Myslím si o tom to, co jsem se doslechl...(nešpehuju kolegy co dělají nebo nedělají při výuce...
).
...a to sice, že důležitý je přece "můj obor" co učím(to ostatní je věc rodiče a školy s povinnou docházkou...)...a že když budeme ustupovat a slevovat, děti toho zneužijí a nebudou se vůbec připravovat na hodiny.
Přitom právě na ZUŠ máme možnost při vyučování malého počtu žáků, daleko lépe poznat každého zvlášť, a reagovat na jeho potřeby...
Jak důležité je dívat se na žáka jako na citlivou komplexní bytost (každý učitel musí být tak trochu psycholog, zvlášť v dnešní době...
),
lze vidět z následující citace zajímavé knihy (velmi ji doporučuji k vytvoření dobře fungujícího vztahu učitel-žák)
Příloha z mé diplomky:
Otázky učitelů1. Je skutečně mou povinností zabývat se také pocity dětí ve třídě? Není to snad práce výchovného poradce a psychologa? Vždyť sotva stačím odučit, co je třeba.
Někdy se ukáže, že cesta, která zprvu vypadala dlouhá a složitá, je cestou kratší a jednodušší. Možná bude lepší strávit pár minut s pocity, které děti tíží, než aby do svého problému zapadaly hlouběji a hlouběji a tím také ujídaly drahocenný čas stanovený pro výuku. Během celého procesu pomůžete dětem, které to možná skutečně velmi potřebují.
2. Pokud se svých žáků zeptám, jak se cítí, jejich typická odpověď je: „Nevím“. Co dělám špatně?
Dětem není příliš příjemné, pokud se jich dospělí ptají na jejich pocity: „Co jsi při tom cítil? A jak se cítíš teď? Jsi naštvaný? Vystrašený? A proč se tak cítíš?“ Otázky tohoto typu spíše způsobí, že se dítě ještě více uzavře. A zejména se jedná o otázky, které vyžadují odpověď na slovíčko proč, tedy proč se cítí tak, jak se zrovna cítí. Dítě není v psychologii tak zběhlé, aby dokázalo vysvětlit, že je naštvané, „protože si z něho kluci na zastávce dělali legraci“.
Co dítě v takovéto chvilce skutečně ocení, je dospělí či rodič, který se pokusí vyjádřit, co dítě uvnitř asi cítí. „Vysmívání dokáže hodně bolet, ať už je to kvůli čemukoli“. Tato věta dítěti ukáže, že je dospělí citově naladěný na vyslyšení jeho trápení.
3. Říkáte, že je potřeba pocity dítěte akceptovat. Mám takovou obavu, že když dítě uvidí naše pochopení, bude se pak podle pocitů i chovat.
Ne, pokud stanovíte jasný rozdíl mezi pocity a chováním. Žáci sice mají právo cítit se naštvaní a vyjádřit svůj vztek. Ale rozhodně nemají právo chovat se způsobem, který by ubližoval ostatním lidem, ať už psychicky či fyzicky. Chlapci (řekněme Davidovi) můžeme říct: „Michael tě tak naštval, až jsi ho praštil. Davide, takové chování mezi žáky nemohu a nebudu trpět. Pokud tě příště Michael znovu naštve, řekni mu to slovy, a ne pěstmi“.
4. Mám ve škole dívku, která pochází z nefunkční rodiny. Je pro mě hodně těžké vstřebat věty jako: „Jste zlá! Nenávidím vás!“ nebo další, které tady ani nemohu reprodukovat. Co mám dělat? Nikdy nevím, jak v takovéto situaci zareagovat a co odpovědět.
Občas mají tito žáci tendenci svého učitele zkoušet, kolik vydrží. Mají radost, pokud vidí, že je učitel naštvaný a vyvedený z míry a žáci z něho mají legraci. Pokuste se udržet své negativní emoce na uzdě a klidným hlasem odpovězte: „Nelíbí se mi, co jsem právě slyšela. Pokud máš zlost, zkus to říct jiným způsobem a já si tě ráda vyslechnu.“
5. Jedna z mých žákyň se mi svěřila, že je to u nich doma hodně špatné mezi rodiči a jejím bratrem. Prý se neustále hádají. Řekla jsem jí tedy: „ Vidím, jak moc tě to trápí, ale podívej se na všechny ty věci, za které bys měla být vděčná.“ Najednou se rozbrečela a utekla. Co jsem udělala špatně?
Vyvarujte se slovíčka ale. Má v sobě sílu rozprášit pocity, které jste právě vyjádřili a signalizuje: „A teď ti chci říct, proč tvé pocity nejsou důležité.“ Děti potřebují slyšet nehodnotící přijetí svých pocitů toho daného momentu: „Vidím, jak tě trápí, co se děje u vás doma. Moc bych si přála, aby se rodiče s bratrem udobřili.“ Je to reakce, která dítěti ukáže plné pochopení a dodá mu odvahu, aby se s problémem začalo vypořádávat.
In: FABER, Adele, MAZLISH, Elaine: Jak mluvit, aby se děti lépe učily – doma i ve škole, CPress, Brno 2010, str. 39 - 40.
:
) pro vysvětlení půltónů, křížků a béček, akordů atd.
přizpůsobovat si pro výuku svého nástroje různé inspirace od jiných nástrojů co neučím (některé prvky a postupy používané např. v kreativních učebnicích: Klavihrátky, Flautoškola apod.)
).
