Častým problémem při přechodu dětí na druhý stupeň je podle mne i nízká sebedůvěra. Ve většině případů se děti bojí prezentovat své myšlenky a postupy. Mám pocit, že je to důsledek toho, že byly nuceni memorovat poučky a pravidla bez vlastní účasti při objevování matematických vztahů. Myslím, že právě malé komunikativní dovednosti žáků jsou i důvodem blokace dětí- strach ze špatné odpovědi popř. negativní reakce spolužáků. Nejvíce je malá sebedůvěra cítit při řešení slovních úloh. Děti se bojí samostatně myslet a často hledají nějaké rituály, které jim při řešení pomohou. Chce- li učitel, aby žák své řešení popsal, či komentoval nahlas, je to problém. Děti se bojí neúspěchu a správný postup při každém kroku chtějí mít schválený aspoň souhlasným pohledem učitele. Tento problém souvisí i s následnou tvorbou otázek. Pokud děti o učivu společně nehovoří, těžko se jim pak otázky tvoří- nedostatečná matematická slovní zásoba. Nesoustředěnost pak vidím i v odpovědích, kdy děti odpovídají na očekávanou otázku, aniž by vnímaly obsah otázky kladené. Asi každý zná i situaci , kdy dlouhá otázka je odpovězena pouze jedním slovem a zde, myslím,chybujeme i my,učitelé, tvorbou doplňovacích cvičení.
Pokud děti překonají počáteční strach z případného neúspěchu a objeví, že i chyba může být pro ně zdrojem informací a že chybovat je lidské a přirozené, je spolupráce s nimi velmi milá a tvořivá. Musím přiznat,žáci vedení ke komunikaci mi připravili také horké chvilky v pozitivním slova smyslu. Originalitu řešení některých slovních úloh jsem někdy potřebovala sama vysvětlit.

Dalším způsobem je třeba cvičení, kdy děti pracují samostatně, učitel za tabulí a následně si mají překontrolovat dle výsledků učitele (=> který doplnil schválně málo či více výsledků špatně)

Pokud žák překoná ostych není problém se pak ptát na sporné části řešení před celou třídou

Hanko, to je vynikající nápad. Hledat (a nacházet) chyby v práci učitele je pro žáky jistě výrazně motivující. Navíc tím tak trochu nabouráme představu, že jsme neomylní.