Všichni jsme se s ním setkali – žák s problémy, žák nebo žákyně, bez jehož rušivých projevů, opakovaného provokativního někdy až neslušného chování by bylo učení ve třídě, kde se vyskytuje, úplně jiné, lepší, vlastně nádherné.

Jak je to doopravdy? Kdo má problém? Žák se školou? Škola, resp. učitel s žákem? Kdo je zodpovědný za řešení tohoto konfliktu? Z čeho zpravidla pramení? Je v moci školy řešit něco, co má zcela zjevně příčiny dlouhodobé a zpravidla mimo vliv školy? Existují způsoby, jak působit preventivně? Umíme zvládat konflikty, umíme vhodně reagovat na nesprávné chování žáků? Jakou roli v tom má autorita učitele? Co vlastně tento pojem znamená? Z čeho pramení? Jakou roli
hrají a mohou hrát školní pravidla? Je tu někdo, kdo může a umí pomoci učiteli, když už se situace vymyká kontrole?

Tyto a mnohé další otázky leží na našem virtuálním stole ke společné diskusi, výměně názorů a zkušeností. Pojďme společně začít rozmotávat klubko, které jsme nazvali „žák s problémy v chování“ kousek po kousku. Pojďme si věci ujasnit a hlavně společně hledat a nacházet možná řešení.

Začněme hledáním odpovědi na otázky:
Jakými způsoby a do jaké míry může škola ovlivnit problematické chování svých žáků?
Jaké chování vlastně považujeme z hlediska školy za problematické?

Jak na problémového žáka? To je problém. Už proto, že je obtížné takového žáka definovat. Kdo je ve třídě problémový? Ten který je aktivní a často nesouhlasí s tím, co a jak učitel učí? Co když je jeho kritika oprávněná? Lze takového žáka označit jako problémového? Samozřejmě, problémem pro učitele je. Záleží na tom, jak svůj nesouhlas projevuje. Zda konflikty s učitelem soustavně vyhledává a snaží se prosadit za každou cenu svůj názor. Argumenty učitele neuznává, vystupuje vůči učiteli vulgárně a agresivně. Takový žák je problém. Jde ale o to, zda si ho učitel svým jednáním a vystupováním v reakci na jeho chování sám nevypěstoval. Jde o to, zda v diskusi s ním nevystupoval od počítku autoritativně, nepřipustil ani část pravdy kritizujícího.
Vznik konfliktu ve třídě má vždy své příčiny na obou stranách. Na straně žáka i učitele. Zkušený a kreativní učitel se snaží vzniku takového vztahu předejít. Prevence je vždy efektivnější, než léčení už vzniklého konfliktu.

Jsou situace, kde je každá rada drahá nebo kde už ani neexistuje dobré řešení. Nadhozené téma prevence je velmi konstuktivní. Jednak se prevence může odehrávat v přímé práci učitele s jednotlivým žákem a jeho problémy, také však může být v systematické práci se vzájemnými vztahy žáků mezi sebou. Zkušenosti obojího druhu jsou v diskusi vítány.

