Je potom zvláštní vidět rozpor mezi slovy toho, kdo o etice učí a tím, co ten člověk dělá. To jsem viděla na přednáškách o etice v Nové Akropolis. Podle mne je to pak spíš škodlivé.Huba říká jedno a činy druhý. A připadá mi, že s věkem u nás většina lidí stárne, málokdo zraje.

Souhlasím s Lenkou ohledně toho, že diskuse má mít směr, a ten má být respektován. Ale přesto - k předchozím příspěvkům: definice sexuálního zdraví byla přijata světovou zdravotnickou organizací v roce 1974 v Kodani a zní takto: Sexuální zdraví představuje takový souhrn tělesných , citových, rozumových a společenských stránek člověka jako sexuální bytosti, který obohacuje osobnost, zlepšuje její vztahy k lidem a rozvíjí schopnost lásky.
Žádného tmářství (ani sexuálního) se v rámci EtV není třeba obávat a právě tolerance k menšinám je jedním z jejích témat. A právě proto, aby se EtV nestala hřištěm, kde každý bude hlásat nějakou „svoji“ pravdu, je využíván projekt, který je zpracován na základě vědeckých poznatků týkajících se faktorů ovlivňujících vývoj charakteru. Z toho, co již bylo zde v mnoha příspěvcích uvedeno, jasně plyne, že nějaké hlásání „pravd“ není náplní EtV, naopak děti jsou vedeny k tomu, aby si názory samy utvářely.

1.sebezkušenost
2.rozvoj ve skupině

jinak je to jen další blamáž..spoléhat na obecnou sociální inteligenci či osobní citovou zralost se moc nedá, mini rodina to nenabízí...naštěstí lze pracovat a doplnit ...někdy nejen trénink, ale přímo terapie

Děkuji za váš významný přípodotek k panem Sklenářem nadhozenému tématu sexuálního zdraví. Jsem velmi ráda, že jste nám napsala právě toto a právě v této chvíli. Chtěla bych vám všem sdělit, že se tématu sexuálního zdraví vyhýbat nemusíme, ovšem dílčích témat do EtV patří řada. Obávala jsem se spíše než tématu konfliktního tónu, kterým se na nás pisatel obracel.

Svůj názor na zavedení etické výchovy jsem již vyjádřila. Chci jen reagovat na osobnost učitele - v té nejobecnější rovině. Pochybnost nad osobností, nebo kvalitou učitelů, je zřejmá z reakcí na případ souložící učitelky. Jedna z reakcí tisku byla, že učitel má morální povinnost se i na veřejnosti chovat tak, aby byl svým žákům (a nejspíš nejen jim) - příkladem. Jenže učitel je jen člověk (a teď se nezastávám osoby, která se chová nemorálně), a pokud nebyl dřív k nějakému způsobu chování veden, jen pracovní pozice učitele ho to nenaučí. Takže znovu tvrdím: etická výchova prožitkovou metodou pro všechny budoucí učitele bez rozdílu - tak, abychom byli schopni vychovávat další generace, pro které slušné a morální chování nebude jen frází. Ta další generace bude totiž rodiči generace příští. Říkáme-li: "učitel má být příkladem a chovat se lépe než ti ostatní ve společnosti", neměli by tím dalším příkladem být rodiče? A co politici? A co lékaři? A každý další, s kým se všichni, i naše děti, o které teď jde, denně setkáváme? A jak společnost pomáhá k motivaci učitelů, aby plnili (a s nadšením) toto poslání, když oni mají být především příkladem?

