Přidávám se k hlasům, které jsou pro zavedení předmětu Etická výchova. Výchova k etickým principům by měla prostupovat všemi školními předměty a vyzařovat z učitelských autorit, ale nelze požadovat nemožné. Nejvíc bude záležet na osobě vyučujícího. A jestliže dostane čas a prostor, může udělat kus dobré práce.

Souběžně s požadavkem zařadit EtV jako doplňující vzdělávací obor, je jen správné, že průřezová témata, která jdou napříč vzdělávacími obory/vyučovacími předměty (zejména průřez. téma osobnostní a sociální výchova) již značnou část výchovy k charakteru a prosociálnosti obsahují. (Ne však bezezbytku.) Podobně přece, chceme-li, aby český jazyk byl vyučován jako samostatný vzdělávací obor, zároveň klademe vysoké požadavky na kultivaci mateřštiny ve všech ostatních oborech, také pomocí průřezových témat (mediální výchova apod.).

Díky za to, že EtV dostala konečně prostor k diskusi!S etickou výchovou, ale v mateřské škole, mám velké zkušenosti.V roce 1998-2000 jsem v Brně absolvovala kurs EtV a od té doby má naše MŠ koncepci zaměřenou na rozvoj etiky.A proč EtV již v mateřské škole?Předškolní věk je obdobím utváření základů,kořenů budoucího tělesného, duševního, sociálního i mravního života a kultivace osobnosti.Otisk získaných znaků se projevuje v dalším životě. A co jejdůležitější? Najít kvalitní peagogy, kteří budou po celý den dítěti předávat svým projevem -řečí, myšlením,postojem etické principy.A jak reagují rodiče?Velmi pozitivně!Je to i program prevence sociálně patologických jevů.Je lepší a účinnější osobnost pěstovat, než později řešit problematické chování.

Komunikace, řešení konfliktů, solidarita...
Jsem táta třech dětí a byl bych rád, kdyby se takové věci ve školách více objevovaly. Etická výchova - ano!

Etická nebo-li prosociální výchova se v poslední době dostává do popředí pozornosti v řadě zemí. Všichni si uvědomují, že příliš liberální přístup v posledních letech k původním mravním principům společnosti, na kterých byla naše západní civilizace zbudována, má své nepřekročitelné meze.I když to bylo prozíravým jasné, přesto došlo v mnoha zemích k postupné devastaci těchto principům a k nebezpečnému posunu do oblasti mezilidských vztahů, nadměrného sobectví a egoismu, poživačnosti, konzumu bez hranic atd. V této atmosféře se oslabil vliv rodiny na výchovu nové generace. V postkomunistických zemích vedlo opojení z nově nabyté svobody v devadesátých letech ke zvláště zřetelnému zhoršení. Nemenším faktorem byla touha po rychlém růstu prosperity a zbohatnutí. Nové demokracie s obtížemi prosazují nepřekročitelnost morálních hranic, které určují, kdy je hmotný prospěch jedince legitimní a kdy jsou metody jeho nabývání naopak již nemravné nebo dokonce nezákonné.Došlo též k potlačení vlivu tradičních strážců etických norem, jimiž byly dříve církve, občanské spolky,sdružení i obecní pospolitosti, které se vyznačovaly spolehlivou vnitřní komunikací a tvorbou silného veřejného mínění.Tyto změny nemohly zůstat bez důsledků na stav vědomí mládeže, na jejich vzájemné vztahy i na jejich charakterové zrání a na vztahy ke společnosti jako celku. U mnohých současná situace ve společnosti způsobuje pocit ohrožení, flustrace, vlastní nedostatečnosti, jiné přibližuje k rizikovému až kriminálnímu chování. Proto je v mnoha zemích pochopitelná snaha věnovat mladé generaci zvláštní pozornost, posílit výchovné působení školy, volnočasových aktivit organizací pro mládež jako kompenzaci nebo podporu mnohde zeslabeného vlivu rodiny.
