Jakmile začneme uvažovat nad tím, kdo by měl o ETV ve škole pečovat, hned nás napadne, že to umí a že na to má jen někdo. A hned bychom mu chtěli dát do rukou „vyučovací předmět ETV“. To je ale náramně prostinký přístup. Etické postoje a hodnoty se nenalijí dětem do hlavy v jednom předmětu, zatímco v jiných bude nuda, nespravedlivost, posměch, známkování bez předem domluvených a společně třídou pochopených kritérií, a zatímco v mysli dalších učitelů budou pořád někteří „jedničkáři“ a jiní „čtyřkaři“. Stejně jako u čtenářské gramotnosti, stejně jako u demokratismu, stejně jako u kritického myšlení vyrůstá v dítěti soubor pevných hodnot teprve působením celé KULTURY ŠKOLY. A podle psychologů učení i samo učení je závislé na učebním, tedy zkoumatelském a poznávacím étosu školy (a ovšem i té rodiny...). Kulturu školy dělají všichni, mravnost existuje jen tehdy, když na ni dá každý. Když vám ve škole napsal ŠVP pozvaný konzultant, nebo i pouzí dva tři kolegové, nezmění se vaše výuka v tom podstatném, oč v reformě jde. Když vaše žáky povede k mravnosti jediný kolega, bude výsledek stejně úzký jako ten, který má jediný matikář, jediný češtinář, jediný biolog: Pár nejlepších, nezajímající se průměr, a silní ti, kteří zasaženi nebyli a kteří dovedou druhým vše zkazit.
V téhle diskusi znějí hlasy těch, kteří cítí upřímnou starost nad dnešním stavem mravů, i hlasy těch, kdo zažili báječné povznesení v dobře vedeném kursu. Ale neměly by jimi být přehlušeny hlasy, které hovoří o tom, jak je vybudována reforma kurikula a že by zavedení „vyučovacího předmětu EtV“ bylo krokem nazpátek – opravdu byste dali „státu“ zpátky do rukou moc diktovat vám, ve kterém předmětu musíte vyučovat? Můžeme vyzývat k péči o mravy a hodnoty a starat se o ně, ale naše volání by nemělo znít jako „zaveďte nám to, my to sami zařídit nedokážeme, nařiďte to všem, vždyť je ta mládež tak zkažená“! Musíme uvažovat jak s citem, tak i racionálně a s porozuměním pro systém. Principem v RVP je to, že předměty si stanoví škola pro své žáky, aby jim mohla „ušít výuku co nejlépe na tělo“. Nikoli že "stát" zavede v předpisech ETV pro všecky školy. Obsah etické výchovy už v RVP máme. Doporučuji velmi věcný a pádný příspěvek Josefa Valenty zde 7.2. (a později i článek v Učitelských novinách 6, z 10.2.09 na str. 18-19). Všecko v něm jasně vyložil. Prakticky vést děti k mravnosti a hodnotám etickým určitě musíme – a cožpak by to nemělo být v každém předmětu a okamžiku? Rozmyslný člověk nepodlehne ani svým obavám z obecného úpadku mravů, ani svému nadšení z prožitků v kursu natolik, aby si neřekl „není to nějaké divné, chtít do RVP vtlačit celý nový „předmět“?“ Skupinový, stranický zájem, který je za tím cítit, má k etice daleko. (A nezapomínejme, že den a život dětí není nafukovací. Dostane svůj vyučovací předmět taky čtenářská gramotnost nebo hospodárnost a podnikatelství, nebo třeba péče o důchodce, až si některá skupina vzpomene, že by z toho mohla mít slávu, volební body nebo katedru?)
|