S nadšením pozoruji všechny přispěvatele této diskuse, chci jim moc poděkovat za jejich slova a hlasy... a to i těm konzervativnějším. Ze zkušenosti vím, že skeptický příspěvek neznamená skeptického autora. Zpravidla jde o jakési řečnické otázky či námitky, jaká rizika nás můžou na cestě potkat. Přesto těm konzervativnějším bych chtěl partnersky sdělit, že etiky je třeba jako čistého vzduchu, jinak se nám lidi chovají divně, zemdlele, sobecky, egocentricky ... a to často bez vědomí toho, co jim vlastně k životu schází. Když pozoruji některé rodinné nebo osobní osudy, nemůže mi uniknout kde už dlouhodou dobu schází skutečný životní smysl, kde jsou lidé jako by bez vůle se pozvedat, žít autenticky svůj život v souhře a lásce s jinými. Chápu, že životního strádání může být někdy přespříliš, což přináší psychickou úzkost, které vede často jen k primitivnímu sebezachraňování a možná skepsi. Zde pak člověk ani neví, co z něj vlastně vychází když jedná. Je to důsledkem "zkušenosti", že život stojí za pendrek. No a i tito lidé jsou zákonem povini posílat do školy své "nevychované" děti. .. Ani učitel nemusel projít jednoduchým vývojem a pravda, fakulta zásobuje informacemi, ale jen z těžka by zatím mohla rozvíjet osobnost, jež by pak mohla rozvíjet k dospělosti druhé. K tomu potřebuje člověk osobní zkušenost se sebou samým a pořádnou dávku víry a pokory přiznávat vlastní nepodařené vývojové kroky. Ještě mnohými argumenty bych zde polemizovat s těmi, kdo chtějí být přespříliš opatrní s tím, že není možné jen tak rozvíjet etiku v lidech. Škola je tím místem..., kde jinde chcete zatím působit, když národ nenachází cestu k Bohu? Zde se lidé mohou učit,.. je to nevýrobní prostředí, je určeno lidem, nejen žákům, ale i učitelům... A že to dnes někteří neumí a etitkou výchovu by nezvládli? Ano je to přirozené, že po tak dlouhé době devastace si učitel neumí poradit se svým narcismem, a nelze ho za to soudit, ale pomoci mu ! To by si např. mistři tanečních mohli postesknout, že .. "kdo má ty polena učit taneční kroky." Jsem však po zkušenostech přesvědčen, že potřeba, aby někdo, kdo se cítí být k tomu potentní a možná je i za to placen, začal vytvářet podmínky pro skutečný rozvoj osobnosti na školách. (Přeneslo by se to z části i do rodin.) Myslím tím podmínky pro tzv. "kvalitní přítomnost" pro edukaci, tedy čas a prostor pro zákonitý vznik empatických stavů a procesů. (marasmus šikany je jejich protipól) Pro koho je tato vize jen nějakou mlhou, pak mám na mysli možnost takových edukačních procesů o kterých mluví prvotní kurikulární dokumenty a které nemohou zatím v reálu vůbec nastat. Jde o takové prostředí, které pomáhá vznikat nezaujatému vědomí. Jen tak rozvíjíme skutečnou osobnost, oproti bujení egoobranných mechanismů nebo dokonce jejich nevědomého přenosu z učitele na žáky. A ještě jinak ... jde o přítomnost, která vede k zdravému instinktivnímu rozhodování. Etická výchova k tomu chce napomoci budováním referenčních hodnot, které se v dějinách lidstva už jednoznačně osvědčily. Tyto hodnoty jsou přenositelné spíše od empatických srdcí než od ochytřených hlav... a vedou více, než nějaké psychometrické zkloumání, k podstatě toho, odkud a kam člověk vlastně směřuje. Nedivte se prosím tomu, že lidé, kteří k tomuto bodu života ztratili vnímavost, jej nebudou umět pojmenovat, vidět v souvislostech, důvěřovat mu, natož k němu vytvářet podmínky. Často je to totiž pak na tom, kdo skolro žádné podmínky nemá a přesto cestu nachází a ostatním ji ukazuje.
Rozhlédněte se kolem sebe ...

