DESÁTÁ ÚVAHA: Mravní normy ||
a) ve vztahu k právě platícímu morálnímu cítění: „Mravní cítění v různých dobách do jisté míry závisí od tradic a kultury té či oné doby.“ Avšak: „I když bereme v úvahu historické zařazení člověka a jeho mravní úsilí, přece existují mravní normy, které jsou trvalé a všeobecné.“ „Kromě Desatera stěží existují absolutní normy. Také tyto jsou neměnné ve vztahu ke spravedlnosti, je však možné učinit změny ve způsobu jejich aplikace.“ Druhá část souvětí patří do následující souvislosti, takže není dobré je „míchat“ dohromady. Platnost absolutních norem mravnosti je absolutní. To bychom neměli relativizovat. Něco jiného jejich výklad těch norem a opět něco jiného je jejich uskutečňování (aplikace). Toto odlišení by mělo být jasné, i když všechny tři aspekty by měly být v souladu. ;; U „hraničních“ norem nelze posouvat hranici, u jejich aplikace jde o něco jiného: o prospěch druhého nebo celku – i na úkor uplatňovatele. Pro „cílové“ normy jistě platí, že sice „hraničních“ norem nikdy nedosáhneme, že mají být naším cílem. Avšak jde pořád o tytéž normy, jen jde o jejich konstantnost a obecnou platnost v prvém pohledu versus jejich prosazování či uskutečňování v druhém aspektu. ||
b) v kontextu konkrétní situace: „brát do úvahy úmysl a okolnosti.“ Zde už je řeč o uplatňování – což bylo v originálním Lenczově textu jaksi zapleteno. Navíc – zcela správně: jde o braní úmyslu a okolností do úvahy: podle zlatého pravidla mravnosti, a ještě lépe podle dvojpřikázání lásky, které ovšem nelze roztrhnout na dvě samostatné směrnice. Tak jako se právem kritizuje svévolný výklad milování Boha bez ohledu na bližní (např. ve „svatých“ válkách), tak lze tvrdit, že milování bližních bez ohledu na Boha – jakýsi ateistický přístup k charitě = milování bližního – je také špatný. Zanedbání nebo úmyslné vyřazení prvé desky Desatera čili první části dvojpřikázání lásky, byť bylo vedeno poukazem na historická selhání církve, koneckonců k cíli vést nemůže. Zanedbává nebo vyřazuje Zdroj a garanci. Tím pádem i konečný cíl – stanutí na skutečně vhodném místě. ;; Zde jde tedy o výklad mravních norem. V žádné případě nemají mravní normy sloužit pro jejich vykladače, k jeho osobnímu prospěchu, byť nehmotnému. Pak je totiž výklad veden sobectvím. Vykladač má požadavky na jiné, na sebe však ne. ||
c) při aplikaci (uskutečňování, uplatňování): špatný (např. sobecký) výklad vede k morálně špatnému uplatňování mravních norem. Lencz v tomto „bodu“ píše o posuzování či hodnocení už aplikovaných mravních norem. Je to oprávněné, dochází k týmž závěrům (jako já v minulých úvahách): „Skutek je mravně dobrý, jestliže předmět skutku, jeho cíl (úmysl) a okolnosti jsou dobré. Není možné konat zlé skutky, aby z toho vzešlo dobro. Okolnosti zmenšují nebo zvětšují stupeň zodpovědnosti, dobro nebo zlo skutku, ale nemohou zlý skutek proměnit v dobrý.“ Správně posuzuje eutanázii a umělé ukončení těhotenství. Kritizuje nemorální ovlivňování smrtelně nemocných a matek v těžké situaci. Ohlašované „osvobození“ – v prvém případu od bolesti a v druhém od těžkostí života – se změnilo na nátlak, na ujařmení. Křesťanské řešení, skutečnou pomoc, tj. prvém případě hospic a v druhém poradenství nebo azyl – však Lencz nenabízí.;; Do tohoto bodu lze zahrnout dva zvlášť stojící odstavce (v Lenczově knize): upozornění na nepořádky a konflikt dvou hodnot. V obou případech bych odkazoval na minulý odstavec. Upozornění jen při naději na to, že to pomůže? Naděje umírá poslední! Kolize dvou morálních hodnot? Nejsou uvedeny příklady, takže můžu být „mimo“: Obecně však je kolize dvou základních morálních pravidel nemožná – pokud pod těmi základními rozumíme dvě části dvojpřikázání lásky nebo dvě desky desatera. Jak může být láska v konfliktu s láskou? Volba menšího zla? To je dost častý argument pro výmluvu. Podle jakého kritéria je jedno zlo menší než druhé? „Podle našich předpokladů“? A čím budou dány ty předpoklady? Určitě zde nejde o axiómy, neodvoditelné předpoklady. Těmi jsou ona neměnná morální pravidla (vyjádřená dvojpříkazem lásky). A když nemůžeme stanovit ono rozhodnutí velikosti zla, pak máme volit náhodně jedno z nich? „Zvolíme libovolnou alternativu“? Toto naznačuje, že volíme z většího počtu zel a všechna nám připadají stejně zlá. Pokud nás toto napadne, pak jsme na správné cestě. Nesmíme ji však opustit: ano všechna zla jsou zlá stejně! Nelze tedy volit ani jedno z nich! Zbývá položit si otázku: existuje i v tomto případu volba dobra? Pokud přijdeme na to, že ano, že jen na náš vlastní úkor, jen k našemu poškození, pak zbývá zásadní rozhodnutí: buďto poslechnu hlasu svědomí a budu jednat v duchu základních morálních pravidel a přitom ovšem v tomto případě si uškodím, nebo budu chránit sám sebe a pravidel neuposlechnu. Po čase v prvém případě ovšem zjistím, že jsem si prospěl, kdežto v druhém, že jsem si uškodil! Jen si to musím umět přiznat. Otázka spravedlivého odporu proti zlu se zbraní v ruce zasluhuje samostatnou úvahu.
1.2.2009

