V jiné diskuzi je rozebrán vztah vedení a klimatu ve škole/třídě. Mě by zajímalo, zda podle vás ovlivňují klima ve třídě i vztahy mezi učiteli?

Myslím, že děti velmi dobře vycítí pnutí mezi učiteli a reagují na ně až do té míry, že se podvědomě staví na stranu jednoho či druhého

Nesoulad mezi učiteli se nutně projeví v přístupu učitelů k jedné třídě. Jeden něco povolí, druhý zakáže. A nemusí to být chtěné (na just). Jestliže se kolegové nedomluví na jednom přístupu (nedomluví se, protože spolu nemluví), pak to nutně musí mít dopad na třídu.


Dokonce by to mohlo i přerůst ve "využívání situace". Měli jste někdy tu čest?

Když tedy (jak potvrzujete) vztahy v učitelském sboru ovlivňují klima ve třídě (a jistě i ve škole), tak co s tím, když to někde vrže? Je to úkol pro ředitele? Co může dělat každý učitel pro to, aby sbor fungoval? Děje se u vás ve škole něco, co učitele spojuje a ladí?

Je velmi těžké nějak generalizovat odpověď. Někde by postačilo posedět při obědě a sporné věci vyřešit, někdy je třeba, aby zasáhl odborník (a nemusí to být nutně někdo z vedení školy - dokonce se domnívám, že někdy právě nestranný člověk může mnohé vztahové záležitosti osvětlit).
Abych se ale také vyjádřila ke klimatu ve třídě.
Souhlasím s tím, že nesoulad mezi učiteli může velmi snadno ovlivnit klima v konkrétní třídě. Jinými slovy - když se paní učitelky neumí dohodnout na jednotném postupu v případě (nejen) řešení problémů ve třídě, podle mne téměř nemožné, aby se něco vyřešilo.
Když jeden z vyučujících bude říkat "u mě při hodině je vše v pořádku", nebude ochoten cokoli řešit nebo sledovat vývoj dění ve třídě.
Nebo jsou to jen moje domněnky?

A ještě bych měla jednu otázku - co si vlastně představujete pod souslovím "klima ve třídě"? Mluvíme o vztazích, náladě třídy? Nebo je v tom ještě něco jiného?
Pokud je tato otázka zodpovězena někde jinde, děkuji předem za odkaz.

Dobrý den,
uvedu jeden postup, který slouží k dobrým vztahům v kolektivu. Tento postup se provádí v Teen Challenge a od tud jsem jej přebral a používám jej i ve třídním kolektivu.
V TC tomu říkají "Face to Face". Jde o to, že se sejde celý kolektiv a vybere se podle času jeden, nebo dva jedinci, kteří jsou ostatními pozitivně i negativně hodnoceni. Nejde o ponižování, stěžování si, apod., musí jít o klidný přístup s pohledem poukázání na problémy a nevhodné chování s cílem na zlepšení. Mnoho jednání si neuvědomujeme, ale je potřeba jej zlepšit.
Tito hodnoceni jedinci tak dostanou zpětnou vazbu od svého kolektivu a jak se říká "vyloží se karty na stůl". Při dalším setkání se hodnotí zase jiní, tak aby se postupně vystřídali všichni.
V podstatě se zde aplikuje jednoduchý princip. Udělat si čas na druhé a promluvit si s nimi otevřeně bez hněvu apod. Nevím, jak to funguje na ostatních školách, ale na středisku školy, kde pracuji je asi 70 učitelů (nevím přesně) a toto by se rozhodně hodilo v nějaké míře uskutečnit.
Problém však je, že je na učitele "házena" hromada práce a ti nemají pořádně čas na klidné delší rozhovory. S ostatními učiteli, se kterými se setkávám často, máme mezi s sebou vztahy, kdy se nebojíme sdělit svůj názor a sám jsem rád, když mi ostatní řekli, co se jim nelíbí. Já jim mohl sdělit můj pohled na věc a společně jsme došli k výsledku.
Ve třídách toto aplikuji a byť diskuze někdy probíhají bouřlivěji, musí se dobře "ukočírovat" a hlavně dojít k výsledku.

A ještě jeden pohled bych uvedl a to je "nenálepkování". K žákům jsem upřímný, řeknu jim, co se mi nelíbí, pokárám je za problémy, které udělali, ale nemá to vliv na další přístup k těmto žákům. Šlo o konkrétní situaci a tu jsme vyřešili. Pokud si chce žák někdy po incidentu promluvit, nebo má problém, nemám nic proti pomoci. Nepřidávám žákům "nálepky". Stejný způsob se snažím aplikovat i u učitelů - říci problémy a chyby, ale hledat řešení a ne pomluvy.

Řekl bych, že tyto osobní rozhovory mají nejdříve probíhat mezi čtyřma očima. Nepomlouvat daného učitele za jeho zády, ale řešit problém přímo a jen s ním - nejdříve. Až, když se bude problém (vážný) projevovat dál, tak hledat další postup.

Pěkné, něco jako "kritika a sebekritika" v padesátých létech.

ano, padesátá léta... nebo někde na manažerských pozicích, kde aždý kope především za sebe a za společnost...

ale podle mého hrubě nevhodné do společenství, které by mělo fungovat v úctě, respektu a harmonii co se týče vztahů mezi lidmi, tam tyhle metody nefungují.

To chce trochu manažerského ducha a hroší kůže, aby byli lidé postaveni postupně na paškál před "komisi" a slyšeli na sebe co dělají špatně (co dělají dobře, to samozřejmě taky, ale to už jim nevyváží ten špatný pocit z přímé kritiky PŘED VŠEMI OSTATNÍMI). Jako na hanbě.
Jednu takovou zkušenost s tím, co psal tady pán mám, došlo to k tomu, že jsme se mezi sebou velice pohádali a vzniklo mnoho křivd, protože ta kritika nebyla někdy uplně nezbytná, ale tak něco se vyjádřit mělo a ty lidi to pak zbytečně mrzelo. Nejhorší porada ever..


Myslím, že v dobrém kolektivu, kde jsou k sobě lidé vstřícní a slušní, by se mělo postupovat stejně jako mezi dětmi - tj. kolektiv utužovat, pořádat s kolegy společné akce, posezení, kina aj. kritizovat mezi čtyřma očima a upřímně, s návrhem na řešeníí a chválit veřejně. Možnost vidět se i jindy než v práci, tak aby se prohloubila mezi těmi lidmi vzájemná důvěra a otevřenost.
Podporovat je ke vzájemné laskavosti, k tomu, aby si pomáhali (např. tím, že vedení bude laskavé k nim a bude jim pomáhat a vést je k tomu)...