Etická výchova podle projektu Roberta Roché Olivara z univerzity v Barceloně a modifikace Ladislava Lence z Bratislavy upřednostňuje prosociálnost, kooperativnost, cit pro druhé.Tento projekt je dnes již ověřený nejen v řadě evropských zemí a na Slovensku, ale i u nás.
Za cíl etické výchovy se označuje prosociálnost. Prosociální je takové jednání, jenž přináší prospěch druhé osobě nebo skupině osob, které nevyplývá ze striktní povinnosti a není provázeno očekáváním jakékoliv formy odměny. Řídí se zlatým pravidlem:“Co (ne)chceš, aby Ti dělali Tobě, (ne)dělej druhým.“ Etická – prosociální výchova nejdříve probouzí a rozvíjí dispozice, schopnosti a způsobilosti, které navozují a ulehčují prosociální chování. Současně upevňuje pozitivní c h a r a k t e r o v é v l a s t n o s t i každého j e d n o t l i v c e .
Poté žáka přivádí k prosociálnímu chování.
Zařazením aplikačních témat:vztahy v rodině, sexuální etika, etické otázky ekologie,vztah k ekonomickým hodnotám, vztah k práci, vztah k náboženství, vztah k lidem odlišných názorů, vztah k médiím se program ETV stává více než výchovou k prosociálnosti. Je programem etické a osobnostní výchovy.
Etická-prosociální výchova předpokládá specifický výchovný styl, přístup a vztah učitele k žákům.Její účinnost závisí právě na tomto specifickém vztahu, tzn. radostný, partnerský a přátelský, náročný a ve svých požadavcích důsledný. Nelze uplatnit autoritativní metody.
Pedagog se opírá zvláště o tyto zásady výchovného stylu:
1.Poskytuje žákovi základní důvěru a bezpodmínečné přijetí.
2.Stanovuje jasná srozumitelná pravidla hry (chování), která žákovi poskytují pocit jistoty, vzbuzují a posilují důvěru k učiteli-vychovateli a světu dospělých .
3.Staví na připisování pozitivních vlastností žákovi a využívá systému přiměřených ocenění, odměn, příp. trestů.
Každodenní zkušenost pedagogů ukazuje, že odevzdávat vědomosti lze i se zamračenou anebo přísnou tváří, ale získat si srdce žáků a vychovávat je k přátelství a spolupráci je možné jen s přátelstvím a radostným úsměvem.
Při porovnání cílů vzdělávání, klíčových kompetencí a obsahu jednotlivých oblastí s projektem Etické výchovy zjistíme, že nejen korespondují, ale v některých oblastech etická výchova kompetence dále rozvíjí.
Podle mých zkušeností, realizují ředitelé některých ZŠ etickou výchovu jako samostatný vzdělávací obor, podle RVP,na 1.stupni v oblasti Člověk a jeho svět, na 2. stupni v oblasti Člověk a společnost.Zkušenosti proškolených ředitelů ZŠ a vyučujících jsou velmi pozitivní: EtV rozvíjí a podporuje prosociálnost, humánní jednání člověka, pomáhá budovat harmonické vztahy v rodině, na pracovišti, mezi společenskými skupinami, mezi národy.
Zajímavé jsou ohlasy žáků:
•Je to můj nejoblíbenější předmět.Cítím se svobodně a volně.(7.třída)
•Najednou mi došlo, co nedělám dobře a proč…Teď to zvládnu. (8.třída)
•Život má velkou hodnotu, a to život každého. To mne zaujalo nejvíc.(9.třída)
•I když jste učitelka, jste moje velká kamarádka. Až vyjdu ze školy, bude mi smutno…..(9.třída)
•Pomohlo mi, že člověk poznává druhé jinak. Všichni máme své problémy a strachy. (8.třída)
•Musel jsem se spřátelit, i když jsme byli pohádaní. Prostě nešlo dál být naštvaný, když se máme bavit o takových věcech… (7.třída)
•Potřebuji se poradit. Je to velký problém, který jsem nikomu neřekl. (8.třída)
•Nejvíc mne zaujalo, že můžeme mluvit i o takových věcech, jako jsou potraty a necítím se při tom trapně. Toto téma mne zaujalo nejvíc….(9.třída)
Zkušenosti každodenní praxe nám ukazují nezbytnost zavedení EtV jako samostaného vzdělávacího oboru na všech typech škol vzdělávací soustavy ČR. Ignorováním nebo oddalováním tohoto požadavku doby, můžeme docílit zhoršování celkové atmosfery naší společnosti, jejiž celkové trendy jsou již beztoho hrozivé.

