|
I jako laika a otce dávno odrostlých dětí mě znepokojuje, že se ve školách etická výchova ještě neučí. To je patrně jeden z mnoha důvodů neuvěřitelných excesů, nedávno zveřejněných v televizi, že žáci úmyslně pro zábavu vyprovokují učitele, jen aby si tento kousek natočili a chlubili se s ním na internetu. Na hloubku neuvěřitelnosti a nepatřičnosti kázeňského i vyučovacího stavu na školách poukázal bývalý ministr školství pan Petr Piťha u příležitosti Pedagogických dnů v Hradci Králové dne 2. dubna 2008. Ve svém příspěvku také poněkud rezignovaně říká, že "... nepůjde ani tak o etiku ale hlavně o nácvik prosociálního jednání, což odhaluje fakt, že prosociální vlastnosti dětí a mládeže jsou v takovém stavu, že tento předmět vznikne."
Když se podíváte na stará školní vysvědčení (ještě z první republiky) tak hned na druhém řádku za známkou z chování bylo náboženství. Tak významné postavení mělo. V sekularizovaném státě je zajisté takový požadavek nerealistický. Je ale trestuhodné, že si školství zatím nevytvořilo aktuální náhradu. Jistě, školství funguje v rámci určitého společenského režimu. A tak naprosto souhlasně s panem profesorem Piťhou říkám: "Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělání staví nezodpovědně a sebezáhubně." Snad stále platí, že rodina je základ státu. Tato elementární společenská složka se však v polovině případů rozpadá a děti, jako rukojmí rodičovského egoizmu a neústupnosti, získávají do života jen další nežádoucí model jednání. Jako fotograf svatebních obřadů často srovnávám řečnění komunálního úředníka na radnici (odrážející minimální závaznost sňatku) s manželským slibem snoubenců před oltářem: "...že Ti zachovám věrnost, že Tě nikdy neopustím ..." Za lásku se považuje zamilovanost, vyprovokovaná přirozenou lidskou sexualitou, jenž má kolísavý průběh. Avšak nikdo mládež neučí, že: Láska je trpělivá, a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti ... Kdo má pak dětem vysvětlit, že egoismus v bezbřehém liberalismu a bulvární povrchnost, šmírující špatnosti, je opakem lásky? A když si jejich rodiče dopřávají tohoto životního stylu plnými doušky, často v blahé nevědomosti a v souladu se všeobecným trendem? Pan profesor Piťha to říká jednou větou: "Rodiče, trvale podrývající autoritu učitelů obecně i konkrétně, nemohou očekávat, že učitelé něco zvládnou". Ano, nejednají tak všichni rodiče. A ve spolupráci s těmi rozumnými, a na vzdory těm nerozumným, se škola o etickou výchovu musí pokusit.
|
