Výchova je proces dlouhodobý, ne-li celoživotní. Nestačí říkat, to smíš, to už ne, nestačí oprakovat: dělej druhým jen to,co chceš, aby oni dělali tobě. Není nad vlastní zkušenost. A jak jsem měla možnost poznat na vlastní kůži při kurzu Etické výchovy v Jihlavě, etika je předmět, ve kterém jde cca z 80% o učení prožitkem. Etika jako prevence sociálně patologických jevů? - určitě! Třeba by pak ten, kdo si na vlastní kůži prožije, co to je, být terčem ostrakismu, by toto druhým nědělal. Jsem pro, aby Etická výchova jako povinný předmět dostala zelenou.

Žijeme v době, kdy budou lidé zkoušeni životem, v němž bude vyostřen boj mezi tvořivými a ničivými silami. Nemám na mysli jen síly exogenní, ale zejména ty endogenní... spor dobra a zla v nás samotných, až budeme v době už započaté krize čelit z venku materiální nejistotě a zevnitř silám sebezáchovného ega, jež bylo dosud hýčkáno tržními aspekty neetického trhu a politiky. Nepokorně si myslím, že by mnoho lidí dnes neobstálo, i když bych jim v hloubi duše přál určitě opak. A tak je nanejvýš vhodné naučit děti rozeznávat logikou srdce, co je dobro a co je zlo. Co v životě má hodnotu a proč, a co je naopak jen dobře propagovaným kýčem, na který však plynou finanční prostředky třeba z fondů ESF. Otázkou je kdo to naučí kvaltující učitele, tolik orientované na jistotu, odkojené centrálním řízením a vědeckými tezemi o nezastupitelnosti rozumu a předem naplánovaných metod. To se dá naučit sice osobními krizemi, ale statečnost se lépe buduje, když si lidé v odříkání umějí vycházet vstříc. Když je člověk zaskočen ohrožením, jež vnímá svou optikou jako veliké, pak musí být vevnitř něčím opravdu pevným vybaven, aby se zlo nedostalo do koloběhu. Ano byla by to pěkná a smysluplná práce starat se o rozvoj etiky ve školách a mít k tomu podmínky. ... časové, mentální, kurikulární, ... a pochopení třeba učitelů jiných oborových předmětů a také pochopní rodičů, kteří chtějí být zatím jen spotřebitely nebo se zrovna zkušeně, ale neúspěšně perou s tržním kapitalismem.

Pracuji jako psycholog v pedagogicko-psychologické poradně. Naše poradna se mimo jiné zabývá primární prevencí sociálně patologických jevů. Již dlouho si uvědomuji, že kdyby na školách probíhala etická výchova a byla by dobře učena, ubylo by na školách sociálněpatologických jevů jako je šikana, intolerance, rasismus apod. Tento předmět je podle mě dobře pojat, takže sjednocuje vědění a konání, učí nejenom eticky myslet, ale i se eticky chovat. A to děti v současné škole velmi potřebují.

Diskutovat o tom, zda etická výchova ano či ne se mi zdá poněkud kontraproduktivní. V tomto, myslím, není o čem debatovat. Ano je více než jednoznačné. Jako téma do diskuse mi spíše připadá, proč je tak složité ji zavést a v zájmu koho je stále přešlapovat na místě a argumentovat nedostatkem peněz v případě, kdy v širším horizontu jde vlastně o VŠE!

Se zavedením této výchovy se mělo začít již dávno. Bude ale na našich školách dost lidí, kteří ji budou moci učit (dobře učit)?

Myslím si, že opravdu velký problém je už na začátku. Od malička vybízíme naše děti k soutěživosti a výkonu. Není právě tohle ten velký problém? Nevzniká právě tady ten pud být lepší než ostatní, silnější vyhraje atd. Nevznikají tady v tomto bodě školní šikany a vnímání sociálních rozdílů? "Budeš-li mít dobré známky, budeš mít dobré zaměstnání, budeš-li mít dobré zaměstnání, budeš mít spoustu peněz, ten tvůj kamarád nemá moc dobré známky, s ním se už nesmíš kamarádit!!!"
Naše děti jsou burcováni k tomu, aby se chovali bezcitně, chladnokrevně a přicházejí tím o svou nevinnost, která je v jejich věku přirozená a kdyby jim zůstala, tak kdo ví jestli by na Světě nebyli lidi vztříctnější, rozumnější a méně agresivní. Jsem pro Waldorfské školy, myslím si, že etika to nezachrání. Škola hrou a bez známek by mohla.

