Zdravím všechny vespolek,

je to zajímavé čtení. Na základě vlastní zkušenosti si ale přesto myslím, že je lepší, pokud si rodiče přijdou do školy to, co se jim nelíbí, vyříkat. Horší je podle mého názoru situace na venkově, kde všichni do školy chodili, nejlépe ví, jak učit, jak školu řídit ... Učitelé mají mnohem těžší pozici. Agresívní rodič spojuje pracovní problémy s osobními, s venkovskými "zaručenými pravdami."
Úplně nejhorší je, pokud rodič do školy ani nepřijde, se školou prakticky nekomunikuje a dítě najednou z malé venkovské školy odhlásí ...
Pak přemýšlíte, kde se stala chyba v komunikaci, v interakci ...

Tak situaci ne venkově neznám, jsem Pražák, děti chodí do školy zřízení náboženskou organisací (1. škola má velmi malé třídy, 2. děti se naučí něco o tradicích předků), nejsme ale nábožensky orientovaní.
Když jdu do školy, žaludek stažený nemám. Pokud tam jdu, musí to už skutečně mít důvod. A většinou mi ten důvod tak nějak zvyšuje krevní tlak. Nechodím se ale do školy hádat, ale zjednat nápravu. Tedy, pokud je možné diskusi tímto směrem vést. Pokud ale ze mne vedení školy dělá blbce (a to rádo), pak jdou emoce trošku ven. Ze zásady nechodím na tolik propagované náslechy do hodin protože to o třídě a způsobu výuky nic neřekne, je to divadýlko. Nakonec jsem ale stejně vloni šel.
Je to o lidech. Před pěti lety, v první třídě nebyl žáden problém s vedením školy ani s třídní, velice otevřenou a vstřícnou zkušenou učitelkou. Problém nastaly za rok po změně ředitelky a po dalším roce po změně třídní učitelky. Ředitelka je manipulativní demagogická osobnost, která na jakoukoli poznámku reaguje agresívní obranou, původce považuje za osobního nepřítele. Učitelka (nyní naštěstí už bývalá) byla dáma v mých letech, nicméně typ "úči ze 70. let". Zaměřila se na problematické žáky a ty lepší nechávala tak trochu svému osudu, na dotazy (i rodičů) reagovala přezíravě. Navíc jsem si ověřil, že mi jako rodiči lhala. V jiném případě si dělala špťouchlata z 9 leté holky, že je "zamilované", protože víc kamarádila s jedním klukem. Úplně první básničku, kterou se děti ve 3. třídě učily, byla dlouhá, nerytmická, nerýmovala se, obsahovala slova jako kredenc a lavor. Když jsem se zeptal při třídní schůzce, proč byla tato básnička vybrána, když je tolik pěkných básniček pro děti, které se dobře učí, učitelka se urazila a přešla k dalšímu rodiči. To se mi s předchůdkyní prostě nestalo.
Vloni jsem například nevydržel informace od syna o tom, jak se učí náboženskou výchovu a šel jsem na náslech (4. třída). Pravda, vyučující byl odborník na náboženskou problematiku a ne pedagog, ale přesto to, co jsem viděl a slyšel, mě uzemnilo. Příklad - učitel:"... to jsou extrémisti." Žák:" co jsou to extrémisti?" Učitel:"Hmm, to jsou lidi, kteří řeší věci extrémně." Poznatky z hodiny jsem si pro sebe nenechal, čímž jsem ale zase propadl níže na žebříčku popularity paní ředitelky - onen vyučující byl její zeť. Naštěstí jeho působení bylo tak strašlivé, že jsem nebyl sám a letos už neučí. Letos ale děti dělají pokus, že rozdělí rýži do dvou nádob, přičemž jedné rýži nadávají. Ta zčernala, zatímco druhá je stále stejná. Ředitelka mi zatím nedokázala sdělit parametry pokusu.
Jsou ve škole učitelky, se kterými se dá problém probrat, ony navrhnout řešení, domluvíme se na něm a já pak čekám, jaký je výsledek. A pak je tam druhá skupina, ta, která má glejt na chytrost, jsou to studované odbornice na výchovu a vzdělávání a rodič = prudič. Ano, jsou i rodiče otravní, nevychovaní, netaktní atd. Ale vzdělaný a inteligentní člověk snad dokáže rozlišovat. A pokud ne, co si mám myslet o lidech, kteří s tímto handicapem učí moje děti??? Co je vlastně učí a jak??? Jsou vůbec hodni učit mé děti???
Myslím, že zásadní linie sporu je ve vnímání, jak to s dětmi ve škole je. Rodiče (někteří) děti škole svěřují k výuce a spoluvýchově. Učitelé (někteří) si to vykládají, že rodiče děti do školy dávají.

