Je snadné říkat "souhlasím/nesouhlasím", ale těžké tomu rozumět, když se tady pořád neví, s čím že to vlastně souhlasíme nebo nesouhlasíme! Mnozí tu
diskutují o standardu jako o testu - ale to není totéž! (Dokonce ani v tom Bělounovi ne, ta bichle by byl test na půl života.)
Jiní tu diskutují o tom, že "přece" potřebujeme vědět, v jakém máme právě vzdělávání stavu, když chceme něco zlepšovat, ale úplně a opakovaně jim uniká, že
nedělají rozdíl mezi sondáží a plošným testováním, tedy mezi tím, kdy se něco zkoumá, a kdy se chce kontrolovat kvůli financování, mezi tím, kdy stačí sonda (ta je levná a neškodí natrvalo), a kdy se spustí velkolepé ministeriální testování všech žáků, které zásadně ovlivní nejen výuku dětí na mnoho let, ale taky zdeformuje veřejnou diskusi - nepoučení novináři, málo poučení rodiče i učitelé, ohrožení ředitelé, zastánci různých lobby se budou na veřejnosti hádat o číslíčka, ale sotvakdo bude vědět, co doopravdy znamenají o výuce a učení dětí.
Málokdo dělá náležitý rozdíl mezi tím, co se ve výuce dá ovlivnit a zlepšit zavedením standardu, anebo snad spuštěním masivního testování, a
co se má a dá lépe dělat soustavným profesním vzděláváním učitelů.
A už vůbec tu nemáme jasno,
co vlastně je větší "reformou", větším zásahem či řezem do školství: zavedení RVP, anebo tvorba a zavádění standardu? Standard není vůbec žádná maličkost, naopak možná je to těžší a zásadnější úkol než pochopit cíle RVP a jeho klíčové kompetence. U standardu totiž do uvažování tvůrců i praktiků vtrhává milion detailů, osobních pedagogických stereotypů a preferencí. Při myšlení o cílích by nebylo tak obtížné se dobrat shody (kdyby se o to snad byli jeho tvůrci pokusili), protože obecnost cílů vylučuje, že by rámcových cílů byly tisíce. Ale jak vytvořit shodu mezi učiteli nad těmi o stupeň konkrétnějšími standardy, když je učitelů sto tisíc a každý má hodně svoje zkušenosti? A měl jiné děti v jiném sociálním okolí, a učil i jiné generace za jiných poměrů?
To bude ale nakonec velice svádět k tomu, aby ten standard byl vytvořen "už konečně", a "jednou skupinou odborníků a učitelů, protože to přece jinak nejde". Všechny nedostatky a nešvary pedagogického myšlení u nás se v něm budou kondenzovat.
Právě proto jsou uspěchané a okázalé nápady z ministerstva tak nezdravé. Neberou v úvahu, že vzdělávání je kulturní, a nikoli politický nebo mediální proces. Politika a média jsou (bohužel) masáž, ale vzdělávání je mnohaletou výchovou všech lidí, navíc ještě v nedospělém a ne zcela svéprávném období života.
Kolegyně Rybářová to výše napsala dost jasně:
Citace:
Podle mých zkušeností [(umí zformulovat kritéria žákova výkonu, používat je v praxi atd.] jen velmi málo učitelů. A velmi mne mrzí, že MŠMT svým zbytečně rychlým postupem v podstatě promarňuje jedinečnou možnost učitele k přemýšlení nad kriteriálním hodnocení vést.
Zbrklými nápady MŠMT se promarní i další příležitosti, nejenom k přemýšlení nad hodnocením, ale i zodpovědné přemýšlení učitele nad smyslem vzdělávání (cíle), nad vlastními postupy ve výuce (metody, obsahy, náročnost), nad potřebou zvládat, ale nepřeválcovat rozmanitost povah a potřeb žáků a kdoví co ještě.
Teď se jistě dozvíme, že návrhy z MŠMT mají právě ten účel, aby se věci vyjasňovaly. Tak fajn, ale my jsme učitelé, a víme, že jasno se v hlavách lépe dělá promyšlenými kroky než plácáním do vody.
Bylo by moc hezkým výsledkem téhle kratinké diskuse úzkého kroužku zájemců, kdyby ministerstvu došlo, že se základní věci musejí nejprve základně promýšlet, hodně se poučit, ubránit se touze po vnějších a urychlených efektech. Nejrychleji se dobrých výsledků dobereme, když po cestě nebudeme dělat nesmysly, jejichž pozdním napravováním se vše o desetiletí zpomalí.