Ve svých posledních příspěvcích jsem se odchýlil od rozboru EV L. Lenze ke konkrétním námitkám. To nebylo správné. I když jsem snad formálně měl pravdu, ještě to neznamená, že jsem ji uměl správně sdělit. V oboru etiky jsem jen studentem. Je tedy lepší, když předkládám své "seminární práce" než když píšu o svých obavách. To teď napravím a překopíruji sem své nové úvahy. Jsou ovšem delší, takže požádám o vaši shovívavost a pozornost. K jejich konci přece jen nějaké návrhy podávám.||
NAD LENCZOVOU EV POSEDMÉ: Etika.
1. Empirická (experimentální) etika
„Etika, která má odpovídat na otázky lidí, musí být empirická ve dvojím smyslu: jednak má vycházet ze živé zkušenosti a dále musí zprostředkovat morální zkušenosti.“
Tady nemůže jít o EV jako vyučovací předmět, ani o jen etiku vyučování, ale o etiku obecnou. Naskýtá se otázka, co máme rozumět pod pojmem „morální zkušenosti“. Pokud jde o zkušenosti s Bytostí absolutně morální (byť třeba nepřímo pomocí uslyšeného a vyslyšeného Božího slova), pak jde skutečně o zprostředkování jiným, o využití morální zkušenosti. V případě zkušeností s nemorálním chováním lidí (včetně svého vlastního) jde pak o zprostředkování navzdory těmto zkušenostem.
2. Etika hodnot a etika zákazů.
„Etika zredukovaná na příkazy a zákazy uložené z vnějšku a vynucované pomocí represivních metod nebo pomocí odměn (systém "cukr a bič") nemá základ, ale visí ve vzduchu.“
Nesprávným působením křesťanů vznikl celkem častý dojem, že „Desatero Božích přikázání“ je právě jakýmsi bičem. K tomu navíc působilo barvité líčení „muk pekelných“, která čekají po smrti na toho, kdo se proti nim prohřešuje.
Mnohem lepší přístup spočívá ve zdůvodnění, že jde o přání milující Osoby, která vyvádí z nesvobody nebo dokonce z otroctví k pravé svobodě a svými přáními ukazuje, čeho se má jím milovaný člověk vyvarovat, aby znovu do otroctví nespadl. Člověk, který třeba pomocí moderní vědy poznává, že život je vlastně velký zázrak, který byl dán také jemu, je silně motivován k opětování jemu dávané lásky. Milující ochotně a radostně považuje každé přání milované osoby, které jí jenom „vidí na očích“, za příkaz. Přání přímo vyslovené a pro jistotu také zapsané se stává pro milujícího naprosto neodchylným příkazem. Starší výraz pro „příkaz“ je „přikázání“.
Takovým hodně „kontroverzním“ přáním je: „Člověče, nesoulož s kdekým. Měj jenom jednoho partnera (jednu partnerku), s níž vytváříš nejenom společnou duši a ducha, ale také společné tělo.“ Toto přání se shoduje s doporučením všech moderních lékařů, že nejlepší ochranou proti AIDS, kapavce a příjici je partnerská věrnost. Někteří oponenti křesťanství si myslí, že přání „Nesmilni“ znamená „Nesoulož nikdy!“ To je hrubý omyl! Toto „přikázání“ zcela jednoznačně vysvětluje Ježíš Kristus: „Necizolož!“ Bůh stvořil muži a ženě pohlavní orgány. A potom jim zakáže těchto orgánů používat? To nedává smysl! Ale biblická zpráva říká něco jiného: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli jedno tělo. Navíc, aby bylo jasno, jim přikazuje: „Oplodňujte se, rozmnožujte a naplňte Zemi!“ To znamená: „Tělesně i duševně se milujte, mějte děti a rozmístěte se po Zemi!“ Příkaz k tělesnému milování ovšem platí jenom mezi jednou (jedinou) ženou a jedním (jediným) mužem. Všechny ostatní druhy sexu jsou cizoložstvím, které mohou mít i hrůzné následky. Křesťanskou alternativou sexuálního partnerství jedinečného páru je absolutní sexuální zdrženlivost neboli celibát. Tuto alternativu volí ti nebo ty, kteří nebo které jsou k tomu zvlášť disponováni nebo disponovány. Rozhodně ji nelze ukládat naprosto všem.
Slova „soulož“ a „cizoložení“ jsou vlastně českým výkladem. Při pohlavním aktu dva partneři opačného pohlaví sdílejí společnou postel, společné lože. Při pohlavním aktu s cizím partnerem (cizí partnerkou) zpravidla se jeden z nich ocitá v cizím loži, v cizí posteli. Přitom toto ovšem není to podstatné. Daleko výstižnější je biblický termín vytváření společného těla. Poněvadž tělo, duši a ducha člověka nelze od sebe roztrhnout, při ciložném pohlavním aktu se o to momentální partneři pokoušejí, ale podařit se jim to nemůže.
21.1.2009||
3. Etika, modely a symboly.
„Učení podle modelů (vzorů) je základním a nejdůležitějším mechanismem učení.“ Vyprávění o cizích vzorech (dnes třeba i pomocí filmového příběhu) „hýbe“, ale přímý vzor pedagoga (učitele, rodiče) „táhne“, strhuje. „Osobnosti, které jsou pro druhé lidi modelem, mají mimořádný význam.“
„Některé skutečnosti lépe pochopíme a vyjádříme pomocí symbolů.“ Existují i takové skutečnosti, které jinak vyjádřit nelze. Symbol zastupuje realitu, vyskytující se „někde mezi zemí a nebem“, tedy skutečnost nehmotnou, duchovní. Symboly se ovšem vyskytují v tak rigorózní vědě jako je matematika. Bez symbolů by matematika nemohla existovat. Jedním z prvních symbolů, s nimiž se zde dítě setkává, je číslice. Také v jazyku jsou velmi důležité symboly – písmena. Bez symbolů bychom byli na úrovni zvířat.
4. Etika a slovo.
„Správně mobilizující slovo na správném místě patřilo vždy mezi základní prostředky výchovy.“
Mobilizovat může každé slovo – zlé slovo ke zlým činům, dobré slovo k dobrým činům. Boží slovo skutečnost (vesmír) vytváří. Člověk jako Boží obraz má Boha napodobovat a pro-to i jeho slovo má být tvůrčí, nikoli destruktivní. Jeho řeč má být jednoznačná a přímá, nikoliv nejasná a úhybná. Dané slovo má platit i za výjimečné situace. Kdo lže, ten krade: okrádá své bližní o důvěru ve slova. Některá slova vinou lhaní mění svůj význam na opačný a jiná slova dokonce svůj význam ztrácejí – jsou to prázdné zvuky. Tak se snadno stane, že ačkoli používáme stejných slov, jeden mluví „o voze“ a druhý „o koze“. Nastává bábelské změtení jazyka.
