Jestli můžu, tak za Irenu odpovím, byla jsem u nich ve škole...Jsou malá speciální škola a vzdělávají žáky se středně těžkým až hlubokým mentálním postižením a kombinovaným postižením. Tady myslím přítomnost žáků u pohovoru není ani tak o demokratizaci školství. Tyto děti samy rodiče nejsou schopni téměř o ničem informovat a pokud jsou svážené svozovým autem, tak učitelka nemá jinou možnost komunikace s rodiči než prostřednictvím zmińovaného infosešitu. Učitelka má ve třídě asi tak 6 dětí, ještě bývá ve třídě 1 -2 asistenti.
V běžné škole by to nebylo podle mého názoru možné.
Jinak s tebou, Pavlo, naprosto souhlasím, že nic se nemá přehánět...život je také o přizpůsobování se i méně příjemným stránkám, hledání kompromisu, schopnosti improvizace a zdravém sobectví (nejenom žáka ale i učitele). K tomu mě napadá myšlenka
čtvrté dohody Miguela RuizeCitace:
"Dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Ne více a ne méně než tak, jak to jde. Budeme-li se snažit příliš, ztratíme mnoho energie a výsledek nebude nakonec tak dobrý, jak by mohl být. Když se přepínáme, oslabujeme tělo a jdeme sami proti sobě, dosažení cíle nám trvá déle. Když budeme dělat méně než normálně dovedeme budeme frustrovaní, budeme se obviňovat a litovat".
Takže, nepřehánějme to s prací pro školu a žáky, mysleme také na sebe, protože spokojená učitelka bude mít také spokojené žáky (aspoň doufám
)
