní argumentací) jednání člověka v různých životních situacích. Je jim zřejmé, že to, co je např. technicky či medicinsky možné, nemusí být eticky správné; že je třeba chránit a rozvíjet skutečné hodnoty. K tomu všeobecně etika vede, a proto bych velmi uvítal zavedení "Etické výchovy" i na základních školách. Je samozřejmé, že by ji měli vyučovat lidé, kteří mají prokazatelně nejen teoretické vědomosti, ale základní etické hodnoty se snaží prakticky uvádět do života.

Etická výuka určitě do školy patří, nejen na ZŠ, ale i na SŠ.Děti i studenti se tak zážitkovou formou seznámí s hodnotami důležitými pro život v rodině i ve společnosti. Prostřednictvím různých aktivit si vyzkouší prvky prosociálního chování, které jsou důležité pro náš život.Komunikace,důstojnost člověka, pozitivní hodnocení druhých, empatie, asertivita, spolupráce, pomoc, darování, dělení se ....toto jsou hodnoty, které se dnes "moc nenosí, nejsou moderní", ale jsou důležité pro vztahy mezi lidmi. Tento předmět by měli učit učitelé, kteří mají nejen vzdělání, ale sami tyto hodnoty uplatňují ve svém životě, jsou tvořiví....
Připravuji různé projekty pro školy a deset let učím náboženství na ZŠ a Gymnáziu a snažím se ETV zařazovat do hodin a projektů. (jsem absolventem kurzu ETV)Zážitková metoda děti baví, a co si sami vyzkouší, snadněji to potom žijí.

Celý problém je možné vnímat podobně jako zavádění environmentální výchovy nebo jiného průřezového tématu. Budou asi školy, které si zavedou předmět etická výchova, tak jako dnes mají zavedené náboženství. Většina škol, bude pravděpodobně, integrovat etickou výchovu do předmětů, života školy – prostě školního kurikula. Proč jsem problém přirovnal k environmentální výchově. Paní Dr. Kvasničková se zasloužila o oblast EVVO jako málo kdo jiný. Na kolika školách se učí EVVO jako samostatný předmět??? Mnoho jich nebude. Rozhodně se jedná většinou volitelný nebo nepovinný předmět. Na naší škole jsme zavedli do všech ročníků Dramatickou výchovu jako doplňkový předmět. Jsem přesvědčen, že její zařazení je rozumné. Mnozí – na jiných školách - budou argumentovat – u nás máme DrV taky, ale učitelé ji integrují do předmětů. Super. Nic není proti ničemu. Co je podstatné? Vše je na volbě školy, vše záleží na ŠKOLNÍCH VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMECH a na školním kurikulu té, či oné konkrétní školy. Hlavně nezavádějme plošně a povinně předmět, ke kterému zejména nemáme dost kvalifikovaných lidí. Vzpomínáte na Obecnou a Občanskou školu. Proč se řada škol pustila do vzdělávacího programu Obecná škola a již nepokračovali v Občanské škole. Bylo to především pro to, že chyběli kvalitní učitelé Občanské výchovy. V zemích, kde se Etická výchova učí jako samostatný předmět – např. Německo – smí tento předmět učit pouze kvalifikovaní učitelé. Má připomínka spíš dokládá praktické začlenění nového předmětu do ŠVP škol. Odborná diskuse je vedena na stránkách UN a i zde. Proto bych chtěl podpořit diskusi, kterou vede na stránkách UN k problematice Doc. Josef Valenta a připomínky, které na tomto portálu otevřel Vladimír Srp.

Je zde celá řada pohledů na režii a aplikaci EtV do života školy. Možná by se tento nezasetý fenomén měl pojmout v souvislostech toho, proč je o něm v těchto časech konečně uvažováno i u nás.

1. Školní zákon uvádí na jednom z prvních míst, že škola je prý místem pro rozvoj osobnosti.

2. Současné klima a funkčnost rodin, které by měly poskytovat citovou péči je tak zraněné, až zdevastované, že výchovné problémy ve školách ZŠ a SŠ už řadu let přerůstají dovednosti i možnosti pedagogů. No a na tomto se mají stavět klíčové dovednosti pro konkurenceschopnost!