Tzv. milosrdná lež je vlastně velice nemilosrdná. Dříve se pacientovi jeho rakovina zatajovala. Pak se přišlo na to, že je to horší, než přímo mu říct o co jde – aby zakrátko nebyl „zaskočen“, aby mohl proti zhoubné nemoci bojovat a aby se mohl na konec svého života připravit. Naprosto podobně, i když ne tak markantně, působí neupřímnost rostoucí z obavy o jakési „zdravé“ vztahy. Upřímné slovo nemůže být hrubé, ale musí být přímé, „rovné“. To platí zejména pro případ přiznání pochybení nebo provinění. „Zatloukání“ nepomáhá. Naprosto stejně jako pro zločince: přiznání je polehčující okolnost, trest pak bývá nižší. Naopak zapírání vede ke zvýšení trestní sazby.
5. Etika, sebevýchova a výchova.
„Jsme povoláni k tomu, abychom se stali svobodnými, tvořivými a zodpovědnými osobnostmi, které žijí nejenom pro sebe, ale i pro druhé.“
Bůh nás vytváří svým slovem, povolává nás. Chce, abychom se svobodně rozhodli být tvůrčími a zodpovědnými osobnostmi, abychom svobodně volili pomoc a službu druhým a to i na svůj úkor. Člověk je (Jím) tak vytvořen, že nemůže být sám. Bez přítomnosti a pomoci jiného člověka nemůže dlouho existovat. Jestliže je sobecký, mohou se na něj druzí „vykašlat“ a to třebas jenom v sebeobraně. Nenávist a lhostejnost jsou destruktivní: lidské společenství rozbíjejí. Jediné, co může společenství lidí vytvářet a udržovat je láska. Prosociálnost mnohdy nestačí.
„Mravně zralá osobnost spontánně anebo vědomě ovlivňuje jednání druhých – buď spontánně svým příkladem a osobním vlivem, nebo prostřednictvím systematického působení na druhé (výchova).“ Mravně zralý je ten, kdo miluje – naprosto nezištně. Lásce se ovšem nelze našprtat, lásku lze jenom získávat a dávat. Získávat od Boha a jemu vracet. Avšak: Cokoliv jsme učinili (nebo neučinili, když jsme měli) někomu z lidí, Jemu jsme učinili (neučinili).
22.1.2009||
ÚVAHA 8: Hodnoty a smysl života.
Citát: „Smysl života souvisí s hodnotami. Je nezbytné ukázat mladým lidem bohatství hodnot v celé šíři, v plnosti.“
O hodnotách (etických či mravních) už byla řeč. Přesto si myslím, že je nutné jasně říct, že jde tzv. dvojpřikázání lásky: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí + miluj svého bližního jako sám sebe“. Jestliže chybí to prvé, pak chybí cosi podstatného. Chybí zdroj, příčina i cíl – tedy ona plnost. Na druhé straně ovšem platí: „Jak někdo může tvrdit, že miluje Boha, kterého nevidí a přitom nenávidí svého bratra, kterého vidí?“
Je určitě nezbytné ukázat lidem (nejenom mladým, ale také starším a starým) toto bohatství celé a neomezené. Učitelé a učitelky Etické výchovy chtějí svým žákům některé hodnoty ukazovat. Podle mého soudu by neměli odsouvat onu prvou část dvojpřikázání lásky, prvou desku Desatera Božích směrnic.
Čím začít? Jak postupovat? To je jistě velmi ožehavé. Jsou jistě k dispozici mnohem fundovanější metodiky, než jaké bych mohl sám nabídnout. Velmi vhodný postup je v Lewisově knížce „K jádru křesťanství“ nebo ve Váchově knížce „Šestá cesta“. Tedy nějak „od lesa“. Spíš pro sebe a své nejbližší příbuzné jsem se teoreticky o to pokusil ve svých starších elektronických knížkách „Naše šance“ a „Kořeny a plody“.
Pro sebe jsem si prozatím poznamenal, že bych mohl prostudovat: sborník „Jdi a jednej taky tak“, Bartonovu knihu „Etika a Starý zákon“, Fuchsovu knihu „Co dělá naše jednání dobrým?“ a Keřkovského knihu „Bázeň boží a narativní etika“. Velmi pravděpodobně půjde o výborné publikace. Můžu však vřele doporučit Gruberovu knížku „Pojď a přesvědč se“. Nebo mnou právě studovanou Lenczovu „Etickou výchovu“ a přitom (aspoň v pozadí) s otázkami nějak podobnými mým – dávaným při rozboru, v jednotlivých Úvahách nad touto knihou.
Velmi pravděpodobně (při EV, ale nejen zde) bude nutné postupovat individuálně. To ovšem znamená, že skupina svěřenců (žáků či dospělých) nemůže být příliš početná. Zejména u „začátečníků“, tj. u těch, kteří dosud o nějakých vyšších cílech života mají jen matné tušení.
Je nutné změnit celkový pohled: není až tak důležité dosud předepisované kvantum vědomostí, naopak důležitější je kvalita. To se týká jak obsahu vyučovaných předmětů ve školách, tak přístupu jednotlivých pedagogů k vyučování a výchově, tak přístupu školských odborů úřadů, přístupu ministerstva a celkové „atmosféry“ ve společnosti. Týká se to vědy, kultury a umění.
Znovu se vynořuje otázka čím začít nebo kde začít. Asi všude. Otázka tedy není, zda etické působení ano či ne, ale jak. Asi pomalu a obezřetně, přitom však rozhodně a odvážně. Na některých školách už to, chvála Pánu Bohu, začalo. Na další školy to bude pronikat postupně. Povinná EV by byla kontraproduktivní.
Existuje i další možnost. Občanské sdružení Etické fórum České republiky by vydávalo časopis, do něhož by kromě odborníků přispívali i účastníci diskuse o EV. Aspoň částečně by ovšem měl nahrazovat časopis Konec konců, který nedávno bohužel zanikl. Přispívali do něj velmi dobří lidé, např. výše zmíněný M. O. Vácha. Nový časopis by ovšem musel být podporován všemi, kterým na etice nějak záleží: odebíráním, rozšiřováním, finančními dary. Dosud nezanikl časopis Listy. Je to jeden z mála, které „se dají číst“. Vřele doporučuji.
Další velkou možnost vidím v záměrném budování přátelství. Skutečných přátel je dnes jako šafránu. Proto se uskutečnila záměna: přítel(kyně) = sexuální partner(ka) neboli druh, družka. Přátelství nemá se sexem nic společného (vizte Lewisovy „Čtyři lásky“). To je nutné ukazovat a také propagovat.
Smysl života je nutné vždy znovu hledat. Je sice dán obecně jako služba nebo pomoc jiným, ale konkrétní možnosti jsou velmi rozmanité. I když „v dálce vidíme jen mihotavé svě-télko“, nebo i když nám celkový cíl „září jasně“. Neboť kdo hledá, nalézá. Musí ovšem vědět, kde. Najít zlato ve hnoji se asi nepodaří. A hledat jehlu v kupce sena? V případě, že nemáme v ruce magnet je to zbytečné.
V oblasti etiky nevím o žádném lepším magnetu než je Evangelium. Všechny odborné knihy i všechny podobné těm, které jsem uvedl, jsou jenom pomůcka. Odlišné duchovní smě-ry (např. buddhismus) jsou pro nás středoevropany nevhodné, spíše nebezpečné. Když se vrátím k těm knihám, pak je nutné uvážit, že absolutním bestsellerem je Bible. Proč asi?
24.1.2009