V čem doplňuje nebo rozšiřuje etická výchova stávající dokument? Na prvním místě v cíli, kterým je vedení žáků k osvojení si prosociálního způsobu chování. V etické výchově máme na mysli empatický typ prosociálnosti, který je definován jako schopnost člověka učinit něco ve prospěch druhých, aniž by za to očekával protislužbu. Prosociální osobnost se ale vyznačuje také tím, že umí prosadit i své oprávněné nároky, aniž by poškodila druhého – jedná asertivně.
Etická výchova rozšiřuje RVP ZV rovněž v oblasti rozvoje mravního úsudku žáka. I přesto, že se s tímto tématem v dokumentu přímo setkáváme, je to podle našeho názoru nedostatečně. Dokument by měl klást větší důraz na formování svědomí, světonázoru a smyslu života – důležitým součástem mravního „rozměru“ člověka a zároveň základním zdrojům palčivých problémů žáků. V některých státech se školské reformy odvíjely právě od oblasti etiky, rozvoje mravnosti a hodnot. Ve většině ekonomicky vyspělých zemí je také předmět s etickými tématy do kurikula již delší dobu zařazen.
V cílech základního vzdělávání se dočteme, že je nutné u žáků usilovat o vytváření potřeby projevovat pozitivní city. V konkrétním obsahu RVP ZV ovšem nenajdeme prostředky k jeho naplnění, zatímco EtV věnuje této tématice patřičný prostor. Další důležité doplnění nabízí etická výchova v otázce působení vzorů na žáka. V době pochybných idolů prezentovaných především médii je na místě, abychom učili žáky vnímat vliv pozitivních prosociálních vzorů, které často pochází ze žákova blízkého okolí - zejména rodiny. V době narůstajícího konzumu je dalším důležitým doplněním RVP ZV zdůraznění iniciativního přístupu žáka. Etická výchova dále reformu doplňuje a rozšiřuje o témata: konstruktivní kritiky, analýzy zdravé a nezdravé soutěživosti, důstojnosti lidské osoby, spirituální rozměr člověka atd. Pro další detailní výčet zde není prostor. Není tedy pravda, že etická výchova do kurikulární reformy nepřináší téměř nic nového.
Nyní k otázce EtV jako samostatného předmětu nebo členění v rámci průřezového tématu:
Nejčastější námitkou proti etické výchově (Etv) jako samostatnému předmětu bývá, že výchova má prostupovat celou školou. Je to žádoucí a ideální pojetí. Abychom ho naplnili, je potřeba kromě jiného výchově vyčlenit konkrétní prostor a čas - je nutné ji pevně ukotvit. V dnešní době je potřebný systematický nácvik základních kompetencí, který je vždy reflektován žákem ve spolupráci s učitelem a spolužáky. Budeme-li vycházet z reality, zjistíme, že „rozptýlení“ výchovy do stávajících předmětů je nedostatečné a pro učitele i žáky nevyhovující.
Jak ukazují výzkumy a mezinárodní srovnání, čeští učitelé stále vysoce preferují frontální výuku, která není vhodná pro zážitkové vyučování. Proto pro etickou výchovu vidíme jako vhodnou formu začlenění do RVP ZV samostatný doplňující vzdělávací obor, který bude výhradně založen na zážitku žáka a jeho následné reflexi. I když formu samostatného předmětu nabízí i průřezová témata, školy ji využívají nedostatečně. Už samotný název totiž předjímá, že se žádá průnik předměty nikoliv samostatnost. MŠMT by mělo dát jasný signál skrze doplňující vzdělávací obory, že má zájem „kotvit“ výchovu skrze samostatné předměty. Paralela se nabízí s mateřským jazykem, ve kterém se odehrává komunikace ve škole, žáci se mu učí v rodině, skrze příklad učitelů atd. Přesto jsme mu vyčlenili samostatný předmět, ve kterém dochází k systematickému rozvíjení jazykových kompetencí. Jsou sociální a mravní kompetence méně důležité?