3. Hodnoty každé společnosti či organizace nejsou v tom, jakou směsicí líbivých a cizích slov pojmenovávají téměř neměřitelné kvality lidství, ale v tom jakou hloubkou je lidé skutečně žijí. Prosociálnost je sice přenosná příkladem s prožitkem, ale ještě předtím pro ni musí být vytvořeny základy v ranném dětství. Co se "nestihlo" do 3 až 7 let, těžko se dohání poučkami, ale snad jen žitou sociální zkušeností. (ta však může mít a má různý charakter)

4. V takovém světě, jako je dnes, je lidskost "vzácnou dovedností", která je však nutnou podmínkou toho, aby vzývané klíčové kompetence nebyly bezrozměrnou výbavou, na jejímž odborném pojmenování se nadřou tisíce pedagogů a výsledkem, s přihlédnutím k rozvoji osobnosti, bude jen asertivní seberealizace subjektu. To je totiž model, který je v současnosti "nejosvědčenějším" nástrojem konkurenceschopnosti jednotlivců i skupin.
-------------------------------------------
Proto bych se přimlouval, aby z pavučinových úvah o EtV nebyly jen "cancourky" o vystačivosti ŠVP, ale aby tato "preventivní i záchranná vesta" byla uvažována v širších souvislostech, včetně koncepční přípravy učitelů na VŠ, současně DVPP a pod. ... A také by se dal uvažovat jiný "partnerský" rámec, možná zákonný, ve spolupráci s rodinami žáků. Vždyť když zákon restriktivně ukládá rodičům povinou školní docházku pro jejich ratolesti, proč se v době přehodnocení školní koncepce (individuální přístup) neuvažuje o vytváření podpory rodičů ve výchově dětí, vždyť bychom tím přímo podpořili školní prosociálnost.

Prostě školství, které chce mít "prestižní" pedagogy, by nemělo uvažovat jen o "obrysu lesa a informačních cedulích, ale také pečovat o jeho stezky, studánky a návštěvníky".

Zavedení etické výchovy do celé školní koncepce ( podmínek, přípravy učitelů, aplikace v životě školy...) je nejen projevem péče o děti, tedy skutečným činem, ale, chcete-li i naplněním zatím děravého kánonu o právech a potřebách dítěte ... pro přiblížení se jeho skutečnému rozvoji.
Milan Šrámek

U nás v ZŠ Svitavy-Lačnov řešíme EV jako nový předmět v rámci ŠVP s časovou dotací hodina týdně pro každý ročník. Opíráme se o R.Olivara a zážitkovou formou rozvíjíme témata
1. postoje a způsobilosti v mezilidských vztazích
2. lidská důstojnost a sebeúcta
3. hodnocení pozitivního chování
4. kreativita a iniciativa
5. komunikace
6. vyjádření citů
7. interpersonální a sociální empatie
8. asertivita
9. sebekontrola
10. uvolnění agresivity a soutěživosti
11. reálné a zobrazené vzory
12. pomoc darování, dělení se
13. prosociální chování
S etickou výchovou máme velmi dobré zkušenosti.Vzhledem k tomu, že školy mají možnost se etické výchově věnovat, bych však nevolila plošné povinné zavedení předmětu EV. Domnívám se, že EV klade velké nároky na kvalitu pedagoga a neumím si představit, že by ji někdo učil bez přesvědčení nebo dostatku informací. Velmi důležitá je také zpětná vazba mezi dalšími členy pedagogického sboru. EV by totiž určitě měla zároveň prolínat celou atmosfétou školy.
Osobně nespojuji EV s křesťanstvím nebo jiným náboženstvím. Dobrovolně vyučujeme náboženství zvlášť jako zájmový útvar. Snažíme se děti vést k formování vlastních postojů a svého vidění světa.
Motivaci učit u nás EV čerpáme z chuti dívat se na svět dětskýma očima. Odhodlanost pak nabíjí snaha o pochopení změn ve společnosti a reakce na ně.

Podle mého soudu nelze odtrhovat Etickou výchovu jakožto vyučovací předmět od etického působení všeobecně. Tuto myšlenku nezastávám sám, vyslovuje ji hodně diskutujících. Je ovšem problém, co budeme rozumět pod etickým působením. Zda by se jednalo pouze o působení učitelů ve školách nebo zda by se mělo jednat o širší „pole“. Pokud se budeme omezovat jenom na ty školy a to dokonce na jeden jediný vyučovací předmět, bude to podle mne, ale i podle celé řady diskutujících, kontraproduktivní.||
Jedním z omezení je vyloučení možnosti čerpat poučení z knihy, která se jinak než fyzikální nedá nazvat. Uvedu z ní jen jeden citát: „Po 2. světové válce se celkové množství vědeckých znalostí zdvojnásobilo každých deset až dvacet let a pokrok vědy a techniky v 21. století snadno překoná naše nejodvážnější očekávání.“|
Komentuji: Ale spíše v záporném smyslu. Že by se stejně (!) rozvíjela mravnost?? Ani zdání!! Jako mladí kluci jsme jezdívali k olomouckým „Jezírkům“ na kole. Kolo jsme bezstarostně položili do stínu pod keře. Přesto, že jsme se „čáchali“ až do setmění, kolo tam bylo! Nikdo cizí se na něj ani křivě nepodíval. Moje máma vzpomínávala, že pošťák jim v Osoblaze volně kladl zasílané (kovové) peníze na venkovní poštovní schránku. Peníze nikdo cizí nevzal! Zní to jako pohádka, že? A přece tomu tak bylo! Vždycky bychom se měli ptát, kam (!) pokrok kráčí.||
Uvedeným příkladem se snažím ozřejmit, že vysokými – i když nezbytnými – požadavky na výuku a na učitele Etické výchovy a přitom nízkými nebo žádnými požadavky na jiné – zejména „odpovědné činitele“ – otázku etického působení a tím i samostatného předmětu Etická výchova spíše zproblematizujeme. Výsledkem potom velmi pravděpodobně bude ještě nižší morálka než dosud.||
Několik závažných otázek na konec: 1. Jak hodnotit fakt, že registrovaných účastníků diskuse o EV je tak málo (pokud vím jen dva)? 2. Bude existovat nějaký podrobnější závěr? Dosavadní průběh tomu nenasvědčuje. Množství diskusních příspěvků je už teď velké. 3. Které „náboženské“ hodnoty jsou kritikové záměny EV s náboženstvím ochotni respektovat? 4. Prochází hranice mezi ateisty a věřícími nebo jde napříč všemi (!) skupinami občanů? 5. Které obecně etické pohledy do diskuse o EV nepatří a které tam patří?