Je velmi jednoduché napsat, že by tato aktivita mohla skončit paskvilem, jak uvádí pan Novotný. To by se pak ženy mohly bát počít /nebo porodit/ své dítě, protože by měly obavu, co z jejich dítěte jednou vyroste. Myslím si však, že je opomíjena jedna důležitá věc. Člověk by neměl být lhostejný k tomu v jakém prostředí vyrůstá, a zároveň by měl mít možnost se přímo podílet na vzniku tohoto prostředí. Napadá mě hned několik příkladů, z nedávného období, kde tato myšlenka nebyla vyslyšena. Mezi nejvýraznější snad patří volba prezidenta. Ano, v takovém případě bych očekával, že někdo bude vést s dětmi dialog /v rodině i ve škole/ o tom , zda-li takovéto jednání vnímají jako etické či neetické. Zda-li vnímají jako etické jednání, když pan Gros nepozdraví na parlamentní půdě svoji kolegyni paní Fišerovou. Záměrně uvádím dva příklady z světa politiky, protože tito lidé by měli jít dětem, i nám dospělým, příkladem. K čemu by pak byla snaha učitelů, když by se pak naši vrcholoví představitelé podle tohoto učení nechovali? Domnívám se totiž, že v tom hraje velkou roli právě prostředí, ve kterém žijeme. Když si vzpomenu na své dětství, tak si vybavím neetické chování jak u sebe, tak ze strany ostatních spolužáků i učitelů. Já jsem v té chvíli nepotřeboval nikoho, kdo by mě v tomto „vyučoval.“ Ihned jsem pociťoval své provinění a těžko jsem se s tím srovnával.
Jelikož je etické výchova dost citlivá záležitost, určitě by záleželo na tom, kdo by výuku vedl, a samozřejmě jakou formou. Myslím si, že děti jsou velmi vnímavé, a rychle rozpoznají, kdo z vyučujících se tak chová ve svém životě, a kdo z nich „káže vodu, ale pije víno.“ Pak by to samozřejmě nemělo žádný význam. Proto bych se přimlouval k tomu, aby si děti sami mohli vybrat někoho, ke komu mají důvěru, a s kým by chtěli o etice vést dialog. To je tedy můj názor. Nejsem učitel, pouze vycházím z vlastní zkušenosti.
Samozřejmě bude záležet i na celé společnosti, zda-li jim v tomto půjde příkladem. Je smutné, že ve sportovních oddílech a hudebních školách, jsou děti vedeny k tomu, aby byly úspěšné – což znamená měli silné ego a jednou vydělávali co nejvíce peníze. To s i myslím, že není dobrá motivaci. Znám mnoho dětí, které by rády sportovaly, nebo hrály na nějaký hudební nástroj, ale bohužel nemohou. Nesplňují totiž „limity“ současné doby. Když to vyhrotím, tak učitelka klavíru si raději vybere talentované dítě, se kterým pak bude objíždět soutěže a získávat medaile. To samé platí ve sportu. Ale co ti ostatní děti? Je toto smyslem života? Je to v souladu s etikou? Ptal se někdo těch ostatních dětí, těch „zbylých,“ jak se s tím vyrovnávají? A to nemluvím o tom, že mnohdy sportují pouze děti, jejichž rodiče klub sponzorují. Kdyby ty peníze ještě šly do klubu, ale znám o případy, kdy rodiče museli zaplatit desetitisícové částky přímo „do kapsy“ trenéra, aby jejich syn mohl hrát hokej. Je to etické? A když pak např. v krasobruslení vyhraje dítě, které podá horší výkon, protože rozhodčí jsou „zavázáni“ někomu jinému /osobní zkušenost/, jeví se vám to etické? Jak to těm dětem chcete vysvětlovat? Myslíte si , že vám pak budou ve škole naslouchat?
Závěrem bych tedy napsal, že můj názor zavedení této výuky do škol je kladný, ale se všemi těmi dovětky, které jsem uved.
Souhlasím s paní Samuelovou, která píše, že „Jestliže jim nenasloucháme a jejich názory ani neznáme, těžko je můžeme hodnotit. Prostě jsem toho názoru, že nic kromě vlastního příkladu nefunguje.“
Četl jsem si několik komentářů v této diskusi, a ten její mě oslovil nejvíce. Uvádím ho zde celý, aby uvedené věta nebyla vytržena z kontextu.


