Mgr. Kamila Sladkovská píše:
Práce s chybou je dle mého názoru jedna z nejvíce citlivých záležitostí cizojazyčné výuky, zvláště pak v českém prostředí, kde se uživatelé cizích jazyků často podceňují nebo přeceňují a z chyb a ze selhání při užívání jazyka mají apriori hrůzu. Zde má pak svou nezastupitelnou roli sebehodnocení ...
Děkuji za otevření tématu chyby při používání cizího jazyka. Většina žáků (alespoň těch, se kterými jsem přišel do styku) působí dojmem, že mají doslova panickou hrůzu z toho, že se při komunikaci v cizím jazyce budou dopouštět chyb. Mnohdy to končí tak, že místo toho, aby mluvili, tak nemluví raději vůbec. Je mi jasné, že je na pedagogovi, aby pomohl žákům se přes tyto zažité bloky přenést - ne vždy se to však daří. Na druhé straně existuje samozřejmě také mnoho žáků, kteří si s nějakou tou chybičkou hlavu příliš nelámou a je jim v podstatě jedno, co z nich "vypadne". V předešlém příspěvku jsem neměl v úmyslu napadat neopravování všech vyřčených slůvek či dokonce hlásek (je mi jasné, že to v takto pojaté vyučovací jednotce není dost dobře možné) - chtěl jsem pouze upozornit na to, že někteří žáci mají dojem, že pokud nejsou okamžitě opraveni, tak je vše OK a potom může být obtížnější přesvědčit je o tom, že tomu tak opravdu není
Máte pravdu, že někteří žáci vyžadují okamžitou opravu. Já osobně nejsem ale příznivcem opravování za každým druhým slovem. Většinou si chyby (hlavně při prezentacích, ústních cvičeních či při zkoušení) písemně zaznamenávám v celých větách a poté je s jednotlivci rozeberu. Je ovšem pravdou, že někteří žáci si stěžují, že je moje zapisování znervózňuje. Na takovou práci si musí žáci zvyknout a pak jim již takovéto hodnocení nedělá problémy.