Jsem velmi potěšena že MŠMT začalo přemýšlet nad tím, že by bylo dobré učit i mravům. Jsem studentkou "učitelství praktických předmětů" kam spadá i etika, a kde si tvořím vlastní profil - učení slušeného chování a mravům. Z této zkušenosti vím, že je dobré přistupovat při výchově etiky k žákům tvořivě. A to myslím doslova. Etika se nejlépe v člověku fixuje tím, že si prožije dané situace (simulace).
Tato hodina by měla probíhat jako vyučovací hodina, kde se bude mluvit s dětmi (empaticky), ale pozor musí se vést dialog a ne monolog - žádné poučování či moralizování. Poté je dobré navrhnout téma, co děti trápí a určit proces učení. Buď formou psychomotorickou, výtvarnou či dramatickou. Těmito způsoby jsou žáci schopni si představit a uvědomit problémy ve skutečných situacích (v životě), prožít si je a zafixovat. Na konci hodiny by měla proběhnout reflexe a vyhodnocení zjištěných informací - to proto, že žáci si musí přijít sami na vztahy, které se pojí s daným rozebíraným problémem a my učitelé přistupujeme jen jako facilitátoři, kteří usměrňují, povzbuzují a určují směr, kterým by se měl proces ubíhat.

Učit by měl vysokoškolsky vzdělaný člověk, který má zaměření např. na volný čas (kde je podrobná didaktika tělesná, dramatická a výtvarná...), dále je důležitá vyšší znalost (úroveň) psychologie a vývojové psychologie (musí rozpoznat nuance mezi vztahami, které budou vyplývat běhěm procesu), sociální empatii (aby nepřekročil hraniční mez - např u rasových, kulturních diskriminací), a to nejdůležitějším je, aby sám byl morálně hodnotným člověkem - musí jít příkladem.

Spolurpáce ostatních vyučujících je důležitá, měli by znát podstatu tohoto předmětu, jelikož bude dochátet u žáků ke konfrontaci učiva EV a jakýchkoli projevů z okolí, tj. i učitelů z jiných předmětů. Žáci budou muset látku z EV někde sledovat a vstřebávat, jak to doopravdy běží.

Podpora z vedení je jen přínosem, jelikož si musíme uvědomit, že bez etiky nefunguje nic. Z dětí můžou vyrůst odborníci v ekonomice, politici, atd., ale bez etiky jejich uplatnění zkušeností bude zničijící pro celou společnost.

Ráda bych přispěla k budování tohoto předmětu a udělám maximum, aby byla možnost vychovávat žáky etice, i alespoň jako volitelný předmět.

Michaela Spurná, Brno

Máme se bát učitele EtV?


