Příjemný večer všem diskutujícím,
ráda bych se s ostatními podělila o můj způsob řešení.
Náčrtníky a balicí papíry si žáci mohli koupit prostřednictvím školy společně se sešity vždy na konci školního roku pro rok následující. Snížení běžné obchodní ceny bylo při nákupu pomůcek pro celou školu poměrně výrazné.
V každé třídě 2. stupně, kde jsem vyučovala výtvarnou výchovu, jsem se na začátku nového školního roku se žáky dohodla na akceptovatelné částce za pololetí, případně celý školní rok (u žáků přicházejících z 1. stupně jsem se na poslední schůzce rodičů v 5. třídě domluvila přímo s jejich rodiči). Tuto částku jsme vybrali, a protože už jsem pochopitelně měla promyšleno, co chci se žáky dané třídy v tomto pololetí dělat, pro každou třídu jsem materiál nakoupila hromadně. Znamenalo to dojet autem (buď vlastním nebo autem pana školníka) do výtvarných potřeb, podle několikastránkového seznamu materiál nakoupit, odvézt ho před školu, kde se vždy našlo pár ochotných žáků, kteří mi materiál pomohli vynosit do kabinetu. Tam měla každá třída uložen materiál ve své přihrádce. Během let jsme dokupovali to, co došlo, případně materiál, který jsme potřebovali nově. Pokud některý materiál došel během vyučování, vypůjčili si ho žáci z přihrádky jiné třídy a následně ho dokoupili.
Systém měl spoustu výhod (většinu pomůcek nebylo nutné kupovat pro každého, ale pro dvojici či skupinu - třeba provázky, lepidla, tavné pistole, barvy, pastely; nákup ve velkém byl levnější; žáci pomůcky nemačkali v taškách a nezapomínali; i neplánované pomůcky měli během práce k dispozici, ...). Na nevýhody si nevzpomínám - ale třeba na nějaké přijdete !
Simi