Realizace projektů ŠUŽ přesahuje hranice školy, je úzce spjata se zapojením, spoluprací partnerů. Některé školy v ČR mají přídomek "komunitní škola", v současné době je deset škol v ČR zapojeno do mezinárodního projektu Ověřování standardů kvality komunitních škol.
Jaké máte zkušenosti se zapojováním partnerů do života školy? Máte návod, "jak na to"? Jak přitáhnout pozornost partnerů, veřejnosti, firem, sponzorů? Se kterými partnery nejčastěji a jak spolupracujete? Má tato spolupráce, otevření školy navenek nějaký přínos, význam pro školu?

Iva Nesvadbová

Především je pro každou školu dobré vědět, jaké vůbec má partnery a po jejich rozeznání by je měla více poznat, dozvědět se o jejich potřebách, zájmech a očekáváních. K tomu může dospět různými cestami, ale nejúčinnější je zvát je do školy a nejprve jim ukazovat, co všechno zajímavého se ve škole pro ně může uskutečnit. Teprve jim škola bude připadat užitečná, když zde zažijí něco příjemného, budou se chtít více zapojit. Určitě je dobře, když na škole je fungující sdružení rodičů - teď nemáme na mysli SRPŠ, ale skutečnou rodičovskou organizaci, která je školou a jejími představiteli brána jako důležitý prvek rozvoje školy. Minimálně v oblasti poskytování zpětné vazby a definování cílů jsou rodiče, coby nejdůležitější partner školy, nepostradatelní. Školy mnohdy tvrdí, že rodiče nemají zájem a nechtějí se více angažovat. Nicméně tato generalizace pak vede k přehlížení těch opravdu aktivních, kteří se chtějí zapojit, ale škola jim k tomu nedává dostatek příležitostí - rodiče neví jak a proč by mohli škole pomoci. A jak paní Nesvadbová zmínila, tak k tomu poznat, co všechno by škola mohla pro rozvoj vztahů s rodiči udělat nám mohou posloužit např. Standardy kvality komunitní školy, kde jeden ze standardů je přímo zaměřen na "měření" kvality zapojení rodičů do života školy.

Marku, děkuji Vám za ten postřeh o aktivních rodičích - že je mnohdy "přehlédneme" a paušalizujeme tedy, že rodiče zájem nemají...Nepochybně je fajn školu otevřít širší komunitě, ale začátky těžké bývají. Ale "vyplatí se to", já až na nepatrné výjimky nelituji, že jsme se více otevřeli. Neskromně se domnívám, že my komunitní školu máme - funguje to. Jen nesmí být člověk maximalista a neočekávat hned hrnoucí se davy, to prostě nefunguje ani v širším měřítku. A přiznejme si, i ti naši potencionální partneři se chovají podle svých zkušeností - a naše školy obecně byly dlouho uzavřené - všechno chce tedy čas. Ale jde to - tím se vracím k TUŽ - škola může být "sebeekologičtější" nicméně nežije ve vzduchoprázdnu a ten vztah škola - komunita je prostě nutný.

Dobrý den,

toto je velmi zajímavá debata, díky za ni. Standardy komunitní školy? Myslím, že něco takového je velmi třeba - jsou veřejně dostupné? Daly by se někde prohlédnout? Můžete nám o nich napsat více? Díky velice .

Dobrý den Sofie a Lucie,
velice mě potěšila vaše reakce. Opravdu je to velmi zajímavé téma. Bohužel je s ním spojena řada omylů a dezinterpretací. Dovolím si tady ocitovat dvě myšlenky. A sice, že „Každá škola má komunitní rozměr, potenciál vstupovat do komunity obce, oslovovat ji, předestírat své záměry a účinně s ní spolupracovat. Záleží jen na schopnosti tento komunitní potenciál využívat.“ To je důležité přijmout zejména s ohledem na fakt, že skutečně každá škola může být komunitní školou, nebo je lépe říkat školou rozvíjející a naplňující svou komunitní dimenzi. Ovšem skutečnost, že každá škola může být komunitní ještě neznamená, že všechny školy, které se tak označují, skutečně jsou komunitními školami. Mnohdy totiž nenaplňují podmínku, že „...že veškeré komunitní aktivity, tedy i práce s dospělými a organizování veřejnosti musí mít zřetelný vliv a dopad na kvalitu vzdělání a učebního prostředí pro děti." Tento závěr je zásadní z toho důvodu, že existuje stále více iniciativ, které samy sebe identifikují jako komunitní školy, byť nemají ani příslušný status a zejména nenaplňují výše zmíněný aspekt.
Je ovšem potěšitelné, že řada škol, které jsou skutečným centrem obce, komunity, mnohdy ani tento pojem neznají, či pochybují, zda-li dělají pro komunitu dost na to, aby mohly být nazývány komunitními školami.
Ale to jsem se trochu rozpovídal o komunitní škole a zapomněl jsem na Standardy. V současné době probíhá mezinárodní projekt Ověření Standardů kvality komunitní školy, které vytvořilo konsorcium několika nevládních organizací pod vedení britské ContinYOU. Hlavním realizátorem projektu je ukrajinská nadace Step by step, která jako partnery přizvala organizace v 10 zemích světa (mj. Velká Británie, Nizozemí, Rusko, Kazachstán, Japonsko). Jednou z těchto zemí je i ČR a já jsem v pozici národního koordinátora, který řídí pilotáž ověření Standardů na 10 zapojených školách v ČR. Vlastní ověření skončí v září 2010 a vlastně už dnes bychom rádi našli další školy, které by o aplikaci Standardů měly zájem. V rámci projektu bylo v každé zemi proškoleno 15 facilitátorů procesu implementace Standardů kvality komunitní školy, kteří by měli školám poskytovat podporu. Více o nic se můžete dozvědět na tomto odkazu http://komunitniskola.blogspot.com/2010 ... skoly.html. Přeji Vám příjemné čtení.

