Odpověď zní: ANO i NE.
v RVP se setkáváme s obsahem programu EtV- snad jen s vyjimkou jasně formulovaného účinného výchovného stylu pedagoga a jesně deklarovaného cíle prosociálního -spolupracujícího jednání. Je nám známo, že např. asertivitu si laze osvojit a sledovat při tom vlastní prospěch, prospěch druhého, prospěch OBOU tran. Chybí něco dnešní době? Tolerance, schopnost spolupráce, možná vnitřní vztažný systém. Je roztomilé prolínat  to vše tak nějak všemi předměty, ale naučit správným postojům, to chce čas. Víme to jako rodiče i jako pedagogové. Ptejme se také, co od nás naši mladí očekávají, co hledají? Jestliže umění naučit se přátelství (důležitost vrstevnických kontaktů vzrůstá v dospívání), jestliže si chtělí osvojit schopnost lásky, pak s pouhým sobectvím a sebelepšími dovednostmi bez patřičného cíle - pochopení, tolerance, spolupráce, prosociálního chování atd. daleko nedojdeme. EtV může být pomocí, bude-li mít vhodné pedagogy a dobré možnosti na školách. Nejde přece o POVINNOST EtV učit. Jde o MOŽNOST a PODMÍNKY.

Vážení kolegové, milí přátelé! Děkujeme za vaše příspěvky, názory, připomínky, každá reakce na naše témata je cenná.
Dnes jsme aktualizovali otázky, které vám pravidelně klademe nad textem. Vím, že se vracíme "jakoby" zpět, ale jsem přesvědčená o tom, že toto "druhé kolo" má smysl.  
Pokud souzníte s některým názorem, prosím, napište to sem alespoň stručně. Nezajímá nás jen různost argumentů, ale pohled každého příchozího na naše téma.
Díky za váš čas a zájem!
Lenka, moderátor
 

Pracujeme jako manželské učitelská dvojice v oblasti dalšího vzdělávání pedagogů,  a to především v oblasti osobnostní, sociální a etické výchovy, prevence společensky nežádoucích jevů a supervize. Absolvovali jsme mnoho vzdělávacích kurzů, seminářů a výcviků (i mimo oblast školství) a můžeme porovnávat. Dvouletý kurz etické výchovy podle R.R.Olivara byl pro nás zatím tím nejcennějším a nejsmysluplnějším, čím jsme prošli. Jedná se o ucelený propracovaný systém, který dává učitelům do ruky nástroj, jímž mohou vytvářet ve školách pozitivní sociální klima, učit děti dobrým mezilidským vztahům, pomáhat jim stávat se zdravě sebevědomými a prosociálně se chovajícími bytostmi. Aby se toto mohlo dít, myslíme si, že průřezová témata nestačí. Vycházíme ze svých vlastních zkušeností z praktické práce s pedagogy. Většina učitelů neumí do svých předmětů složky osobnostní a sociální výchovy zakomponovat tak, aby jejich výuka měla smysl a pozitivní dopad. Neměli se to kde naučit. Další skutečností je malý časový prostor. Naučit se sociálním dovednostem při použití zážitkových metod učení vyžaduje dostatek času. A právě tento čas by mohl být časem pro etickou výchovu jako předmět. Jsme toho názoru, že z etické výchovy by měl výchovně vzdělávací proces na našich školách vycházet a k ní směřovat. Etická výchova učí žáky všem klíčovým kompetencím stanoveným RVP ZV. A co by mělo být důležitějším a větším cílem vzdělávání a výchovy dětí, nežli dobrý člověk?
Ještě si dovolíme malou poznámku k příspěvku, v němž autorka píše o vzdělávání ve firmách a supervizích pro učitele: protože jsme v jednom z evropských projektů nabídli učitelům individuální supervize a ty se setkaly s velmi pozitivním ohlasem, zažádali jsme MŠMT o udělení akreditace. Žádost se nám vrátila zpět s odůvodněním, že supervize nám nemohou být akreditovány, neboť tento pojem v oblasti školství není znám. Úsměvné nebo k pláči?

Nemohu než reagovat na příspěvek manž. Haisových... připojit se k jejich pláči.. a poznamenat, že učitelé se bez vědomého souhlasu ocitli v tzv. roli pomáhající profese, neboť kompetenční model a v něm individuální přístup... a ještě k tomu zaměřený na klienta, není nic jiného než psychoterapie. To, že učitel nemá být vzděláván v oblasti psychoterapie je také zakořeněná "miskoncepce" těch, kteří se nikdy nesetkali s přístupem kněze, který chápajícím nasloucháním a přijetím roztodivnosti "klinta" vytváří individuální přístup ve zpovědnici i bez svolení MŠMT.
Co nezvládla deprivovaná rodina, musí dnes zvládnou učitel. V této souvislosti bych viděl EtV jako povinný maturitní předmět, neboť co jiného je lidská dospělost ? A šel bych ještě dál a přimlouval se, i když nevím u koho, aby EtV byl poviný předmět na pedagogických fakultách, neboť jinak nastane situace, že za 10 let budeme diskutovat o tomtéž, jen k tomu bude potřeba většího hrdinství, protože zde bude vládnou větší "konkurenceschopnost". Milan Šrámek

Dobrý den,
jsem přesvědčen, že Etická výchova jako předmět by měl být zařazen jako povinný pro výuku na základních školách. O pojmech jako úcta, mravnost a zodpovědnost atd. by se mělo hovořit stále. Je však především nutné tyto hodnoty žít a vydávat o nich konkrétní svědectví. Proto musí také tento předmět vyučovat pedagog, který má v těchto hodnotách jasno a bere je jako součást svého života.