Etická výchova vychází z několika psychologických a pedagogických koncepcí. Jsou to zejména principy kognitivně-behaviorální psychologie, teorie emoční inteligence, logoterapie, humanistické psychologie a pedagogiky, teorií rozvoje mravního usuzovaní J. Piageta a L. Kohlberga a dalších. Autoři projektu se netají eklektickým přístupem (Roche, 1992, 1999, 2002, Lencz, 1996, 1998). Tvůrci etické výchovy od počátku zdůrazňují, že projekt nemá své vlastní metody, ale přebírá je z jiných škol. Šíře koncepce etické výchovy se tak přímo nabízí k průniku s dalšími projekty. Pokud dojde k jejímu začlenění do RVP ZV, bude občanské sdružení Etické fórum ČR spolupracovat s dalšími zájemci a nebude bránit nikomu, kdo by se snažil vlastní cestou naplňovat cíle a obsahy nového doplňujícího vzdělávacího oboru.

DEVÁTÁ ÚVAHA: Ctnosti ||
„Slovo ctnost zní trochu staromódně, stručně vyjádřeno znamená etické způsobilosti.“ Může tedy jít o prostředek. Avšak jaksi současně jde o cíl.|
„Aristoteles rozeznává čtyři základní ctnosti: mírnost, udatnost, rozvážnost, spravedlivost.“|
„B. Häring vychází z dějinné dimenze člověka a definuje další čtveřici základních ctností, které nazval eschatologickými. Jsou to: statečné „ano“ k dějinám, vděčná paměť, radostné očekávání …budoucnosti, vděčnost za přítomný okamžik.“|
Porovnejme teď s „kardinálními“ ctnostmi C.S.Lewise: prozíravost, střídmost, spravedlivost a udatenství. Potom se Lewis věnuje podrobně „vyšším“ ctnostem, které uznávají i „pohané“: společenská mravnost, mravnost a psychoanalýza, sexuální mravnost, manželská věrnost. Další ctnosti přerůstají do křesťanských: odpuštění a pokora – a pak jsou 3 nejvyšší: víra, naděje a láska. Vybral jsem vlastně nadpisy kapitol z jeho knížky „K jádru křesťanství“. Apoštol Pavel jasně píše, že všechny uvedené ctnosti vyrůstají z lásky. Můžeme tvrdit, že také do ní ústí, to jistě. Avšak je zapotřebí jednoznačně zdůraznit, že bez zdroje lásky, totiž Boha, budeme o ostatní ctnosti usilovat marně. Kdo v Bohu přebývá, v lásce přebývá. Kdo nečerpá, nemůže dávat. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. (Obvykle se uvedené přísloví chápe jako výpověď o nějakém prosťáčkovi. Avšak darů shůry je nepřeberné množství. Jsou to „věci“, které se nedají koupit, např. zdraví.)
Úsilí o získání ctností, tedy upřímné úsilí, může a má ke Zdroji ctností vést. Koneckonců v posledním kroku musí jít o základní neboli zásadní rozhodnutí. Kam budeme zásadně směřovat? K Bohu nebo pryč od Boha? Jestliže si vybereme tu druhou možnost, nemůžeme získávat dál, naopak ztrácíme. V duchu svého rozhodnutí potom odvrhujeme jednu ctnost za druhou. |
Nemůžeme nahradit cíl rychlostí. Když budeme volit špatný směr, nebude nám rychlost našeho „pohybu“ nic platná. Naopak: budeme se od Dobra čím dál rychleji vzdalovat. Dokud žijeme, můžeme se však vrátit.|
„Život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dřív a někdo později. Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději!“|
30.a 31.1.2009

Etická výchova je rozhodně užitečný způsob výchovy, ale bohužel je už pozdě. Celá společnost je tak zkažená, že už ji nic nezachrání. Je prostě konec!!!! Absolutní konec!!!