Jsem jednoznačně pro zavedení etické výchovy do škol jako
předmětu s alespoň hodinovou dotací týdně.Chování je vlastně jediný předmět,který se známkuje,ale systematicky nevyučuje. Význam EV pro život je veliký.Kam vede život člověka sice vzdělaného,ale morálně zpustlého,bez prosociálního cítění? Řekla bych,že EV je předmět budoucnosti,je zatím nedoceněným pomocníkem pro kladný vývoj vztahů člověka k sobě,k druhým, a tím i k přírodě. Etická výchova,o které zde diskutujeme,je předmětem úžasně dobře metodicky zpracovaným,založeným na zážitkové pedagogice s jedinečným stylem výchovy.Nechci podceňovat OSV,ale propracovanost EV metodicky je mnohem větší.

Dobrý večer všem,
pokusím se vyjádřit se k zavedení předmětu EV do RVP. Já nemám nic proti tématům, která jsou v návrhu uvedena, jsou pro výchovu nové generace asi důležitá, otázkou je ale zvolená forma působení - to je hlavně vliv osobnosti učitele. Myslím, že by spíše vyhovovalo, kdyby si je vzali za svá všichni nebo alepsoň většina učitelů do svých předmětů a tam je uváděli v rámci svých témat. Jedna - dvě hodiny týdně, uzavřeného vyučování EV může vést k formalizaci u dětí: tam se musím projevovat eticky a pak mimo tyto hodiny už ne.
Navíc souhlasím s lidmi, kteří sdělují, že témata EV jsou již v RVP obsažena a každá škola si je může podle vlastních podmínek zařazovat, aniž potřebuje mít v RVP neorganicky uvedenou jednu z mnoha cest (forem, ideologií) EV. Je přece na učiteli, jakou cestu si zvolí k směřování k formulovaným cílům?
Pro výuku čtení také nenavrhujeme jednu možnou cestu. Buďme opatrní, abychom nezákonně neideologizovali školu uzavřeným systémem bez možnosti výběru jiných cest. Diskuse totiž zřetelně ukazuje, že většina diskutujících vnímá etiku jako téma hlavně duchovní až náboženské, ale ono to tak v praxi není.
Proncipy EV by měly platit jen pro děti )žáky) a ne učitele rodiče a širší veřejnost? Není to cesta k napravování nebo kultivaci společnosti, to by dwěti musely růst v hamonii požadavků školy, rodiny a celé veřejnosti. Je tomu tak?