Datum: 17.01.2009 12:27
Jméno: Miroslava Samoelová, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Asi jsem skeptik
Možná jsem skeptik, ale nejsem přesvědčená o smysluplnosti předmětu EV. Morální hodnoty, slušnost, zdvořilost ap. se nelze nabiflovat. A, jak už tu bylo řečeno, vždycky záleží na osobnosti učitele. Pokud to pojme nevhodně, způsobí víc škody než užitku. Pokud těmito hodnotami žije, nemusí je zase vyučovat jako zvláštní předmět, ale zcela spontánně učí děti svým vlastním příkladem. Takže pokud etickou výchovu, tak jako kurs pro učitele. Dokud bude naše školství převážně restriktivní a direktivní, dokud se učitelé nenaučí s žáky komunikovat, místo aby jim přikazovali a nenaučí se vnímat žáky jako bytosti, pak je jakákoliv snaha zbytečná. Učitel a rodiče jdou první, děti se od nich učí. Svalovat chybu na děti je nesmysl. Podle mého názoru děti nejsou ani nezdvořilejší, ani horší, než byly děti minulých generací (ač si to již po tisíciletí starší generace myslí). Jsou dnes jen otevřenější a nechtějí si nechat jen poroučet, chtějí komunikovat, potřebují příklad. To vše se dá praktikovat během normálních hodin, je to o vzájemném respektu. Chci-li být respektován, musím respektovat. A to je podle mě "kámen úrazu" mnoha škol a učitelů - chtějí respekt po dětech, ale opačně to nepovažují za důležité. Dětem pouze přikazují. Dokud se tohle nezmění, je jakákoliv snaha "změnit myšlení dětí a jejich hodnoty" zbytečná. Podsouváme dětem, že jejich názory nemají cenu, že jsou plytké, nemorální a podobně jen proto, že nechtějí slepě poslouchat? Jestliže jim nenasloucháme a jejich názory ani neznáme, těžko je můžeme hodnotit. Prostě jsem toho názoru, že nic kromě vlastního příkladu nefunguje.
http://www.rvp.cz/diskuse/3/14/4