Možná ještě na církevních školách má smysl, ale jinde už smysl nemá. Uvědomme si, že už je tu jedna zkažená generace rodičů, takže co zmůžeme, když sami rodiče už nestojí za nic.
Navíc zákony a celá legislativa nahrává tomu špatnému. Učitelů bude stálé méně a musí tolerovat jevy, které do výuky výchovy nepatří. Demokracie selhala a zvítězilo demokraticky zlo !!!
Já to vzdávám.

Etická výchova snad ano, ale co je to vlastně etika? Aby děti měly úctu k rodičům a učitelům, aby mládež nemluvila sprostě nejen mezi sebou, ale třeba i ve veřejných dopravních prostředcích, aby řidiči a lidé vůbec nebyli vůči sobě bezohlední, aby ….? Po dvaceti letech od pádu totalitního režimu přichází Výzkumný ústav pedagogický s výzvou k diskuzi na toto téma a je to považováno za obrovský pokrok. Proč až teď, když na Slovensku se tento předmět vyučuje bez velkých řečí již od minulého století, přesně od roku 1993? Myslím, že je to v prvé řadě problém politický. Pro dosavadní vlády, potažmo ministerstva školství, nebyla etická výchova mládeže podle mého názoru žádnou prioritou. Mám za to, že není třeba objevovat objevené a vynalézat vynalezené. Stačí prostě převzít resp. upravit potřebné know-how odněkud z Evropy, kde to funguje a neztrácet zbytečně čas. Myslím, že touto cestou šel i Mgr. Pavel Motyčka a udělal dobře. Co mi v jeho materiálech trochu chybí je otevřenější důraz na obětavou lásku. Realizace záměru i odpovědnost za stav etické výchovy ve školách však zůstává plně v rukou politiků. Bude k tomu ale dostatečná politická vůle?

DESÁTÁ ÚVAHA: Mravní normy ||
a) ve vztahu k právě platícímu morálnímu cítění: „Mravní cítění v různých dobách do jisté míry závisí od tradic a kultury té či oné doby.“ Avšak: „I když bereme v úvahu historické zařazení člověka a jeho mravní úsilí, přece existují mravní normy, které jsou trvalé a všeobecné.“ „Kromě Desatera stěží existují absolutní normy. Také tyto jsou neměnné ve vztahu ke spravedlnosti, je však možné učinit změny ve způsobu jejich aplikace.“ Druhá část souvětí patří do následující souvislosti, takže není dobré je „míchat“ dohromady. Platnost absolutních norem mravnosti je absolutní. To bychom neměli relativizovat. Něco jiného jejich výklad těch norem a opět něco jiného je jejich uskutečňování (aplikace). Toto odlišení by mělo být jasné, i když všechny tři aspekty by měly být v souladu. ;; U „hraničních“ norem nelze posouvat hranici, u jejich aplikace jde o něco jiného: o prospěch druhého nebo celku – i na úkor uplatňovatele. Pro „cílové“ normy jistě platí, že sice „hraničních“ norem nikdy nedosáhneme, že mají být naším cílem. Avšak jde pořád o tytéž normy, jen jde o jejich konstantnost a obecnou platnost v prvém pohledu versus jejich prosazování či uskutečňování v druhém aspektu. ||
b) v kontextu konkrétní situace: „brát do úvahy úmysl a okolnosti.