Milý Karle,
zastávám naprosto stejný názor, co se týká "ukázkových hodin" nebo "hospitací". Na druhou stranu Vás mohu ujistit, že i když je to z větší části opravdu "šaškárna", stejně tam poznáte, jestli ta která aktivita je pravidelná (děti fungují, reagují přirozeně) nebo jen "na oko" (nějak to drhne, děti jsou zmatené, učitelka nejistá).
Proto jsou ukázkové hodiny i tak přínosné a svou výpovědní hodnotu určitě mají.



Je vždy velmi těžké vybalancovat "ten správný" přístup ke třídě jako celku.
Vadí mi, že současné školství se zaměřuje na žáky s SPU apod., na které dostává každá škola peníze navíc (na pomůcky a odměny učitele), ale nikoho nezajímají žáci na druhém konci spektra, tj. žáci nadaní. Tady není podpora žádná, dokonce ani neexistují žádné tabulky, které by toto zjišťovaly. Asi bude něco špatně.
Tím nechci říct, že když není podpora, tak učitel nic nedělá. Jen je to pouze na osobnosti a chuti učitele, nejsou nikde žádné pokyny a zpětné kontroly, jestli a jak probíhá podpora těchto žáků.

Také velmi záleží na složení třídy.
Učitel ve třídě, kde je převažující skupina slabších žáků, bude zřejmě využívat jiné metody a cvičení. Prostě se vše přizpůsobí úrovni převažující většiny. Pak je na učiteli, jestli dokáže (a je ochoten) nabídnout něco navíc těm, kteří jsou "trochu dál".
Mnohem příjemnější je, když je průměr třídy šikovný. Těch pár slabších se mnohem lépe "tlačí před sebou" a všichni jsou spokojení. Včetně paní učitelky, která má mnohem méně práce (je mnohem jednodušší hledat práci pro slabší žáky než pro nadané).



Předpokládám, že se básnička vyskytla v některé učebnici.
Je velkým krokem k samostatnosti učitele, aby se dokázal odpoutat od učebnice a odvážit se vložit "něco svého".



Už utekl nějaký čas od Vašeho příspěvku. Dozvěděl jste se, jak tento pokus probíhal a jak bylo dosaženo tohoto výsledku?
Zatím jen nevěřícně kroutím hlavou



Lidé jsou různí, učitelé jsou různí.
Naštěstí je už doba, kdy si můžete vybírat školu (potažmo učitele), a i když to zrovna není nejjednodušší řešení (cestující děti naráží pak na spoustu problémů při přestupu na novou školu), když nejste spokojený s výukou a škola nereaguje, je to řešení jediné.
Pro ekonomicky přemýšlející vedení školy budou pak časté odchody žáků signálem, že je třeba častěji kontrolovat nebo přejít k radikálnějšímu řešení.

Tak jako v jiných oborech, i v tom našem lze najít učitele na obou stranách spektra - profesionály i ty druhé. Lze pak se systémem bojovat (to děláte vy a jste pak za "prudiče") nebo hledat někde něco lepšího. Asi záleží na povaze každého z nás, jakou cestu zvolíme.



A můj pohled...
Někteří rodiče berou školu jako službu, kterou si platí ze svých daní (a tak se k nám, učitelům, také chovají), někteří vnímají školu jako odkladiště svých výpěstků (omlouvám se za mírnou hrubost) a někteří se snaží se školou spolupracovat, protože si uvědomují závažnost a smysl společného působení na dítě.
Pořadí neodpovídá množství rodičů, se kterými jsem se setkala, spíš ukazuje palčivost a míru "problematičnosti" z mého pohledu.

Ahoj Pavlíno!
Pavlína Hublová píše:
Vadí mi, že současné školství se zaměřuje na žáky s SPU apod., na které dostává každá škola peníze navíc (na pomůcky a odměny učitele), ale nikoho nezajímají žáci na druhém konci spektra, tj. žáci nadaní. Tady není podpora žádná, dokonce ani neexistují žádné tabulky, které by toto zjišťovaly. Asi bude něco špatně.
Myslím si, že tento názor není přesný. Snaha podporovat nadané děti tady je. Vždyť i to je inkluze.
http://www.nuov.cz/pece-o-mimoradne-nadane-zaky
http://www.vctu.cz/psycholog/?q=nadani-zaci
http://www.nadanedeti.cz/index.php?stranka_id=49
http://www.centrumnadani.cz/fortikuv-seznam/
A bylo by to ho ještě více.