S obsahem i s výukovým metodickým materiálem pro Etickou výchovu jsem dobře obeznámena.Jsem rozhodně pro zavedení Etické výchovy do škol jako samostatného nepovinného předmětu.
Ze svého pohledu lékaře, specialisty v dorostovém lékařství ,musím zdůraznit skutečnost, že zdraví dospívajících je dnes ohroženo především následky jejich rizikového chování. Ty jsou také dnes hlavní příčinou úmrtnosti v této věkové skupině.V posledních 20 letech se tento trend nepodařilo zlepšit.Velmi mnohé příčiny t.zv. rizikového chování v dospívání jsou právě ty nedostatky,které účinně pomáhá překonat Etická výchova (schopnost komunikace, navázání positivních vztahů, zhodnocení sebe i druhých, tím i přiměřené sebevědomí a sebeúcta, prosociálnost, smysl života a možnost jeho naplnění,positivní pohled na život atd.).Světová literatura to vše přesvědčivě dokládá.
Etcká výchova jako samostatný, nepovinný předmět může pomoci zlepšit zdraví mladé generace v celém jeho bio-psycho-sociálním pojetí.

Domnívám se, že pan Lédl vyjádřil ten největší problém, který je příčinou toho, proč se naše děti chovají tak, jak se chovají a proč musíme v současné době vůbec zvažovat potřebnost etické výchovy ve výuce: stimulaci nejen dětí, ale všech lidí v celé společnosti k výkonu. Lepší známky, větší výdělek, větší dům, ... Znamená to víc štěstí a spokojenosti? Našim dětem chybí pohlazení za to, že jsou (ne za to, že něco splnily a něčeho dosáhly), chybí jim čas, ve kterém jim rodiče a prarodiče čtou pohádky a povídají si s nimi. Jako pedagog na střední škole často slýchám od rodičů "já nevím, co s ním mám dělat ...". Všichni se snažíme o to, co jsme za totality nemohli: mít víc peněz, víc věcí, stavět domy, víc nakupovat, víc utrácet, cestovat ... Dneska můžeme, protože máme možnost si na to vydělat peníze, můžeme pracovat 10, 12, 16 hodin denně. Ale za jakou cenu? Vždyť my sami nevědomky naše děti učíme všemu, co kritizujeme: bezohlednosti, nezdravému soutěžení, neúctě k druhým lidem. Každé zdržení nás totiž stojí peníze. Každý úsměv, každé pohlazení, každá chvíle, kterou věnujeme druhému člověku. Naučili jsme se ptát "co za to" a teď to učíme naše děti a divíme se, proč jsou takové jaké jsou. Ony se jen chovají tak, jak to vidí u nás. Řada nás dospělých už tu příčinu vidí. Teď je třeba někde začít něco dělat, abychom tady, na Zemi mohli žít. Ten problém není jen v Čechách, je v celém světě, protože motem lidského života se stal zisk. Proč bychom tady, u nás, nemohli začít učit děti dívat se na svět a na lidi okolo jinýma očima?

Dobrý den.

Jako rodič jsem na vážkách. Jde o to, že zrovna oblast výchovy je daleko svrchovanější oblast rodičovských práv než oblast vzdělání. Tím, že se dalším zásahem do rodičovské sféry otevře cesta k pozitivnímu ovlivňování dětí, otevře se cesta i k negativnímu.

Naše společnost žila cca od poloviny 90. let pod vlivem extrémně liberálních tezí, že společnost nepotřebuje společnou hodnotovou základnu, že naprosté minimum v podobě úcty k základním právům, souhlas s demokratickou strukturou řízení společnosti a střídavé tupé plnění dikce zákona nebo hledání chimerického ducha zákona je dostatečné pro budování společnosti. Přitom je povoleno vše, co zákon nezakazuje.