Přeji dobrý den. Bouřlivá debata, spousta otázek, nevím, na koho a na co reagovat dříve. Spolu s panem Rýdlem si uvědomujeme asi všichni, že velmi záleží na osobnosti učitele. A ve 'výchovách' ještě silněji. Asi máme zkušenosti sami, nebo s vlastními dětmi, kolik se právě tam dá napáchat škody. Proto se obávám nároku, aby si etickou výchovu vzali jednotliví učitelé do svých hodin. Spatřuji zde dva problémy: jednak připomenutí, že celá instituce školy má (a musí mít) etický rozměr - tedy co učitel, to vychovatel, co vychovatel, to etik. (Náročná, možná idealistická, ale nutná rovina.) Druhá strana, podle mě stejně nezbytná, je odbornost učitele v etických otázkách. Snad všichni učitelé budou vést žáky k respektu vůči lidské osobnosti (vlastní i druhých). Přesto se bojím, že velká část z nich nebude mít zformulovanou a promyšlenou představu, na čem se vlastně respekt vůči lidské osobnosti zakládá. Proto je, podle mého soudu, potřeba odborníka, zvláštního učitele etické výchovy, pro kterého to bude 'vlastní' téma. Proto je, podle mě, dobré zavést etickou výchovu jako zvláštní předmět, tedy vytvořit prostor, ve kterém se žáci budou moci s těmito otázkami konfrontovat cíleně. Chápu ale obavu pana Rýdla z formalizace. Snad proti ní může pomoci právě zážitková metoda. (jen aby se z etické výchovy nestaly zase další dějiny, tentokrát bezzubé a nudné dějiny etiky!!)
V tom vydím svébytnost etické výchovy v rámci RVP ZV, tady jde opravdu o něco nového, jak připomíná paní Jakešová.

p.s. někdy mě v diskusi opravdu leká idelogický tón, nemluvě o drsné karikatuře etiky z 'klávesnice'pana Dostála: nad Lenczovou... uvedené citáty opravdu pocházejí z díla pana Lencze? to bych se opravdu bál. blahodárně oproti tomu působí ujištění paní Jakešové o otevřenosti etické výchovy. Etika dnes nemůže představit ucelený, uzavřený systém. Jediná možnost je vést dialog. Že to je těžké a často to sami neumíme, dokazuje i tato diskuse.

Díky jlo

Etická výchova je velmi potřebná a nutná pro dneštní mladou generaci. Mnohé vlivy tohoto světa jsou velmi škodlivé a mladí často neví co je správné. A mnohdy to neví ani rodiče! Etická výchova by se podle mě měla povinně zařadit učebních plánů. Společnosti by to určitě prospělo!

Děkuji za porozumění mým obavaám i nadějím. Ty vidím hlavně ve formě etické výchovy, ne zdvižený ukazovák (dnes si to rádobypolitici pletou s prostředníkem), ne mentorování, ale debaty a komunikace nad ožehavými tématy, kdo dnes s dětmi z jim blízkých vlastně "vážně" jedná, ne jen hovoří? Kde si mají brát pozitivní příklad. pan vaculík v LN napsal , že je nutné dát učiteli vážnost, plný souhlas snad všech je jasný, ale jak? Připadá mi to jako zoufalé naléhání Komenského na anglické a holandské generály, aby zanechali války o nadvládu nad mořem. Mít nepříjemnou pravdu v opačně nastavené a rozjitřené době, je hezké, ale asi to málokdo slyší.
Jen držím palce těm, kteří to s dětmi umí, aby u nich zůstali.