A jen pro připomenutí, že o inkluzi lze debatovat tady.

Já se stále učím jednat s rodiči. Myslím si, že mé současné vztahy s rodiči jsou na dobré úrovni. Nebylo tomu ale tak vždy. Ze všech "nepříjemných" setkání jsem se snažila odnést něco pozitivního, někdy to šlo těžce. Za léta "výzkumu, pokusů" jsem dospěla k několika pravidlům, zásadám, poznáním. S rodičem vždy hovořím s úctou, pokorou. Zdravím ho jako první. Snažím se vždy jeho potomka pochválit (i když je to někdy těžké, ale vždy se něco najde). Zajímám se o jeho dítě - mého žáčka, vyptávám se na něj. Domlouvám se na úzké spolupráci za jasných kritérií při výskytu problémů - řešení ihned - telefonicky, osobní návštěva, rady, ale také pochvala (třeba telefonická) tehdy, když dojde u žáčka byť jen k nepatrné nápravě, nepatrnému zlepšení. Asi před měsícem mne na ulici osočila jedna maminka, že jsem se nespravedlivě zachovala k jejímu dítěti (žák 9. ročníku). Vysvětlila jsem jí danou situaci, odůvodnila jsem jí své jednání a zeptala se jí, jak by danou situaci řešila ona. Chvilku na mne koukala a pak řekla, že stejně, jako já
Myslím si, že s každým rodičem se dá vyjít po dobrém. Uvědomme si, že rodič je náš nejdůležitější partner. Na zapojení rodičů do života školy diskutujeme v sekci Trvale udržitelný rozvoj.
Iva

Dobrý den, paní Pavlíno, chodím více na téma o písmu, tedy omluvte, prosím, pozdější reakci. Popíšu stručně komunikaci se školou ohledně černání rýže.

1. Napsal jsem učitelce, která předmět metodicky řídí, mailový dotaz na parametry experimentu (termín přinesl syn ze školy). Odpověděla ředitelka, ačkoliv vůbec nebyla uvedena jako adresát, prý pro nemoc učitelky. Dle ní se "rozhodně se nejednalo o experiment (tím méně vědecký), ale didaktickou metaforickou hru, prováděnou v rámci mnohých tubišvatových aktivit. Berte to tedy tak, že šlo o jako jednu z mnoha metod, jak dětem zprostředkovat někdy složité etické, náboženské či filosofické pojmy či problémy." Protože odpověď byla dle mého vágní, požádal jsem ředitelku, aby dotaz předala přímo vyučující učitelce.

2. Ředitelka to odmítla a pokračovala v objasňování. Děti v synově třídě na používají ve vzájemné komunikaci (5 třída, celkem 8 dětí v třídě) nepěkná, hrubá slova. Pokus byl původně realizován v rámci práce prof. Masaru Emoto, který je předsedou "International Water for Life Foundation". Do uzavřených misek se rozdělí rýže, umístí se na různá místa a děti se k jedné chovají verbálně pozitivně, k druhé negativně. Rýže na to měla zareagovat. Pokus, dle mínění ředitelky zdůrazňující, že nejde o vědecký experiment, mohl zcela jednoznačně dětem ukázat, že i rýže reaguje na negativní verbální projevy – jak to asi působí na člověka si děti vyvodily samy.

3. Pochválil jsem školu za snahu o kultivaci komunikace a požádal jsem o objasnění podstaty a podmínek experimentu jsem měl na mysli informace co je cílem experimentu, jaká jsou myšlenková východiska a co je očekávaným výstupem experimentu, a dále pak za jakých podmínek experiment probíhá (teplota, světlo, vlhkost, čas apod.). Profesor Emoto, jak jsem totiž našel na internetu, se zabýval krystalizací vody a vznikem sněhových vloček, nikoliv rýží.

