Dobrý den,
našla jsem tuto starou diskusi a pro případ, že by si to někdo vyhledal zpětně, přispěju. Sama jsem chodila od 6 let až do dospělosti (flétna 8 let, poté zpěv). Hudbou se živím, je to moje zaměstnání. Já bych to tak "nežrala". Nauka mě vůbec nebavila. Ze začátku ano, měli jsme dobrou učitelku, pak se nám střídali a pro samotné učitele to bylo nutné zlo. Taky je to asi moc nebavilo
Zase bych to tak nepřeceňovala. Pár předznamenání, noty, nějaké akordy, jejich obraty, stupnice (tady je spíš problém kdo má jaký nástroj, u melodických nástrojů mají děti nevýhodu, i když to taky není těžké, ale nemají se to jak přirozeně naučit, jen nad papírem v podstatě. Nebo u nahrávek, nebo ve sboru), dynamicka znamenka, tempa, to jsou takove normalní věci, které pak v praxi jsou automatické a moc toho teda není Z nauky se dělá zbytečná věda. Moje pětileté dítě to umí za dvakrát, když mu řeknu. To, co mají předepsané na rok. Jinak hudebni teorie, autoři a díla, hudba určitých období, to je studium na celý život a je to zajímavé. Ale to si člověk většinou uvědomí až je starší 
Ta nauka by stačila učit normálně v nástroji. Protože s těmi různými označeními stejně pracuje a tak se to učí nejlépe. Písemky jsme psali taky, stejně jsme to nikdo neuměl, kromě klavíristů Mnozí moji kolegové za různých ZUŠ učí a neznám nikoho, kdo by to bral nějak moc vážně ) Není to totiž nutné. Hlavně se z toho nepo...