Diskuse o jedné či dvou úrovních obtížnosti již tradičně proti sobě staví dva nesmiřitelné tábory. Pak se už jen účelově snášejí argumenty pro a proti, více či méně validní. Osobně jsem si prošel oba názory, osobně jsem si také vyzkoušel "kladení" argumentů na obě strany.
Po cca 4 letech přemítání jsem dospěl k názoru, že je nutná jen jedna úroveň. Vycházím ze zkušeností ředitele velkého gymnázia.
Proč jedna úroveň?
1) Současní žáci jsou velmi pragmatičtí a ptají se, k čemu jim bude vyšší obtížnost. Údajně ji budou požadovat vysoké školy. Jenže kdo zná současné poměry na vysokých školách,tak ví, že drtivá většina vysokých škol bojuje o studenty (peníze) a nebude si do cesty stavět podmínku vyšší obtížnosti. Stačí se podívat na přírodovědeckou fakultu renomované univerzity.
2) Volba dvou úrovní těžce zkresluje porovnání kvality škol, chabý statistický pokus Cermatu o agregaci výsledků základní a vyšší obtížnosti nepřesvědčil. Chceme-li porovnávat školy, je nezbytná jednotná úroveň.
3) Lze sestavit strukturovaný test obsahující stupňovitě otázky od nejjednodušších (nižší obtížnost) až po nejtěžší (vyšší obtížnost). Má to přitozeně i svá negativa, ale možné to je. Stačí se podívat kolem ve světě. Ale od toho je VÚP, nechť porovnává a zkoumá.

Jedna úroveň z pohledu ředuitele gymnázia je pro mne pochopitelná, ale na SOŠ a SOU by to těžkou fungovalo, a pokud ano, úroveň maturit by ještě poklesla.

Mohly by zůstat zachovány dvě úrovně. Ale s tím, že podmínkou pro další studium na VŠ by byla vyšší obtížnost. To by snad mohlo být přijatelné pro všechny typy středních škol. Samozřejmě je to legislativně komplikované, ale od toho je tu nejlepší ministr v historii .

To není špatný nápad, ale i toto komplikuje situace na SOŠ nebou SOU s maturitou, navíc vzhledem k akademickým svobodám by bylo obtížné nastavit kombinace předmětů (tj. na fakultě A jsou přijímačky z M a AJ, tudíž žák musí maturovat z obou předmětů na úrovni V, ale na fakultě B téže univerity už nejsou přijímačky z AJ, a edy z AJ žáovi stačí úroveň Z. A věřím, že řeba na Weilově budou učni počítačového oboru, kteří by "dali" na vyšší úrovni maturitu z IKT, možná z M (pokud ne, nak na ČVU nepřežijí 1. semestr), ale už ne z AJ.

Můj nápad je samozřejmě pouze jakýsi nástřel v diskusi, ale není zcela nepromyšlený. Nazývejme pracovně dvě úrovně maturity maturitou profesní, která např. opravňuje k vykonávání některých živností nebo zaměstnání vázaných na dosažené vzdělání, a maturitou studijní, která dává právo přihlásit se ke studiu na VŠ. Žák gymnázia si typicky vybere tu studijní (gymnázium je určeno pro budoucí vysokoškoláky), podobné to bude se studenty lyceí. Žáci SOŠ a SOU si typicky vyberou maturitu profesní. Mají-li zájem studovat na VŠ, mohou si např. v rámci nástavby udělat i tu studijní maturitu. A pokud student počítačového oboru nezvládne jazyk, může chodit do jazykového kurzu a pak si dodělat maturitu pouze z jazyka.
Opětovně připouštím, že s touto variantou je spojena řada potenciálních komplikací. Ale jako všude platí rčení: "Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody."

Opravdu je to složité a parlament by ai "neunesl", kdyby měl definovat 2 druhy maturity.- I na SOŠ jsou lidé, kteří chtějí na VŠ a z některých předmětů by gymnaziální maturitu nezvládli. Třeba z ČjL. Svou vysokou profesní úroveň dokážou u profilové zkoušky, která je celkově náročnější než např, M ve společné části. Také na Vaší škole jistě jsou lidé, jež chtějí jít na lékařskou fakultu, a rozhodně nestojí o maturitu na úrovni V z ČjL, Aj nebo M.

Stanovení úrovní maturitní zkoušky je druhotný problém. Zásadní je, že chybí jasné stanovení požadavků na absolventy škol. Současná podoba RVP nedefinuje nic a spíš vytváří chaos. Pochopitelně je obtížné stanovit nějakou úroveň pro všechny maturanty. Každý předmět se k tomu postavil jinak a je to vidět na výsledku. Jestliže by bylo žádoucí, aby zkoušky z ČJL, CJ a M dané úrovně měly aspoň přibližně podobnou náročnost, tak opak je pravdou.
Řešení tohoto zásadního problému je dlouhodobá záležitost. Nyní by určitě šlo napravit ty nejkřiklavější nerovnosti, např. zavést ústní zkoušku z M, u písemné práce z CJ umožnit výběr témat jako v ČJL a psát jen jednu práci, ... Následně je možné se zabývat konkrétním obsahem.

Jsem pro 1 úroveň a hodnocení v podobě procent úspěšně řešených úloh (bodů), např. 100% všechno správně, 80%, 10%, 0%. Každá vysoká škola by si stanovila, kolika procent musí maturant dosáhnout, aby mohl být přijat bez přijímaček. Naopak CERMAT by stanovil, kolik procent znamená, že student maturitu nesložil. Např. méně než 20%.

Ovšem podmínkou je, že zadání testových úloh bude kvalitní, ne jako nyní...

Já si osobně nemyslím, že by otázka úrovní maturitní zkoušky byla nějak zásadní. Zásadní je spíš otázka obtížnosti, resp. náročnosti těchto úrovní. Bude-li mít nižší úroveň obtížnost, která bude odpovídat požadavkům na maturitní zkoušku (nechme teď bokem, co to je), pak bude vše v pořádku.
Nižší úroveň by pak zvolil ten, kdo už s oborem nebude mít nic společného, vyšší by pak sloužila pro zájemce o studium tohoto nebo příbuzného oboru.

I v případě jedné úrovně to jde samozřejmě zařídit obdobně - systém gradovaných úloh a kam se kdo dostane, tam se dostane.

Jako hlavní problém vidím otázku hodnověrnosti hodnocení státní maturitní zkoušky - když bude součástí hodnocení zvládnutí zkoušky, kterou vymyslí, přezkouší a vyhodnotí sama škola bez vnějšího zásahu, je výsledné hodnocení těžko použitelné pro jakékoli další srovnání.
Navíc v češtině, kde jde o subjektivní hodnocení slohového úkolu, o polovině známky rozhoduje náhoda, kdo je hodnotitelem (pokud už konečně budou hodnotitelé externí, ne učitelé dané školy - tam už vůbec není o čem mluvit)

...jsme v kruhu, tak, jak píšete, to právě je.
Připomínku k ČJ prosím dejte do diskusního témtu ČJ, tam to čtou češtináři, tam odpovím.