K diskusi o etické výchově si dovolím přispět troškou do mlýna. Nastoupil jsem do 1.tř.národní školy v r.1945. Vzpomínám, že jsme vedle poznámek byli taháni za uši či vlasy, případně chytli pohlavek, dostávali pravítkem přes ruce, klečeli či stáli v koutě apod. Chodili jsme se čtyrkaři, z těch někteří vyšli ze školy i dříve, ale uplatnili se v praktickém životě. Trestů jsme nelitovali, s odstupem doby jsme ocenili, že posílily naši svědomitost, poctivost. Při škole byla družina, kde zůstávali ti, jejichž rodiče byli v práci, pod dozorem p. učitelky, s volným režimem. Napsali jsme si zde úlohy, věnovali se hrám, naučil jsem tam šachy. Chodili jsme do přírody, tehdy daleko bohatší, než dnes, nosili domů chrousty, raky, pozorovali motýly, jezdili na kolech atd.Jako klukům nám byl v ulici vzorem nesmírně populární Emil Zátopek / OH v Helsinkách 1952/, nadšeni jeho příkladem závodili jsme v ulici, tehdy ještě bez aut. Se spolužákem z 1.třídy kamarádím dodnes. Většina se nás dnes ráda každoročně schází a vzpomíná na mnohé přísné, ale vždy lidské učitele. I v padesátých letech učili vesměs své předměty odborně. Politické aspekty byly samozřejmě silné / všude vzor
SSSR /, ale tehdy jsme je brali spíš formálně a příliš je nevnímali.
Jako studenti chodili mnozí do sportovních, nebo kulturních kroužků, sám jsem přišel r. 1956 do
oddílu atletiky TJ Spartak s obětavými trenéry a dobrými parťáky a sport mne poznamenal na mnoho
let. Mnohaletý sportovní trénink mne nakonec pomohl i v těžké nemoci. Kroužky byly zdarma, měli jsme dobrou partu, studovali tréninky svých vzorů, jezdili na závody, navazovali nová přátelství. Nepamatuji se, že by „řádily“ drogy, zraňování spolužáků, hrubé chování k dospělým a podobné jevy, ať se na to díváme jakkoli, hrozily totiž nepříjemné tresty. Příklad možná přehnané kontroly na stu - diích na střední škole – museli jsme se zapisovat, kdo byl v sobotu či neděli na taneční zábavě…
Myslím si, že v dnešní době by silnější výchovné působení bylo potřebné. Jde však o jakousi spojitou nádobu s celou společností. Jednostranné společenské zaměření na individuelní úspěšnost, zbohatnutí, touha po úspěchu za jakoukoli cenu vyjádřenou především úspěchem finančním a majet- kovým, odsuzující ti slabší do role „socek“ a vedoucí k jejich okázalému pohrdání , egoismus, není dobrým zaměřením. Za první republiky vznikl trefný termín „měšťák“. Základ je nepochybně v rodi- ně, což jsem nepoznal jen na sobě a svých pěti sourozencích, ale pozoruji to i kolem sebe, v pří -buzenstvu, v paneláku. Životní styl“ užívej a bav se „ podporovaný plytkými a násilí oslavujícími pořady v TV, bulvárním tiskem, agresivní reklamou, oslavou „celebrit“ atd. , nedostatek skutečných morálních vzorů, skutečných hodnot, vede k tomu, že mnozí „konzumují“ bez přemýšlení to, co je jim předkládáno, zejména mladé rodiny prostě chtějí žít, mají přirozeně své existenční starosti, dětem se
věnují málo. Četl jsem nedávno pěkný citát: „ Ze všeho nejhorší je ledabylost ve výchově mládeže, neboť právě ona rodí takové rozkoše, ze kterých vzniká špatnost.“ Demokritos. Vzdělání nemá potřeb- nou váhu, mnozí totiž k „úspěchu“ potřebovali zejména kontakty a konexe, ostré lokty, kapitál a rozhodování „za hranou“. Mladí jsou velmi všímaví, řídí se tím, co vidí kolem sebe a působení vý- chovy rádi přenechají těm vnímavým a hodným. Tak tomu bylo ve škole, na vojně, v práci… Zdá se, že jsme s bezbřehou svobodou a zamítáním postihů „vylili z vaničky s vodou i dítě „. Z několika- násobné zkušenosti vím, že zejména u chlapců má nesmírný vliv chování a názory matky, na ženách v podstatě rodinná výchova stojí. Výstižně o tom píše Jaroslav Seifert v básničce, co umí ženy a co umí muži…
Nepochybuji, že máme spoustu chytrých a šikovných žáků a studentů s výbornými nápady a myšlením, věnující se dnes zejména elektronice, internetu, lukrativním sportům, které nejsou levné.
Vyspělých rozumově, pragmaticky. Chybí mi však zdůraznění lidského přátelství , solidarita s tím, kdo neuspěl, nebo je postižený, ohleduplnost k sobě, k přírodě, větší slušnost v jednání, odsouzení podvodného či falešného jednání. Skutečné vzory, které zviditelňují organizaci, město, ČR , a ne vlastní konto. Zájem o činnost v neziskové organizaci. Větší poctivost, skromnost, pokora a úcta tam, kde je to na místě Odříkání a překonávání životních neúspěchů, k čemuž vhodně stimuluje sport. Máme přece nestárnoucí, ve světě uznávané dílo J.A.Komenského, humanistické myšlenky T.G.Ma- saryka, K.Čapka, Voskovce a Wericha, významné hudebníky, vynálezce, tisíce děl uznávaných kul - turních tvůrců u nás i ve světě. Jen co je moudrosti uloženo příkladně v příslovích a v citátech veli-
kánů ! Naproti tomu, co je hloupých, hrubých a vulgárních internetových komentářů např. v diskusích k novinovým článkům! Ale to musí nastat posun v nazírání i v celé společnosti.
Nechci planě moralizovat , tak shrnu: etická výchova podle mého názoru může významně přispět k tomu, aby z ovlivnitelných semínek vyrostly krásné gladioly a lilie, a nikoli lokality bolševníku velkolepého, které nedovolují ostatním spokojeně tvořit a žít. Karel Holub, Jihlava

