Pan Dvořák napsal výše:
Citace:
patřím ke kritikům reformy, protože žádnou kurikulární reformou nebyla, nevytvořila sdílené vědomí o tom, co jsou (nové) cíle kurikula. V podstatě otevřela prostor nejen pro to, aby si každý učitel učil po svém (což bych mu přál), ale taky určoval cíle vzdělávání (což mi vadí z pohledu rodiče a občana). Standardy pak vidím jako záchranu reformy, ne její zhoubu, protože pokud se nebude dále pracovat na implementaci jejích dobrých cílů, tak padne jako celek.
Není v tomto tvrzení vnitřní rozpor? Neshodli jsme se na cílích vzdělávání = slabina reformy. A nyní pomocí něčeho tak podrobného jako standardy chceme zachránit část těch cílů či napravit reformu? To tu ten rozpor nejen zůstane, ale ještě se prohloubí. Standardy budou bez společného rámce cílů lítat ode zdi ke zdi jako celá vzdělávací politika.
Souhlasím, že RVP nevytvořil sdílené cíle - myslím, že to bylo jednak tím, že se v RVP střetly protichůdné síly mezi tvůrci: obecné cíle a kompetence se proklamovaly, ale očekávané výstupy jako by tvořili zastánci spíše těch cílů zastaralých (zejména v některých předmětech, ale ani celkově nebyla stavba OVO v souladu s cíli obecnými).
Ale bylo to asi taky tím, že postup tvorby RVP nebyl vhodný pro nalézání a společné přijetí cílů - k takové shodě by musela učitelská profese dorůst v nějaké společně přijatelné a věcně prospěšné aktivitě. (Myslím, že se mělo pořádně zavést profesní vzdlěávání doprovozené platovým růstem podle kvality výuky, jednak se mohlo začít zavádět něco spíše částečného, ale přímo prospěšného pro výuku a učení: třeba zlepšovat komunikaci mezi školou a rodinou, tak jako se třeba lékaři v posledních 20 letech učí mluvit vstřícně s pacienty a získávat pacientovu spolupráci při léčení, třebaže pacienti jsou totální laici... A pak by se přidala další praktická snaha, třebas zlepšení čtenářské kompetence žáků ve všech předmětech. Nedorozumění, nesnáze, střety by se byly odehrávaly a vyrovnávaly na něčem méně osudovém než je celá reforma, a možná by se zvyšovala spíše než snižovala důvěra učitelů v sebe samy i v systém.)
Ono je nelehké při tak malé profesní připravenosti dobře skloubit obecné cíle a konkrétní nástroje! A i kdyby to šťastně skloubeno bylo, nebylo by pro většinu lidí v profesi snadné ty nové prvky pochopit.
A nyní, při tvorbě standardu, by k neexistujícím, nebo nedohodnutým cílům měly být vytvořeny ne "očekávané výstupy", ale docela specifické standardy žákovy práce? Není to hodně podobná chyba v postupu?
A jak víme, že teď už máme dost profesně zdatných tvůrců (tedy i z řad učitelů, i z řad expertů), kteří by dokázali skrze standardy vynalézt a pojmenovat obecně přijatelné cíle vzdělávání? Když jsme takové lidi nenašli minule, při RVP? Z kritiky ukázek standardů v oborech i v tak malé diskusi, jako je tato na rvp.cz, vidím, že jsme pořád ještě hodně daleko od shody kritérií, cílů i od zdatnosti v tvorbě standardu.