To je samozřejmě mimo, protože pak zmizí i takové hodnoty jako věrné, pevné a obětující se manželství, služba druhým i společnosti bez nároku na ocenění apod.

Na druhou stranu je otázka zda se nyní dá najít společný jmenovatel etiky alespoň pro většinu společnosti, ve kterém má tato většina hodnotový ideál (což zdaleka neznamená, že jej dosáhla.)

A i když najdeme nějaký ideál, musíme předpokládat, že zde budou relevantní menšiny, které s ním nebudou souhlasit, nebo jej budou vidět jen jako součást či důsledek nějakého důležitějšího ideálu. Těmto menšinám je nutno dát možnost nějakého opt-outu ze systému.

Příklady: Při aplikaci do rodiného světa může nastat rozpor v pojetí rovnosti muže a ženy v manželství. Liberál toto může hodnotit jako téměř naprostou zaměnitelnost rolí a požadavek fifty-fifty. K tomu přidá otázku trvalosti vztahu muže a ženy, v závislosti na požadavku vzájemného plnění si nároků druhé strany a právo vztah ukončit, jakmile dojde např. k odcizení. A cokoliv jiného je podle něj útisk.

Konzervativec zde zdůrazní doplňkovost přirozeně odlišných rolí, vztah ochrany a pomoci, se stejným požadavkem v oblasti úcty a hodnoty a s věrností a trvalostí vztahu.

Křesťan dodá základ vztahu v duchovní oblasti, jako obraz vztahu Božího k církvi, někteří nezrušitelnost manželství. Další zase požadavek určitého hierarchického uspořádání rodiny (děti mají poslouchat rodiče, ženy se poddávat mužům) při zachování rovné úcty a rovné ceny obou.

Muslim (žádný extremista) popře hodnotovou rovnost mužů a žen a vedle rozdílného práva rozchodu zdůrazní, že bohu poslušný muž a žena poslušná muže jsou oba bohu milí, aniž jsou si vlastně rovni.

Toto se dá ještě řešit diskusí, ale co když rodiče nebudou souhlasit a budou vnímat některé aplikace (třeba liberální náhled na problematiku sexuální orientace, nebo třeba předmanželského sexu - a nebo naopak konzervativní náhled) jako indoktrinaci.

K tomu je několik rozsudků ESLP a ty vyžadují možnost opt-outu z takovýchto předmětů. Přikláněl bych se k alternativní možnosti předmět alternovat náboženstvím a k právu rodičů dítě odhlásit úplně.

Je mi jasné, co to v praktickém důsledku znamená pro školy, ale koneckonců i od Josefa II. platilo, že jinověrci jsou uvolněni z výuky katolického náboženství a to proto má být zařazováno na začátku či konci vyučování.

Odpověď k příspěvku Václava Dostála, registrovaného uživatele
Nadpis: Jiný cíl
Datum: 23.01.2009 09:59

Pro to, co píše V. Dostál, mám pochopení. Nemohu s tím však souhlasit. Pranýřuje nemravy, ale ty mohou být příčinou pranýřování. Tato myšlenková dichotomie je jen zdánlivá.
Z příspěvku cítím nenávist, zlobu a ani stín tolerance nebo pokory. To jsou přesně ty vlastnosti, které nepatří do školní výuky. Bylo by velmi nešťastné, kdyby etická výchova byla doménou církví. Doba, kdy tomu tak bylo, je, doufám, již za námi.
Na vulgární poznámku o souložící učitelce s odvoláním na televizi musím upozornit, že sdělovací prostředky nás informují v mnohem větší míře o zneužívání dětí církevními hodnostáři, o jejich homosexuálních praktikách, krádežích a dalších nepravostech.
Příspěvek nenabízí žádné řešení a z mého pohledu je nekonstruktivní. Odvolává se pouze nejasně na nějakou víru.

Byl jsem svědkem, že v diskusích o etické výchově byla víra těžko řešitelnou otázkou. I pro ty, kteří ji propagovali. Proto krátce pohovořím o víře. Přesvědčil jsem se o manipulačním významu tohoto slova a uvědomil jsem si, jak cílevědomě bylo a je používáno.