Tématem pro tuto etapu diskuse je osobnost učitele EtV. Chceme, aby to byl člověk vzdělaný, ale také osobnostně zralý a lidsky „dobrý“, zamýšlíme se nad tím, jaké by měl mít osobní názory a bojíme se, aby je (ať už budou jakékoliv) nepodsouval našim dětem. Než se podíváme na to, jakým způsobem projekt EtV pojímá osobnost učitele, zamysleme se nad tím, jak vůbec v životě přistupujeme k lidem a vlivům působícím na naše děti a nakolik je podrobujeme podobnému zkoumání. Svěřujeme své děti školám a institucím, lékařům, psychologům, vedoucím nejrůznějších zájmových kroužků. Všude tam chceme vidět lidi dobré a kvalitní. Jak jsou vůbec připraveni pracovníci takovýchto profesí? V lepším případě jsou vzděláni. Nikdo nikde neřeší, nakolik jsou připraveni lidsky, z hlediska zodpovědnosti, motivu a dobrého úmyslu se svěřeným mladým člověkem. Psychologické testy, pokud se provádějí, odhalí jen některé nastíněné otázky a jen s určitou mírou pravděpodobnosti. A kdo by vlastně měl být takovým posuzovatelem předpokladů jednotlivých uchazečů? A co média? Mnohé děti už ani nesledují televizi, a pokud, pak ve svém pokoji bez jakékoliv reflexe s rodiči. Heslem doby je „paření na kompu“- on line hry, webové systémy jako facebook apod. Mnohdy ani netušíme o co jde, natož, abychom se k tomu nějak vyjadřovali. Ale možná právě proto, že ztrácíme pocit kontroly nad vlivy působícími na naše děti, chceme mít jistotu, že učitel EtV bude kompetentní v maximální možné míře.
Jak je to s učiteli EtV v praxi?
Projekt EtV je otevřen každému zájemci, ale učitelem EtV se může stát uchazeč, který nastupuje do kurzu už s formálním pedagogickým vzděláním. Během dvouletého (250 hodin, závěrečná zkouška) kurzu si osvojí nejen metodiku EtV, ale dostává se mu i jedinečné osobní zkušenosti. Kurz probíhá metodou zážitkového učení, uchazeči si veškeré aktivity zkouší sami na sobě, své zkušenosti reflektují a zamýšlejí se nad nimi i z hlediska přístupu k dětem. Není zde prostor vyjmenovat a vysvětlit všechny zásady takové reflexe. Naprosto základním postojem je vedení k otázkám, k formulování vlastního názoru dětí, respektu, nehodnocení vyslovených názorů, nepodsouvání názorů vlastních. Mnozí účastníci této webové diskuse mají obavy z nějakého náboženského přesvědčování, z nabádání k určitému typu sexuálního chování apod. Při pohovorech do zaměstnání jsou některé otázky ze strany zaměstnavatele nepřijatelné. Jsou to otázky týkající se např. vyznání a sexuální orientace. Není je totiž třeba zodpovídat. Důstojný život a praktikování pozitivních hodnot je možné bez ohledu na to, jakého jsme vyznání nebo jsme-li tzv. nevěřící. S učitelem EtV je to stejné, není nutné, a ani žádoucí, aby se v tomto smyslu žákům svěřoval. Pozitivní hodnoty jsou univerzální a on je tu od toho, aby na tyto hodnoty ukazoval. O nutnosti působení učitele jako vzoru bylo také zde dost napsáno. Je to nezpochybnitelný požadavek a projekt EtV jde v tématu vzorů ještě dál. Vede děti k uvědomění si, že i ony působí jako vzory na své okolí, vede je k přemýšlení nad vzory předkládanými médii apod.
Také chci reagovat na ty z vás, kteří byste naopak vítali na školách náboženství a v EtV vidíte možnost, jak tento záměr naplnit. Etická výchova není náboženstvím, nesupluje ho a ani ho suplovat nechce.
Praxe ukazuje, že do kurzů se hlásí lidé, kteří o téma EtV mají zájem a mnohé předpoklady tento náročný předmět učit. Výchovný styl projektu EtV obsahuje některé ne zcela běžně užívané pojmy, jejich obsah je však běžnou každodenní součástí práce tisíců učitelů a vychovatelů, bez ohledu na názvosloví. Přínos projektu spočívá v tom, že nespoléhá na to, že učitelé budou už tak nějak sami od sebe vybaveni potřebným citem, taktem, intuicí, poznáním, ale předkládá vědecky odvozené faktory, které se stávají v rukou vychovatelů účinným výchovným prostředkem.
Souhlasím, že je nesmysl, aby byla EtV zaváděna povinně a plošně, to také není ambicí Etického fóra. Je třeba ji učit s láskou a nasazením, které učitel buď je ochoten vydat nebo ne. Větší nebezpečí hrozí dnes naopak v tom, že mnohé aktivity a techniky (používané v EtV, ale běžně dostupné v mnohých jiných materiálech) jsou nepřipravenými učiteli používány jako zpestření hodiny, vytržené z kontextu a v kolektivu, který pro takové věci ještě není připraven. Taková chyba by vyškolenému učiteli EtV neměla hrozit.
Etická výchova je pozvání ke vztahům. Vztah učitele EtV a žáka je přátelský, ale důsledný a náročný. Vždyť oba mají velký úkol – dát vyrůst člověku svobodnému, tvořivému, iniciativnímu, člověku, který věří ve své schopnosti, a i proto může druhým pomáhat a být jim přínosem.