Stoll Petr:
Druhý komentář , který mě oslovil, napsali manželé Sokolovi. Je důkazem toho, jak důležité je prostředí, ve kterém vyrůstáme. Zároveň si myslím, že by každý /nejen učitelé/, kdo chce etické chování vyučovat, by měl k tomu přistupovat s láskou, s těmi nejčistšími myšlenkami, a sám být příkladem. Bez důvěry lze těžko dosáhnout úspěchu.


Datum: 20.01.2009 20:47
Jméno: Petr a Blanka Sokolovi + 3 děti., neregistrovaný uživatel
Nadpis: Podporujeme vyuku etiky či jiné pedagogické formy do škol.
Dobrý den. Dva roky jsme měli syna na standardní škole. Takový šikan, který jsme směli zažít nás šokoval. Po rozhovoru se zástupcem ředitele nám bylo řečeno - "A co my s tím máme dělat. Děti sedí doma u televize - vidí násilí, které pak sami zkouší napodobovat. To je těžké - to neuhlídáme." Přestoupili jsme na waldorfskou školu a je po problému. Šesťáci kluci jsou na nejbližším hradě oficiálně slavnostně pasováni na rytíře a k tomu patří šlechetnost, pomoc slabším. Starší žáci se učí hlubokým zážitkem jednat s mladšími a slabšími. Například děti se učí mít vztah k chlebu tím, že zasejí semínka pšenice, za rok sklidí, ručně vymnátí cepy obilí - to je něco pro kluky, ručně umelou, pak upečou chléb. Neviděl jsem nikdy v odpadkovém koši pohozený chleba, či rohlík. (Nevím, zda by jenom vyuka měla takovéhle výsledky) Mysleli jsme si, že např. práce na poli je ztracený čas. Že by se děti mohly místo toho něco naučit třeba z dějepisu. (Ruku na srdce - kolik si toho dnes pamatujeme?) Dnes vidíme, že tento zážitkový čas je korunován vyjímečnými plody. K té etice, bych přidal ještě zážitkovou metodiku. Jeden chytrý člověk řekl. "Není důležité jaký to byl zážitek, hlavně že byl hluboký." Přeji Vám vše dobré. Nazdar bazar. Petr Sokol
http://www.rvp.cz/diskuse/3/14/2

Dobry den,
jsem pro zavedeni eticke vychovy do skol. Je to potreba. Pro ilustraci o cem a jak, s jakym vysledkem, muze eticka vychova treba byt pridavam kratky pribeh z USA, omlouvam se, ze je anglicky. Premyslela jsem nad tim, jak by tento pribeh znel, kdyby se odehral u nas v Cesku. Nemam velke iluze, proto jsem pro etickou vychovu :)

What would you do? You make the choice. Don't look for a punch line, there isn't one. Read it anyway. My question is: Would you have made the same choice?