“ Zde už je řeč o uplatňování – což bylo v originálním Lenczově textu jaksi zapleteno. Navíc – zcela správně: jde o braní úmyslu a okolností do úvahy: podle zlatého pravidla mravnosti, a ještě lépe podle dvojpřikázání lásky, které ovšem nelze roztrhnout na dvě samostatné směrnice. Tak jako se právem kritizuje svévolný výklad milování Boha bez ohledu na bližní (např. ve „svatých“ válkách), tak lze tvrdit, že milování bližních bez ohledu na Boha – jakýsi ateistický přístup k charitě = milování bližního – je také špatný. Zanedbání nebo úmyslné vyřazení prvé desky Desatera čili první části dvojpřikázání lásky, byť bylo vedeno poukazem na historická selhání církve, koneckonců k cíli vést nemůže. Zanedbává nebo vyřazuje Zdroj a garanci. Tím pádem i konečný cíl – stanutí na skutečně vhodném místě. ;; Zde jde tedy o výklad mravních norem. V žádné případě nemají mravní normy sloužit pro jejich vykladače, k jeho osobnímu prospěchu, byť nehmotnému. Pak je totiž výklad veden sobectvím. Vykladač má požadavky na jiné, na sebe však ne. ||
c) při aplikaci (uskutečňování, uplatňování): špatný (např. sobecký) výklad vede k morálně špatnému uplatňování mravních norem. Lencz v tomto „bodu“ píše o posuzování či hodnocení už aplikovaných mravních norem. Je to oprávněné, dochází k týmž závěrům (jako já v minulých úvahách): „Skutek je mravně dobrý, jestliže předmět skutku, jeho cíl (úmysl) a okolnosti jsou dobré. Není možné konat zlé skutky, aby z toho vzešlo dobro. Okolnosti zmenšují nebo zvětšují stupeň zodpovědnosti, dobro nebo zlo skutku, ale nemohou zlý skutek proměnit v dobrý.“ Správně posuzuje eutanázii a umělé ukončení těhotenství. Kritizuje nemorální ovlivňování smrtelně nemocných a matek v těžké situaci. Ohlašované „osvobození“ – v prvém případu od bolesti a v druhém od těžkostí života – se změnilo na nátlak, na ujařmení. Křesťanské řešení, skutečnou pomoc, tj. prvém případě hospic a v druhém poradenství nebo azyl – však Lencz nenabízí.;; Do tohoto bodu lze zahrnout dva zvlášť stojící odstavce (v Lenczově knize): upozornění na nepořádky a konflikt dvou hodnot. V obou případech bych odkazoval na minulý odstavec. Upozornění jen při naději na to, že to pomůže? Naděje umírá poslední! Kolize dvou morálních hodnot? Nejsou uvedeny příklady, takže můžu být „mimo“: Obecně však je kolize dvou základních morálních pravidel nemožná – pokud pod těmi základními rozumíme dvě části dvojpřikázání lásky nebo dvě desky desatera. Jak může být láska v konfliktu s láskou? Volba menšího zla? To je dost častý argument pro výmluvu. Podle jakého kritéria je jedno zlo menší než druhé? „Podle našich předpokladů“? A čím budou dány ty předpoklady? Určitě zde nejde o axiómy, neodvoditelné předpoklady. Těmi jsou ona neměnná morální pravidla (vyjádřená dvojpříkazem lásky). A když nemůžeme stanovit ono rozhodnutí velikosti zla, pak máme volit náhodně jedno z nich? „Zvolíme libovolnou alternativu“? Toto naznačuje, že volíme z většího počtu zel a všechna nám připadají stejně zlá. Pokud nás toto napadne, pak jsme na správné cestě. Nesmíme ji však opustit: ano všechna zla jsou zlá stejně! Nelze tedy volit ani jedno z nich! Zbývá položit si otázku: existuje i v tomto případu volba dobra? Pokud přijdeme na to, že ano, že jen na náš vlastní úkor, jen k našemu poškození, pak zbývá zásadní rozhodnutí: buďto poslechnu hlasu svědomí a budu jednat v duchu základních morálních pravidel a přitom ovšem v tomto případě si uškodím, nebo budu chránit sám sebe a pravidel neuposlechnu. Po čase v prvém případě ovšem zjistím, že jsem si prospěl, kdežto v druhém, že jsem si uškodil! Jen si to musím umět přiznat. Otázka spravedlivého odporu proti zlu se zbraní v ruce zasluhuje samostatnou úvahu.
1.2.2009