Masarykův slovník naučný, díl VII. uvádí:
Víra, důl. část duch. života, kterou objevilo křesťanství. V evangeliích je v. důvěřivá odevzdanost ve vůli vůdcovu, konec konců ve vůli Boží; vlivem řec. filosofie se změnilo toto pojetí v kat. učení, že v. je projev souhlasu s círk. naukou. Proti v-ře takto pochopené vznikl odboj v nové době, kdy se v. většinou sbližuje s pověrou n. s nekritickou poslušností. Proti
v-ře v prvním sm. se stavívá věda, proti druhé přesvědčení. Dosud je v. centrálním ponětím většiny křesť. církví.

Jenže pochybovat a věřit je totéž. Pouze lhostejnost je bezvěrecká.

Plně se ztotožňuji s tím (viz Halík T., Prolínání světů, Lidové noviny 2006) (poznámka: pana T. Halíka si nesmírně vážím, pozorně čtu jeho knihy, rád jej poslouchám v televizi a rád jej cituji), že Češi nejsou národem neduchovním. Naopak! Z mého pohledu do náboženství nepatří, respektive by měla být nepřípustná, autorem výše zmíněná: „role církevních institucí jakožto nástroje kontroly norem chování“. Autor v kapitole Nová náboženství pátrá po tom, v co věří a co uctívají ti, kdož hledají za hranicemi tradičních náboženství.

Jakákoliv kontrola, dozor, dohled je však doprovázen násilím. Kontrola je spojena minimálně s výčitkou a jsme u násilí, kterým zraňujeme své bližní, vyvoláváme strach, beznaděj, pocit viny a studu. Vyspělý duch člověka již není schopen akceptovat násilí; odmítá tradiční náboženství, vnucovanou interpretaci Božího sebesdělení (zjevení) a posléze právem i samotnou podstatu náboženství, které je takto spojeno s násilím. Není to výraz nevděčnosti, neúcty nebo zlé vůle, je to nutnost.

Naše náboženství, plné pěstovaných iluzí, že jsme lepší než ostatní, nám dovoluje utlačovat druhé z důvodu pohlaví, věku, rasy či sociálních odlišností a týrané osoby považujeme za méněcenné. Znásilňujeme bez sebemenších výčitek indiánského chlapce, který je vychováván ve vzájemné nápodobě, spolupráci, závislosti a v mlčení a nutíme ho přijmout naše pochybné náboženské hodnoty překypující násilím, soutěživostí, úspěchem a neúctou k Bohu.

T. Halík na jiném místě knihy Prolínání světů uvádí, cituji: „Je třeba vzít na vědomí, že v našem západním kulturním prostoru, v němž po dlouhá staletí nábožensky dominovalo křesťanství, existuje nemalé procento lidí, pro něž je to, co dnes nabízejí křesťanské církve (přinejmenším v podobě, kterou oni znají), nepřijatelné – a že jsou mezi nimi také bezesporu nábožensky velmi vnímaví lidé.“ (Str. 239)

Z mé zkušenosti plyne, že tito vnímaví lidé odmítají především násilí.

„Řekli jsme si, náboženství vždycky nějak souvisela a souvisejí s politikou, a dodejme, že vždy také podstatně souvisela s mocí. Nemám tu ovšem na mysli jen moc v politickém slova smyslu – jde o moc v daleko významnějším a původním smyslu tohoto slova. Náboženství souvisí s posvátnem a posvátno samo je mocí, a to v nejpůvodnějším a nejsilnějším možném smyslu: představuje to, co člověka bytostně přesahuje, fascinuje a naplňuje posvátnou bázní,“ uvádí T. Halík (str. 266).

Poznal jsem, že bázeň, strach je největším nepřítelem člověka. Přesvědčil jsem se, konkrétně v mnoha případech, že strach je příčinou drtivé většiny chorob a mezilidských potíží.

