Karel Fous píše:
Nechodím se ale do školy hádat, ale zjednat nápravu. Tedy, pokud je možné diskusi tímto směrem vést. Pokud ale ze mne vedení školy dělá blbce (a to rádo), pak jdou emoce trošku ven. Ze zásady nechodím na tolik propagované náslechy do hodin protože to o třídě a způsobu výuky nic neřekne, je to divadýlko. Nakonec jsem ale stejně vloni šel.
Milý Karle,
zastávám naprosto stejný názor, co se týká "ukázkových hodin" nebo "hospitací". Na druhou stranu Vás mohu ujistit, že i když je to z větší části opravdu "šaškárna", stejně tam poznáte, jestli ta která aktivita je pravidelná (děti fungují, reagují přirozeně) nebo jen "na oko" (nějak to drhne, děti jsou zmatené, učitelka nejistá).
Proto jsou ukázkové hodiny i tak přínosné a svou výpovědní hodnotu určitě mají.
Karel Fous píše:
Učitelka (nyní naštěstí už bývalá) byla dáma v mých letech, nicméně typ "úči ze 70. let". Zaměřila se na problematické žáky a ty lepší nechávala tak trochu svému osudu, na dotazy (i rodičů) reagovala přezíravě.
Je vždy velmi těžké vybalancovat "ten správný" přístup ke třídě jako celku.
Vadí mi, že současné školství se zaměřuje na žáky s SPU apod., na které dostává každá škola peníze navíc (na pomůcky a odměny učitele), ale nikoho nezajímají žáci na druhém konci spektra, tj. žáci nadaní. Tady není podpora žádná, dokonce ani neexistují žádné tabulky, které by toto zjišťovaly. Asi bude něco špatně.
Tím nechci říct, že když není podpora, tak učitel nic nedělá. Jen je to pouze na osobnosti a chuti učitele, nejsou nikde žádné pokyny a zpětné kontroly, jestli a jak probíhá podpora těchto žáků.
Také velmi záleží na složení třídy.
Učitel ve třídě, kde je převažující skupina slabších žáků, bude zřejmě využívat jiné metody a cvičení. Prostě se vše přizpůsobí úrovni převažující většiny. Pak je na učiteli, jestli dokáže (a je ochoten) nabídnout něco navíc těm, kteří jsou "trochu dál".
Mnohem příjemnější je, když je průměr třídy šikovný. Těch pár slabších se mnohem lépe "tlačí před sebou" a všichni jsou spokojení. Včetně paní učitelky, která má mnohem méně práce (je mnohem jednodušší hledat práci pro slabší žáky než pro nadané).
Karel Fous píše:
Úplně první básničku, kterou se děti ve 3. třídě učily, byla dlouhá, nerytmická, nerýmovala se, obsahovala slova jako kredenc a lavor. Když jsem se zeptal při třídní schůzce, proč byla tato básnička vybrána, když je tolik pěkných básniček pro děti, které se dobře učí, učitelka se urazila a přešla k dalšímu rodiči. To se mi s předchůdkyní prostě nestalo.
Předpokládám, že se básnička vyskytla v některé učebnici.
Je velkým krokem k samostatnosti učitele, aby se dokázal odpoutat od učebnice a odvážit se vložit "něco svého".
Karel Fous píše:
Letos ale děti dělají pokus, že rozdělí rýži do dvou nádob, přičemž jedné rýži nadávají. Ta zčernala, zatímco druhá je stále stejná. Ředitelka mi zatím nedokázala sdělit parametry pokusu.
Už utekl nějaký čas od Vašeho příspěvku. Dozvěděl jste se, jak tento pokus probíhal a jak bylo dosaženo tohoto výsledku?
Zatím jen nevěřícně kroutím hlavou
Karel Fous píše:
Jsou ve škole učitelky, se kterými se dá problém probrat, ony navrhnout řešení, domluvíme se na něm a já pak čekám, jaký je výsledek. A pak je tam druhá skupina, ta, která má glejt na chytrost, jsou to studované odbornice na výchovu a vzdělávání a rodič = prudič. Ano, jsou i rodiče otravní, nevychovaní, netaktní atd. Ale vzdělaný a inteligentní člověk snad dokáže rozlišovat. A pokud ne, co si mám myslet o lidech, kteří s tímto handicapem učí moje děti???
Co je vlastně učí a jak???
Jsou vůbec hodni učit mé děti???
Lidé jsou různí, učitelé jsou různí.
Naštěstí je už doba, kdy si můžete vybírat školu (potažmo učitele), a i když to zrovna není nejjednodušší řešení (cestující děti naráží pak na spoustu problémů při přestupu na novou školu), když nejste spokojený s výukou a škola nereaguje, je to řešení jediné.
Pro ekonomicky přemýšlející vedení školy budou pak časté odchody žáků signálem, že je třeba častěji kontrolovat nebo přejít k radikálnějšímu řešení.
Tak jako v jiných oborech, i v tom našem lze najít učitele na obou stranách spektra - profesionály i ty druhé. Lze pak se systémem bojovat (to děláte vy a jste pak za "prudiče") nebo hledat někde něco lepšího. Asi záleží na povaze každého z nás, jakou cestu zvolíme.
Karel Fous píše:
Myslím, že zásadní linie sporu je ve vnímání, jak to s dětmi ve škole je. Rodiče (někteří) děti škole svěřují k výuce a spoluvýchově. Učitelé (někteří) si to vykládají, že rodiče děti do školy dávají.
A můj pohled...
Někteří rodiče berou školu jako službu, kterou si platí ze svých daní (a tak se k nám, učitelům, také chovají), někteří vnímají školu jako odkladiště svých výpěstků (omlouvám se za mírnou hrubost) a někteří se snaží se školou spolupracovat, protože si uvědomují závažnost a smysl společného působení na dítě.
Pořadí neodpovídá množství rodičů, se kterými jsem se setkala, spíš ukazuje palčivost a míru "problematičnosti" z mého pohledu.