At a fund raising dinner for a school that serves learning-disabled children, the father of one of the students delivered a speech that would never be forgotten by all who attended. After extolling the school and its dedicated staff, he offered a question: 'When not interfered with by outside influences, everything nature does is done with perfection. Yet my son, Shay, cannot learn things as other children do. He cannot understand things as other ch ildren do. Where is the natural order of things in my son?'
The audience was stilled by the query.
The father continued. 'I believe that when a child like Shay, physically and mentally handicapped comes into the worl d, an opportunity to realize true human nature presents itself, and it comes in the way other people treat that child.'
Then he told the following story:
Shay and his father had walked past a park where some boys Shay knew were playing baseball. Shay asked, 'Do you think they'll let me play?' Shay's father knew that most of the boys would not want someone like Shay on their team, but the father also understood that if his son were allowed to play, it would give him a much-needed sense of belonging and some confidence to be accepted by others in spite of his handicaps.
Shay's father approached one of the boys on the field and asked (not expecting much) if Shay could play. The boy looked around for guidance and said, ' We'r e losing by six runs and the game is in the eighth inning. I guess he can be on our team and we'll try to put him in to bat in the ninth inning.'
Shay struggled over to the team's bench and, with a broad smile, put on a team shirt. His Father watched with a small tear in his eye and warmth in his heart. The boys saw the father's joy at his son being accepted. In the bottom of the eighth inning, Shay's team scored a few runs but was still behind by three. In the top of the ninth inning, Shay put on a glove and played in the right field. Even though no hits came his way, he was obviously ecstatic just to be in the game and on the field, grinning from ear to ear as his father waved to him from the stands. In the bottom of the ninth inning, Shay's team scored again. Now, with two outs and the bases loaded, the potential winning run was on base and Shay was scheduled to be next at bat.
At this juncture, do they let Shay bat and give away their chance to win the game? Surprisingly, Shay was given the bat. Everyone knew that a hit was all but impossible because Shay didn't even know how to hold the bat properly, much less connect with the ball.
However, as Shay stepped up to the plate, the pitcher, recognizing that the other team was putting winning aside for this moment in Shay's life, moved in a few steps to lob the ball in softly so Shay could at least make contact. The first pitch came and Shay swung clumsily and missed. The pitcher again took a few steps forward to toss the ball softly towards Shay. As the pitch came in, Shay swung at the ball and hit a slow ground ball right back to the pitcher..
The game would now be over. The pitcher picked up the soft grounder and could have easily thrown the ball to the first baseman. Shay would hav e been out and that would have been the end of the game.
Instead, the pitcher threw the ball right over the first baseman's head, out of reach of all team mates. Everyone from the stands and both teams started yelling, 'Shay, run to first! Run to first!' Never in his life had Shay ever run that far, but he made it to first base. He scampered down the baseline, wide-eyed and startled.
Everyone yelled, 'Run to second, run to second!' Catching his breath, Shay awkwardly ran towards second, gleaming and struggling to make it to the base. By the time Shay rounded towards second base, the right fielder had the ball .... the smallest guy on their team who now had his first chance to be the hero for his team. He could have thrown the ball to the second-baseman for the tag, but he understood the pitcher's intentions so he, too, intentionally threw the ball high and far over the third-baseman's head. Shay ran toward third base deliriously as the runners ahead of him circled th e bases toward home.
All were screaming, 'Shay, Shay, Shay, all the Way Shay'
Shay reached third base because the opposing shortstop ran to help him by turning him in the direction of third base, and shouted, 'Run to third! Shay, run to third!'
As Shay rounded third, the boys from both teams, and the spectators, were on their feet screaming, 'Shay, run home! Run home!' Shay ran to home, stepped on the plate, and was cheered as the hero who hit the grand slam and won the game for his team.
'That day', said the father softly with tears now rolling down his fa ce, 'the boys from both teams helped bring a piece of true love and humanity into this world'.
Shay didn't make it to another summer. He died that winter, having never forgotten being the hero and making his father so happy, and coming home and seeing his Mother tearfully embrace her little hero of the day!

Psala jsem již do minulé diskuse, že jsem prosadila na své škole v rámci vytváření našeho ŠVP Etickou výchovu jako povinný předmět. Učím v obci Povrly, kde by se mohlo říci, že tento předmět není potřeba, protože děti na vesnici jsou vždy slušnější. Tohle už dnes neplatí. Bohužel v Ústí nad Labem není žádná škola, která by měla učitele, který absolvoval kvalifikační kurz. Tak jsem takový orel bělohlavý, který krouží osamocen, ale rád, v údolí a mává svými mohutnými křídly na pozdrav novému povinnému předmětu.