Martin Rusek píše:
Doporučuji např. knihu Psychodidaktika (Škoda a Doulík, 2011), ve které je na základě současných poznatků jasně doloženo, proč klasická frontální, instruktivní výuka nefunguje.
Polemizuji s touto větou a s dalšími odobnými. Polemizuji s jednoznačnými kategorickými soudy, se závěry, které z předpokladů (v tomto případě z uvedené publikace) nevyplývají.
Publikace pouze říká, že nové poznatky napovídají, že je třeba se zamyslet nad metodami práce a že frontální výuka sama o sobě je málo. Ale vůbec neříká, že nefunguje (vždyť přece vím, že funguje, ano – někdy je méně účinná než jiná metoda, někdy ale více).
Přednášku dr. Brdičky znám. Horizn report znám. Skutečnost, že 300 firem nehlásá návrat k ransmisivnímu vyučování nic neznamená, protože určitě žádná z nich neříká, že se nesmí vyučovat frontálně – návrat k transmisivnímu vyučování je něco úplně jiného než říci, že frontální výuka je jedna z možných metod.
Vytvářet spoje a souvislosti můžeme až v okamžiku, kdy je co spojovat. Musíme si nějaké poznatky na začátku osvojit - a nelze ontogeneticky všechno znovu objevovat. A až vyčerpáme všechny spoje je třeba dodat další poznatky, aby bylo zase možné tvořit spoje. Jsem velký zastánce pestrých forem výuky, ale také frontální - má své místo a přece každý zažil přednášku, u které ani nedutal, jak ho pohltila.
Nikde jsem neřekl, že když to staré přinášelo ovoce, tak to nemáme měnit. Dokonce si myslím, že musíme staré měnit (proto jsem také byl u změn RVP). Ale nesmíme říci, že máme změnit vše. Buďme opatrní v soudech a pochybujme. Vyslovujme je s pokorou.
Můj argument o naší pozici v PISE v dobách minulých přece není vůbec lichý, já jsem jím dokázal, že frontální výuka fungovala (nic jsem neříkal o tom, že by to měla být nejúčinnější metoda a už vůbec si to nemyslím – viz celou řadu z mých příspěvků zde na portále), ale rozhodně si myslím, že pro některé žáky naopak může být frontální výuka jedna z mála vhodných a správně zařazovaná je vhodná pro všechny. Správně zařazovaná (!).
Rozhodně souhlasím s tím, že PISA je jen PISA. Něco nám to naznačuje, ale co, to přece nevíme. Nemůžeme vědět – je to jako s počasím. Výsledky vzdělávání ovlivňuje obrovské množství faktorů. Podoba kurikula je jistě jeden z nejvýznamnějších, ale např. podoba společnosti také. A drobný zásah, změna maturitní zkoušky, dominově ovlivní podobu celého středoškolského a posléze i základního vzdělávání. A změna financování regionálního školství také, ta ještě možná více.
Pochopitelně musíme měnit to, na co dosáhneme. Např. zaměřit se na každého jednotlivce je jistě žádoucí a správné – ale na to nepotřebuji žádnou studii o mozku, to nám prozradil sám život a proto také došlo ke kurikulární reformě.