Dobrý den,

Spojení mezi školou, rodiči, místními podnikateli i veřejnými institucemi je velmi důležité a prospěšné jak z hlediska ovlivnění postojů žáků, tak běžného života v obci. Asi není náhodou, že se do projektů ŠUŽ více zapojují školy z menších obcí a měst, kde je toto propojení mnohem těsnější, místním lidem není zatěžko přiložit ruku k dílu a záleží jim na výsledcích společné práce.
S potěšením to sleduji v malé obci v jižních Čechách, kam jezdím s rodinou na víkendy – pokaždé se něco změní k lepšímu, do řady obecních aktivit jsou zapojeni žáci místní školy a naopak – veřejnost pomáhá výraznou měrou škole, nezaznamenávám známky vandalismu.
Jak ráda bych něco podobného viděla na pražském sídlišti, kde bydlím a učím na gymnáziu s cca 600 žáky. Za 15 let, co na škole působím, se nic podstatného nezměnilo, rodičovská veřejnost se o školu příliš nezajímá a vedení školy se přes všechnu snahu v tomto ohledu příliš mnoho změn k lepšímu prosadit nepodařilo. Podobnou situaci vidím i na dalších školách v okolí. Doufám, že pozitivní příklady ŠUŽ pomohou mnohé změnit i v poněkud anonymním prostředí velkých škol velkých měst.

O zapojení partnerů do života školy jsme začali uvažovat hlouběji teprve při realizaci 1. projektu ŠUŽu v r. 2005. V této době jsme poprvé požádali rodiče o pomoc (dovoz kamenů na stavbu jezírka, darování skalniček na vybudování skalky), požádali nově vzniklý Klub maminek o spolupráci (v té době minimální, pouze malilinkaté nakročení , jednali jsme se sousedy, na jednání s vedením města jsme ještě neměli odvahu, využili jsme radního, který byl zároveň naším kolegou. Při realizaci 2. projektu v roce 2007 jsme byli již více sebejistí, neváhali jsme jednat přímo se starostkou (nejdříve předjednání ředitele a koordinátorů projektu, poté jednání žáků), nebáli jsme se psát dopisy firmám, uspořádat ankety mezi občany, sousedy, požádat je o vyjádření jejich názoru k námi zamýšlenému projektu. A tak to šlo krůček po krůčku dál a dál, zvykali jsme si my i naši partneři na vzájemné jednání, spolupráci, pomoc.
Nejvíce si ceníme spolupráce s rodiči. Každý pedagog mi dá jistě za pravdu, že to mnohdy není jednoduché. Díky vstupu do projektu Ověřování Standardů kvality komunitních škol jsme museli zrealizovat dvě komunitní setkání, na kterých proběhlo hodnocení školy v 9 oblastech. Těchto setkání se zúčastnili i zástupci rodičů. A ejhle - my jsme najednou získali zpětnou vazbu! My se vždy snažili dělat aktivity pro rodiče, snažili jsme se je zapojovat do života školy, zvali je na společné akce, na rukodělné dílny - a odezva téměř žádná, což nás mrzelo a s prominutím jsme si říkali, že se snažíme a rodiče nic. Na komunitním setkání jsme najednou viděli pohled rodičů - hlavní roli hrála doba pořádání akcí! A tak jsme se s rodiči - zástupci domluvili na zpracování dotazníku, ve kterém se vyjádřili oni, oč by měli z nabídky školy zájem (keramická dílna, vánoční, velikonoční aranžování, společné sportovní akce), uvedli dny a hodiny, ve kterých by byli schopni se aktivit zúčastnit). Také se vyjádřili k tomu, co mohou oni škole nabídnout. V letošním roce jsme je 3x úspěšně vtáhli do života školy prostřednictvím školního časopisu - ve vánočním a velikonočním čísle sepisovali nejchutnější, nejoblíbenější rodinné recepty, v únoru se vyjadřovali k tomu, jak se seznámili, co hezkého spolu prožili - SUPER! Příspěvky odevzdali všichni rodiče! Máte také nějaké tipy na vtažení rodičů do života školy? Rádi se necháme inspirovat.