 

Ve škole se snažíme dětem předat co nejvíce informací, ale zapomínáme na to nejdůležitější - na výchovu. V době rostoucí agresivity a kriminality dětí a mládeže je důležité naučit děti komunikovat, vážit si sebe i ostatních, osvojit si základní sociální dovednosti. Myslím si, že odsuzovat negativní chování u dětí nestačí. Je třeba děti vybízet k žádoucímu způsobu chování. Samostatnost předmětu je důležitá pro zachování posloupnosti všech 10 prosociálních dovedností. Nestačí jen "občasné" vložení některé dovednosti do jiných předmětů.

Je-li etická výchova vyučována za pochodu – jen průřezově v jiných předmětech, tak zodpovědnost za své jednání a etické postoje nejsou prvotním cílem, ale jsou prostředkem k úspěšnému vzdělávání a dobrému sociálnímu klimatu. Což samo o sobě je také důležité. V praxi je to ale tak, že není-li etická výchova vyučovaná jako samostatný předmět nebo alespoň jako součást rodinné, případně občanské výchovy, ale je-li vypsaná jen průřezově v jiných předmětech, není v reálu vedle probírané odborné látky čas ani síla na experimentální ráz sociálních prožitků, a už vůbec na vzájemnou, individuální a učitelem korigovanou reflexi toho, co se ve skupině stalo. A jak známo, bez vědomé reflexe se jen těžko kdo do příště poučí.
I když jasný je požadavek, aby se děti mravně kultivovaly ve všech vyučovacích hodinách, stejně je jasné, že v nich čas a prostor k nácviku sociálních dovedností a ke zvnitřnění postojů prostě chybí. Je potřeba, aby děti měly možnost v bezpečí experimentovat s vlastním chováním a prožíváním – co neprojde vlastním prožíváním, to často jde jedním uchem tam a druhým ven. A aby atmosféra experimentů byla skutečně laboratorní, tudíž bezpečná, je potřebný vyhrazený čas v samostatném předmětu EtV.

Děkuji panu Dvořákovi a panu Vážnému, a také za další ohlasy, které by rády nechaly etickou výchovu na rodičích. Kéž by se takto angažovaly všechny rodiny ve společnosti. Bohužel, zdaleka ne všechny děti mají z rodiny tu možnost, a ve škole o rovné možnosti v přístupu ke vzdělání a výchově jde.
Obavné ohlasy mají pravdu, že se v některých mravních otázkách nemusí rodiče shodovat s učitelem, nakonec ani všichni učitelé EtV se neshodují jak jeden muž ve všech názorech na život, to by snad ani nebylo normální. Ba právě proto záměrně probíhá EtV tolerantně, s respektem k hodnotám, které si děti přinesou z rodiny. Učitelé EtV jsou k tomu přímo školeni, aby se uměli k odlišnému postoji a chování jednoznačně vyjádřit, ale aby je uměli ctít a respektovat. Nakonec právě z reálné situace každého jednotlivého dítěte etická výchova vychází a respektuje ji.
Jsem máma dvou dětí, zároveň učitelka EtV. Mohu říci, že dostatečný etický prostor pro individualitu a rodinu žáka, lze nejlépe vytvořit právě ve vyhrazené vyučovací hodině, v samostatném předmětu Etická výchova, pod vedením proškoleného učitele.

Obavy by byly legitimní, kdyby se EtV učila od tabule stylem „co se jak má/nemá dělat“. V EtV je ale učitel/ka v roli moderátora. Děti zaujme aktuálním tématem, dotýká se toho, co se zrovna ve třídě děje (např. pomluva, napovídání, drahé oblečení, outsider, pochvala, vcítění se, spolupráce třídy...). Pak zadá žákům tvořivou, zajímavou aktivitu či úkol, který dětem umožní jednak nanečisto prožít různé sociální situace a jednak uvědomit si příčiny a následky chování, u sebe, u spolužáků, u dospělých. Výstupem z hodiny je hodnotová reflexe, kdy učitel spolu s žáky shrnuje poznatky a závěry, které žáci v hodině učinili.Co je důležité, učitel nemoralizuje, ale klade žákům otázky, při kterých vzájemně a sami sobě odpoví, co bylo v mezilidském chování přijatelné, přínosné, a naopak. Z praxe prostě vím, že ony to ty děti řeknou samy, učitel v EtV obvykle nemusí nic moc dodávat.
K realizaci takové výuky, která má mít nějaký vědomý a pozitivní dopad na chování, jednání a postoje, je ale potřebný jednak čas – zvláštní hodina k tomu určená, a jednak prostor – sociální skupina, se kterou učitel EtV systematicky pracuje.