Kromě toho že jsem učitelka, jsem i matkou žáka s ADHD. V současné chvíli je v 8. ročníku. Samozřejmě to s ním nikdy nebylo jednoduché, ale díky učitelům, jejich pedagogickému taktu jsme to zvládali. Od letošního roku je na škole nová paní ředitelka. Od samého počátku je její prioritou zlepšit kázeň na škole. Zakázala pohyb po škole - o přestávkách, účast na soutěžích a jiných školních akcí (dočasně), vyzývá žáky ke zdravení, zakázala nošení MP3 do školy a diskmanů, žvýkaček.... Samozřejmě to vyvolalo velký ohlas mezi rodiči (někteří i odešli. Doufala jsem, že to vše přejde po jejím usazení. Domnívala jsem se, že pedagogové sami pochopí, že tahle cesta dle mého vede akorát k větší agresi (příp. skryté), manipulaci, lhaní...
Jaké překvapení bylo, když moje dítě se provinilo proti jejich školnímu řádu a na odpolední přestávku (domů to má daleko) si vzal na poslouchání MP3. Bohužel ji neuklidit hned před školou, ale v přízemí školy. I stalo se, že ho chytila sama paní ředitelka. Udělila mu ředitelskou důtku za porušení jejího nařízení. (upozorňuji, že byl chycen poprvé - kde je práce učitele s chybou? ... že MP3 neposlouchal).
Ve stejném období vzniká Doložka k TK (s tím jako pedagog souhlasím), kam zapisují učitelé, co žáci zapomenou, jak zlobí...
25. 1. diskutuji s třídní učitelkou, upozorní mě na Doložku, že syn zlobí u některých učitelů. Ona sama ho chválila a další zkušení pedagogové. Obešla jsem ostatní, domluvili jsme se a já synovi domluvila. Po dané ředitelské důtce jsem svého syna ještě více kontrolovala (měl tam i nějaké drobné zapomínání, občas nějakou poznámku - jako v jiné roky).
S třídní učitelkou jsem hovořila okolo 12. února znovu a vše bylo v pořádku, v žákovské knížce 2 pochvaly, domnívala jsem se, že je to dobré. Jaké překvapení bylo pro mne, když 16. 2. přináší třídní napomenutí. Šla jsem do školy, abych zjistila, co syn vyvedl, že má třídní napomenutí /on mi řekl, že něco někdy zapomněl, trochu zlobení/ a bylo mi řečeno, že nastavili systém hodnocení chování: za 4 poznámky - třídní napomenutí, + 2 třídní důtka, + 2 ředitelská důtka, + 2 dvojka z chování, + 2 trojka z chování; tak podobně řeší zapomínání: 10 poznámek- třídní napomenutí, + 5 třídní důtka, atd. Že i když se syn zlepšíl (jak všichni tvrdili), provinil se tím, že získal od 25. 1. 2006 4 poznámky. Zcela opominuli 2 udělené pochvaly v žákovské knížce. Dle mého je toto smutné vysvědčení pedagogů. Nemohu si pomoci, ale takto hodnotit chování přece nelze. Co žáci s ADHD? Co práce s chybou?
Opět jsem se domluvila s kolegy, s ředitelkou školy, která uznala, že pochvaly by mohli uznávat, že by mohli nastavit zvýhodněný systém hodnocení chování pro děti s vývojovou poruchou chování, např. 6 + 2 + 2.
Pravděpodobně všichni učitelé této školy to považují za spravedlivé, mě to tak nepřipadá. Jen to tak na oko vypadá, ale přece je nutné každé dítě posuzovat individuálně, každá poznámka je přece i jiná?
Ten den přinesl znovu ředitelskou důtku - teď už poslouchal MP 3, ale ve školní jídelně. Paní učitelce neodmlouval, uposlechl a MP3 okamžitě uklidil. Paní učitelka upozornila manžela a domluvili se, že ho potrestá sám, že mu MP3 vezme (12. 2.). Paní učitelka mu slíbila, že to tedy dále nebude řešit. Ale měla strach, jak mi pověděla 20.2.2007 a vše zapsala do Doložky. Kde je pedagogický vzor - slíbí a nedodrží. I tak si myslím, že dochází tímto nastavením školního řádu, systému hodnocení chování žáků akorát k agresi, a teď i naší (zákonných zástupců), jelikož získat 3 výchovná opatření během 3 týdnů je i na mne, zkušeného pedagoga, ale zároveň matky, která ví, že pracovat s dětmi je těžké, dost.
V dnešní době, kdy pracujeme dle nového školského zákona, zpracovávám ŠVP, je tato koncepce školy (která je zapojena navíc do projektu Zdravá škola) dle mého výsměchem celé filozofii MŠMT. Cíl naprosto chápu, ale metody? Nevím, vyjádřete se Vy.

V příspěvku paní Dudkové jsou dvě roviny – první je jasný náhled na to, že vnější kontrola, používání trestů jako nástroje k dosažení slušného chování a plnění povinností jde opravdu proti filozofii reformy vzdělávání.
Druhá rovina je konkrétní případ dítěte se specifickými vzdělávacími potřebami, které nejsou respektovány, popis chyb pedagogů. Dá se říct, že je to v podstatě nutné pokračování zavedení „přísného režimu“. Lze chápat snahu matky chránit své dítě, ale např. návrh, aby se započítávaly pochvaly tj. aby byly brány jako výkupné za přestupky, je pouze vylepšování špatného systému, což je jen ztráta času a sil.
Problémy, konflikty, nesprávné chování lze v podstatě řešit dvěma přístupy: mocenským nebo partnerským.V závěru RVP se uvádí podmínky pro jeho realizaci. Podmínka je něco zásadního, bez čeho nelze dosahovat to další. Mezi psychosociálními podmínkami realizace RVP je také otevřené partnerství mezi žáky a učiteli. Vnější motivace, mocenské stanovování systému sankcí shora je přímo protipólem partnerství. Za těchto podmínek popisovaná škola vlastně nemá šanci rozvíjet dostatečně klíčové kompetence. Návyk na vnější motivaci zasahuje negativně do kompetence k učení, sankce redukují komunikaci (překážka pro kompetenci komunikativní), tresty nemohou rozvíjet ani kompetence k řešení problémů. Zkušenost, že je třeba se pod hrozbou trestů podřizovat autoritě, i když její příkazy postrádají smysl (omezení pohybu dětí), jde přímo proti kompetenci občanské.
Bylo by dobré podělit se o strategie řešení nesprávného chování žáků založené na partnerství a jejich spoluúčasti. Aby bylo svědectví, že to jde…