Souhlasím s Františkem,
vzdávám to. Proč učit děti ve škole etickou výchovu (mimochodem prolíná celým RVP - nebo tomu špatně rozumím?), když by tuto výchoívu potřebovali HLAVNĚ jejich rodiče, politici v celém spektru, novináři......
Co by ještě do té školy patřilo? Už tam máme výchovu do světa práce, ekologickou, osobnostní (tam etická nepatří?), finanční gramotnost, mediální gramotnost, informační gramotnost a určitě jsem ještě na něco zapomněla.
Škola by měla hlavně vzdělávat - tedy podle mého. Výchovu mají mít na starosti rodiče a taky ZODPOVĚDNOST, ale je lepší to na někoho hodit, tak proč ne na učitele, ten za plat, který je spíše almužnou může mít zodpovědnosti fůru. Taky je velmi pohodlné si na něj stěžovat. Rodiče i děti mají spoustu práv a učitel téměř žádná a pravomoci taky ne.
Nedivím se, že do škol mladí nenastupují.
Budoucnost vidím černě a etická výchova nic nezachrání.

Můj příspěvek bude velmi stručný. Etická výchova ve školách? - Ano.
Ano jsem pro etickou výchovu (EtV)ve školách, pro EtV kreativní, komunikativní a příkladem - ať již aktuálním nebo na historických příkladech. Pro výuku EtV, která bude prolínat do ostatních předmětů, ale hlavně do individuálního života.
Ano jsem pro EtV ve školách, a to - vhodným způsobem - již od školy základní.

Když jsem se nedávno dozvěděl o sebevraždě pana ředitele, který dal v pravou chvíli drzému žákovi facku, bylo mi ho strašně líto. Nikdo se ho nezastal. Nikdo. A dokonce i město se zachovalo zbabělé. A člověk na sklonku své pedagogické dráhy je citlivý na takový přístup. Bilancuje a propadá depresím. Zvláště pak navíc tehdy, když třeba není zcela zdráv. Tady máme příklad etiky v praxi. Prosadit etiku bude chtít mít odvahu. Nejen u pedagogů, ale i u rodičů, zákonodárců, poslanců, prostě všech lidí....Přílišná demokracie ve výchově, ve škole i ve společnosti vede k tomu, že demokraticky vítězí to, co je špatné. A z tohoto stavu se demokraticky těžko dostaneme ven. Takže ředitel by špatný a drzý, jistě protekční synáček, byl chudáček. Prosím vás, jestli v praxi bude vítězit zlo, pak i v té etice vyhoříme. Protože etika to není o moralizování a vysvětlování, to je také vzor, příklad, osobní statečnost.... a boj. Absolvoval jsem dvouletý kurs, bylo mi tam moc hezký. ale realita je realita.
Řekl jsem, že to vzdávám, ale pořád vnitřně to ve mně škube a chci bojovat. Doufám, že neskončím v hluboké depresi.......
O etice by se nemělo diskutovat jen zde, ale všude a ve všech médiích!!!! S pozdravem František