Ráda bych se ještě vyjádřila ke spolupráci s ostatními partnery. Ono jich je kolem školy hodně, stačí se dívat otevřenýma očima a přemýšlet, jak navázat spolupráci
Mezi prvními byl již zmiňovaný Klub maminek - pořádáme pro ně keramické kurzy v naší škole, v letošním roce jsme jim pomohli se sepsáním grantu, v němž byly některé aktivity zaměřené na spolupráci s naší školou, na jaře jsme se zúčastnili májového jarmarku, na kterém jsme se prezentovali žákovskými výrobky.
Myslivci - již osm let na podzim sbíráme kaštany, žaludy, které v lednu doneseme společně s myslivci ke krmelci a zároveň vyslechneme spoustu zajímavých informací. Myslivci pro nás zorganizovali i jarní výlet, besedu ve škole...
Městská knihovna Králíky - každý měsíc pravidelně navštěvujeme se všemi žáky bezúplatně městskou knihovnu, kde žáci plní úkoly, které jim připravujeme my. V knihovně 3x ročně instalujeme výstavu žákovských prací, o kterou se nám "starají" knihovnice. Zveme je na prezentaci výstupů projektů, na Den otevřených dveří, dokonce jsme jim dělali keramický dort na akci Noc s Andersenem. Do knihovny dodáváme náš školní časopis.
ČSOP - pravidelně jsme spolupracovali v rámci podávání grantových žádostí na ekologické aktivity, přispívali jsme do Zpravodaje ČSOP, každoročně se účastníme výstavy ke Dni Země.
Městské muzeum Králíky - spolupráce na projektech (vloni projekt Cestička do školy), distribuce školního časopisu.
Město Králíky - výroba dárků z keramiky, dodávání školního časopisu, úklid turisticky atraktivních míst v rámci akce Hledání pokladu skřítka Ekolíka, jednání v rámci projektů...

Toto jsou partneři, se kterými pravidelně spolupracujeme. Pak to jsou další a další partneři, kteří mají u nás dveře otevřené...

A sponzoři? Máme jednoho stálého sponzora - Pekárny Falta. Učíme děti, že nikdy nic nedostanou zadarmo, bez přičinění. Na této myšlence funguje i naše partnerská smlouva - na jaře a na podzim uklidíme parčík před jejich provozovnou, 3x v roce vyzdobíme jejich prodejnu (podzimní, velikonoční, vánoční dekorace), protistrana poskytne jednou ročně finanční příspěvek.

Máte nějaké další nápady pro inspirování nás, ostatních škol?

Ivo .. moc se mi líbí váš přístup vtažení rodičů .. asi proto, že se v naší škole snažíme o totéž

Nezkusila byste v portálí WIKI popsat některé ze společných aktivit, o kterých tu píšete? - Školní komunitní činnost ve WIKI Metodického portálu

Dovolím si reagovat na příspěvek paní Dr. Svobodové a její otázky, jak by komunitní aktivity fungovaly v prostředí sídliště. Možná je to překvapující, ale právě zde má koncept komunitní školy poměrně široký dopad, neboť právě zde slouží škola více než kde jinde jako místo setkávání, sdílení informací, zkušeností, ale i příležitostí pro vzdělávání. Velice dobré zkušenosti s tím jsou vidět např. na ZŠ Angel v Praze Modřanech, která patří k promotéra a propagátora myšlenky komunitní školy a bližšího propojení školy a rodičů už od ranných 90. let, anebo ZŠ Pavlovská v Brně - Kohoutovicích, kde škola funguje jako stimulátor společenského a kulturního dění, když např. divadelního týdne se zúčastňuje již několik let cca 3.000 diváků (z 10.000 obyvatel městské části). Toto jsou jen dva příklady, že opravdu nezáleží, ve kterém místě se škola, která chce posilovat svou roli v komunitě nachází. Jde o to, aby byla čitelná, srozumitelná ve svých cílech a potřebách a otevřená pomoci i komunikaci se sociálními partnery. A to je o lidech, kteří v té škole působí. Škola sama o sobě není nic, jen pár holých stěn - to co ji dělá živou a zajímavou, to jsou lidé, kteří do ní docházejí - ať už jako učitelé anebo žáci (jakéhokoli věku) - a také v ní chtějí zažít něco příjemného. Rodiče a širší veřejnost si musí zvyknout, že škola zde může být také pro ně - není dobře, pokud se na rodiče hned vychrlí seznam úkolů, které by měli udělat. Je lepší po malých krůčcích je zatahovat do dění na škole, do organizování a plánování aktivit, do poskytování zpětné vazby. Velice dobrá je tzv. ranní kávička. Je to osvědčený postup, kdy někdo z vedení školy zve rodiče v čase, kdy jsou ve škole a na frekventovaném místě školy (např. ve vestibulu) na posezení u kávy. Cílem není nic řešit, ale pouze navázat s rodiči hlubší linku, představit jim vedení školy z lidské stránky, ne jekao neznámou bytost žijící za zavřenými dveřmi. To se škole vrátí minimálně tehdy, když se objeví skutečný problém, nad kterým se pak setkávají nikoli ředitel a naštvaný rodič, ale dva lidé, kteří spolu chodí na kafe. A to opravdu funguje.