„Dnes oblíbené tvrzení, že všechna náboženství jsou stejně pravdivá, je – jak už jsme si řekli v úvodu této knížky- právě takovým projevem arogantního a naivního nároku člověka na božskou pozici nad všemi náboženstvími. Mohu opravdu znát všechna náboženství natolik, abych toto mohl tvrdit? Kdo vůbec jsem, abych mohl vynášet jakýkoliv, byť sebebenevolentnější soud o všech náboženstvích?“, namítá T. Halík (str. 247, ve výše citované knize).

Přesvědčil jsem se, že podstata odpovědi na tuto námitku tkví ve stavu vnitřní zralosti jednotlivce. Duchovně vyspělá lidská bytost je schopna posoudit význam všech náboženství, protože odpověď na každou otázku obsahuje naše nitro. Objektivním měřítkem je naše vnímavost, kterou můžeme hodnotit z vnějšku pouze subjektivně. Objektivního hodnocení je však schopen člověk, který již odmítl všechny energie myšlenek, které ho svazovaly a jejichž přijímáním si ubližoval, a který dosáhl osvícení, svobody a Pravdy. Myslím, že to potvrzuje i T. Halík ve výše citované publikaci slovy:

„ … negativní, či apofatické teologie – sdílí pokornou skepsi k možnostem lidského rozumu zcela a plně proniknout do hloubky absolutního Tajemství. Spolu s mystiky vyznává, že právě pokorné ztišení, odmítnutí pokusů zmocnit se vlastními silami tajemství vytváří prostor, v němž mohu zaslechnout, jak Tajemství ke mně promlouvá, …“ (str. 247)

„Východiskem z bludiště dějin násilí není zřeknout se vášně pro pravdu, ba ani nároku vlastní víry, že obsahuje pravdu a vztahuje se k celku pravdy, nýbrž důsledné odmítnutí pokušení šířit pravdu násilím. Jak neúnavně učil Jan Pavel II, pravda, láska a svoboda patří neoddělitelně k sobě, jedna z těchto hodnot padá s každou další z těchto tří. Každý má mít právo a svobodu vyznávat, zvěstovat, nabízet a šířit svou víru, svou zkušenost s poznáním pravdy – ale nikdo nemá právo ji druhým vnucovat násilím. Oddanost pravdě musí být spojena s respektem ke svobodě druhých hledat ji podle svého vlastního svědomí. (str. 264)

Tato nádherná slova mne oslovují. Odmítnout pokušení šířit pravdu násilím cítím jako odmítnutí energie myšlenek, které toto násilí reprezentují. Zamezíme-li, aby vstoupily do našeho nitra a nestaly se součástí naší individuální energie, evolučně se měníme. Naše vnitřní spiritualita se mění. Roste. Budujeme si nenásilně energetickou ochranu.

Vnitřní spiritualita každého jednotlivého člověka určuje jeho chování. Je měřítkem toho, co připustí a kde leží hranice jeho činů. Každou pospolitost, společnost, stranu, národ, stát… tvoří jednotlivci a každý z nich sám určuje hranice svých činů. Žádná pospolitost lidí nemá společnou duši ani spiritualitu. Deklarované či nedeklarované zásady, cíle či chování společnosti může jednotlivec přijmout nebo odmítnout. Člověk, svéprávné individuum, je v konečné fázi rozhodování sám zodpovědný za své činy a chování. Zodpovídá se svému nitru. Odmítám, že by „omezenost jednotlivého věřícího mohla být známa“ (viz výše citovaný T. Halík, str. 246) a odmítám autoritu celku věřících i autoritu posvátných písem. Naopak souhlasím, že větu svatého Cypriána: „mimo církev není spásy“ nelze aplikovat primitivně a doslovně (str. 246, tamtéž).

Přijímání a vytváření energie strachu a násilí mohou doprovázet i myšlenky božské. Příkazy a doporučení, které nejsou zažity a zakořeněny prožitkem nitra, jsou přijímány pouze neklidnou myslí, a proto svá vynucená předsevzetí člověk snadno opustí.

