10 otázek na Kena Robinsona: http://www.modernivyucovani.cz/temata/i ... nsona.htmlJaký je podle vás správný způsob hodnocení studijních výsledků u jednotlivce a třídy? A co by podle vás mělo být zahrnuto a naopak nemělo do standardizovaných přijímacích zkoušek? Sir Ken: Mě napadá otázka, proč vlastně máme tyto systémy hodnocení. Nejsem proti standardizovaným testům samotným. Některé věci můžeme jasně zadat do standardizovaného testu. Jsou některé oblasti, kde jsou odpovědi jasné, buď je odpověď pravda, nebo ne, prostě jasně a jednoduše můžeme určité znalosti testovat. Pokud budu chtít pochopit a získat představu o tom, jakou kdo má úroveň znalostí francouzské gramatiky a slovní zásobu, tak nemám žádné námitky k testu. A je to možné i v oblasti umění. V hudbě například existuje mnoho standardizovaných testů, které zmapují zručnost s nástrojem a znalost instrumentace a hudební nápady a dovednosti.
Nejsem proti standardizovaným zkouškám. K čemu jsem se vždy vyjadřoval, je, do jaké míry se ze zkoušek stalo obrovské obchodní odvětví, které je samostatné a vzdálené ve většině případů skutečnému účelu vzdělávání. A do jaké míry jsme si zvykli spojovat standardizované zkoušky a testy s normalizací vyšších standardů. Nyní, všichni souhlasí s tím, že bychom měli zvýšit normy ve školách. Samozřejmě bychom měli. Ale primární nástroj, který je používán, je standardizované testování. A problém je, že právě standardizované testy nedokáží zabezpečit to zásadní, chceme-li zvýšit standardy ve školách, a to je cílit a zaměřit se na osobní rozvoj studentů a žáků.
Dalším argumentem je, že když říkám, že veřejné školství vzniklo v reakci na industrializaci, tak se také vyvinulo do podoby industrializace. Pokud se podíváte na veřejné vzdělávací systémy v jejich základě, jde o výrobní procesy. Pokud rozdělíme lidi podle věku, jde o velmi lineární proces, který je silně zaměřen na některé typy výsledku. A standardizované testování je svým způsobem velkým příkladem velké průmyslové metody vzdělávání. Nelze jím zjistit, jaké mají jednotlivci schopnosti. Je to způsob jak zjistit dovednosti, ve kterých jsou všichni ve shodě.
My jsme teď roky a roky a miliardy dolarů investic vzdáleni od cíle dosáhnout vyššího standardu škol, investovalo se mnoho času a peněz do rozšíření standardizovaných zkoušek, v amerických školách, například (ale to není jen případ Ameriky, jde o jev rozšířený po celém světě), a ve většině případů nebylo očekávání naplněno, nedošlo ke zvýšení úrovně škol. Dokonce bych řekl, že standardizované zkoušky přispěly ke snížení morálky ve školách a k oslabení závazku. V Americe, například, je nejméně 30 procent odpadlých studentů z vysoké školy - u některých etnických komunit je číslo mnohem vyšší. Děti jsou vyřazeny ze škol a vzdělávání, ne kvůli testům samotným, ale kvůli školní kultuře, kterou testy vytvářejí a podporují.
Takže můj argument je, že místo abychom šli cestou normalizace a všechno ve školách abychom měli standardizované, měli bychom jít opačným směrem. Nemyslím si, že je dítě v Americe, nebo kdekoliv na světě, které ráno vstane z postele a přemýšlí, co může udělat pro zvýšení svého standardu čtení a psaní. Děti se těší do školy, pokud jsou motivováni jejich vlastními zájmy a vlastním rozvojem. Takže myslím, že bychom měli dělat opak. Myslím, že bychom se měli na školách více přizpůsobovat. Měli bychom hledat způsoby, jak učinit vzdělání důležité pro každé jednotlivé dítě. A neexistuje žádný jiný způsob, jak zlepšit úroveň škol. Vlastně neexistuje žádný jiný způsob, jak to udělat ve velkém měřítku.
Problém standardizovaných testů je, že jsou založeny na chybě a omylu, podle kterého můžeme jednoduše škálovat vzdělávání dětí, jako když navyšujeme výrobu karburátorů. A my takhle postupovat nemůžeme, protože lidské bytosti jsou velmi odlišné od osobních automobilů, a mají pocity při své práci a mají motivaci pro práci, nebo taky ne. A všechny školy, které znám a které jsou výborné, mají něco společného - všechny mají skvělé učitele a mají závazek k osobnímu rozvoji jednotlivých žáků ve škole. A toto se jednoduše ztrácí v kultuře standardizace.
Nejsem proti standardizovanému testování a myslím si, že může mít užitečnou diagnostickou roli. Nemyslím si však, že by mělo vytvářet dominantní kulturu našeho školského systému. A myslím, že je povinností jednotlivých škol a učitelů, aby to nedopustili.
A co si myslím, že by měly být zahrnuto v hodnocení nebo ne. Když se nad tím zamyslíte, hodnocení má dvě části, jedna z nich je popis a jedna z nich je srovnání. Například, pokud někdo prohlásí, že se má zaběhnout míle za čtyři minuty, to není hodnocení. To je prostě jen prohlášení o něčí schopnosti. Ale pokud prohlásíte, že byl někdo nejrychlejší atlet ve Wisconsinu, nebo nejlepší mílař ve Wisconsinu, je to hodnocení, protože potom srovnáváte, co dokážete a co dokázal někdo jiný. Jde o implicitní vnější standard.
Takže hodnocení jsou vždy dvě věci. Implicitní popis a srovnání.
Myslím, že problém většiny standardizovaných testů nebo zkoušek různého stupně utajení nebo psaných druhů testů je to, že jsou často velmi výmluvné v porovnávání a velmi střídmé na popis. Takže nikomu není moc jasné, co může dítě jak dělat. Máme tu děti se známkami 2 a 3, ale podrobný postup a doporučení dítě nedostane.
Moje dcera právě teď studuje na Community College v Los Angeles. Je to fantastická škola. Je mnohem lepší, myslím, než většina ostatních institucí, které nabízí vzdělání stejné věkové skupině. A ona dělala během posledních pár semestrů několik praktických kursů v krejčovství a designu. A je to opravdu zajímavá věc, víte, v naší kultuře jakoby praktické věci bagatelizovali vzdělávání. Vzdělávání je nekonečným procesem vedoucím k přijetí na univerzitu a zde jde jen o teoretická cvičení. Ale ve světě uspějí lidé, kteří jsou schopni věci dělat, ne jen o nich přemýšlet. A praktické dovednosti jako je muzika nebo design, jsou intenzivně náročné.
Takže co musela moje dcera vyrobit, jsou šaty. No, to zní jednoduše, ale zkuste je vyrobit. Ale co bylo zajímavé, že hodnocení, které dostala, bylo velmi podrobné. Popisovalo velmi konkrétně, jak dcera postupovala při tvoření švů a hadříků a kapes a dírek. Hodnocení obsahovalo celkem asi 30 velmi konkrétních připomínek a bodů k tomu, co vytvořila. A to se stalo velice nápomocným v procesu hodnocení. Ale když jen dostanete známku, bez detailnějšího popisu a hodnocení, není to pro dítě příliš přínosné.
Takže pokud je hodnocení formulované, popisné, podrobné, se snahou podpořit a diagnostikovat, jsem pro. Pokud je naopak hrubé a úsudek je zjednodušující a nese nedostatek informací, pak se mi zdá, že je vždy negativní a má špatný druh účinků v oblasti vzdělávání.