„Člověk slepě věřící však může být ochoten páchat i nejhrůznější zločiny. Je schopen nejenom dopustit genocidu jiné skupiny lidí z celého národa, ale aktivně se na ní podílet; je schopen přesvědčit sám sebe, že právě toto etnikum si nezaslouží žít, protože vyznává jinou víru“, píše Jan Konfršt v knize Úvahy o Životě, Nakladatelství Euroservice 1999 s. r. o., 2007, (str. 146).
Sem patří například i nenávistné vášnivé hulákání polských katolíků na demonstrující homosexuály: „Dáme vás do plynu, jako to udělali Němci s Židy.“

Pěstování osobní spirituality není cílem náboženských struktur, které alespoň trochu znám. Ty se mu brání. Ideologicky i prakticky, cituji:

„Ale náboženství ze své nejvlastnější povahy nemůže být jen soukromou věcí. Tou může být osobní spiritualita či osobní filozoficko-náboženské představy jednotlivce, ale to jsou nanejvýš jen dílčí prvky náboženství.“ (viz Halík T., Prolínání světů, Lidové noviny 2006, str. 264)

„Tvořivé a přemýšlivé jedince již neupalujeme: Pozvání „neposlušného“ biskupa na roční meditativní pobyt do Vatikánu za účelem „urovnání si myšlenek“ však samo o sobě dostatečně vypovídá o tom, do jaké míry je pro církevní organizace nebezpečný skutečný vnitřní dialog.“ (Konfršt Jan, Úvahy o životě, Povídání s Janem, Nakladatelství Euroservice 1999 s. r. o., 2007, str. 148)

„Také dva vysloveně sekulární režimy, nacismus a komunismus, radikálně odmítající židovsko- křesťanskou tradici, způsobily takovou míru násilí, zabíjení nevinných, pošlapávání lidských práv a ničení duchovní svobody, že tím zřejmě předčily všechno zlo, které bylo spácháno ve jménu náboženství v „temném středověku“.“ (str. 267/268, Halík T., Prolínání světů).

Z mé zkušenosti nelze žádné zlo předčít ani omluvit, ani zaretušovat, ani zrušit a ani vykoupit. Zlo, které člověk napáchal, si musí sám odžít. Musí nést kauzální následky. Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě, říká se. Proto považuji růst osobní spirituality za jediné možné řešení všech bolestí lidstva. Můžeme tomu bránit z osobních důvodů, z důvodů zdánlivého prospěchu našeho společenství, naší církve, politické strany, národa …, ale marně! Prodlužujeme tím pouze naši bolest. Lidé s vysokou mírou vnitřní zralosti se nemohou zúčastnit žádné války, genocidy ani žádného jiného násilí.

Proto považuji etickou výchovu v jakékoli formě za nesmírně prospěšnou. Dosavadní etické úvahy se opíraly o filozofické a náboženské rozjímání. Vzniklé postuláty jsou zatíženy nepřesností z mnoha důvodů. Etika má však fyzikální kořeny. V současnosti to již můžeme pochopit.

Genius našich národů, obdivovaný a uznávaný všemi vyspělými bytostmi celého světa, v jehož osobě se mísí genialita ducha, velká míra vnitřní zralosti i lidská pošetilost, nám nabídl myšlenku: Pravda a láska zvítězí. Dlouhé generace po nás mohou čerpat z bohatého myšlenkového dědictví prezidenta Václava Havla. Větě, která se stala symbolem jeho osobnosti, však musíme správně rozumět. Touto větou se nemůže zaštítit žádné církevní společenství, natož politická strana. Tato věta neplatí pro žádný národ jako celek, pro žádnou společnost. Platí pouze individuálně. Je výrazem kýžené změny naší vnitřní zralosti, osobní spirituality.

Pravda a láska vítězí každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu, všechny přítomné okamžiky.
Vítězství lásky a pravdy můžeme cítit v našich srdcích, v našich nitrech, v hloubi našich duší.
Pravda a láska vítězí a zvítězí.

M. Dosoudil
Kontakt: Dr.-Ing. Martin Dosoudil, Marčovice 3, 387 01 Volyně. E-mail: martin.dosoudil@tiscali.cz, fax: 383372930, tel: 383372930, mobil: 602357510.