4. Ředitelka zaujala obranně-vysvětlující pozici s tím, že si nerozumíme a oslyše mé dotazy jala se objasňovat opětovně "hru". Jediným cílem hry je, aby se k sobě žáci chovali slušněji. Mám vzít na vědomí, že jde o výchovu s náboženským podtextem, nikoli o experimentální předmět s přesnými parametry experimentu. Učitelka našla hru někde v literatuře a hra – ředitelka je přesvědčena, že náhodou – vyšla. Do dopisu ředitelka přidala i osobní poznámku, že když před rokem 1989 učila "jednoho z největších evangelických starozákoníků profesora Hellera", ten se nechal slyšet, že některé některé církve a někteří ateisté berou Bibli příliš fyzicky nebo experimentálně. Vzpomínkou uvedla myšlenku, že ne vše, co se odehrává v náboženské výchově je experimentem, tak jak mu rozumí člověk vědy a exaktnosti. Dopis ukončila sdělením, že vyučující mého syna mi neodpoví, protože ředitelka to vzala do vlastních rukou.

5. V dalším mém mailu jsem konstatoval, že jestliže je činnost, kterou žáci pod vedením učitele provádějí, nazývána pokus a nikoliv hra, pak je třeba na tuto aktivitu pohlížet jako na pokus, neboli experiment. A to přesto, že nemá metodologická východiska ani přesně stanovené parametry. I kdybychom ale připustili, že se jedná o hru, tak i tato má nějaké parametry či pravidla. Požádal jsem o sdělení, jak by bylo žákům interpretováno, kdyby očekávaná skutečnost nenastala, tedy kdyby rýže nezčernala. Podotkl jsem, že jsem rád, že se děti učí tradicím, ale že nejsem zcela srozuměn s tím, že některé aktivity vnějškově mohou připomínat šarlatánství nebo podvod. A dotázal jsem se na základě jakých pravidel ředitelka brání přímé komunikaci rodiče s vyučující, že se záležitost jeví jako cenzura komunikace.

6. V posledním mailu ředitelka sdělila, že nikoho necenzuruje, protože dopisy předává adresátům necenzurované (sic!). Následně zrekapitulovala dosavadní komunikaci, přičemž nejdříve zpochybnila interpretaci školních aktivit v synově podání. Tady cituji: "...ze hry (paní učitelka pravila, že s dětmi něco zkusí – lze to přeložit jako experiment? Nebo Vám to tak přeložil syn?) učiníte experiment. Pak chcete přesné parametry. Pak po důkladném vysvětlení, které učiním bona fide – nás napadnete z šarlatánství nebo podvodu a trváte na vysvětlení výsledku hry. ..... A pak chcete, abychom Vám vysvětlili, co bychom udělali, kdyby se něco neuskutečnilo. Není důvod – neudělali jsme. Celé přípravy k vyučování Vám také nepředáváme." Ředitelka přiložila odkaz, ze kterého (patrně) učitelka čerpala. Text celkem překvapivě začíná "This encounter introduces a science experiment that...". Mail pak končí slovy :" Jsem přesvědčena, že odkazem na příslušnou webovou stránku jsem maximálně osvětlila to, nač jste se ptal. Další korespondencí na toto téma již nikdo z nás ztrácet čas nebude. Očekávám, že si opět postěžujete. Nedá se nic dělat – jinak jednat neumím. Jen by mne zajímalo– a nikdy se to nedozvím – v jaké škole, jaký učitel či ředitel by věnoval tolik pozornosti jednomu z rodičů. Bezpochyby máte naši korespendonci archivovanou. Myslím, že počet jejích normostran se blíží ke stovce."
Na tento mail a po prohlédnutí uvedeného linku jsem již neměl sílu odpovídat. A to i přesto, že mi ředitelka ani po tolika mailech nedokázala srozumitelně vysvětlit, jak učitelka dokázala rýži zčernat.

7. A jak hra či experiment skončil? Slovy mého syna: "Nevím, ta rýže tam už není, ona ji asi paní uklizečka vyhodila." Na můj dotaz, zda jim k závěru pokusu učitelka něco řekla, odpověděl, že ne. Prostě si jednou všimli, že rýže už není ve třídě.

Závěr? Syn se na štěstí dostal na osmileté gymnasium a dcera od září bude chodit do jiné základní školy.

Dlouhé, ale více zestručnit celou anabázi bohužel nedovedu. Doufám, že se nezlobíte.

Milý pane Karle,
tedy Vás bych chtěla mít jako rodiče svého žáka ! Myslím, že po několika podobných diskuzích s Vámi bych to dotáhla buď na spisovatelku sci-fi, na ministerstvo školství nebo k panu Chocholouškovi. A to prosím se vší úctou (a dávkou humoru!).

Máte pravdu, že některé aktivity učitelů si přímo říkají o "konflikt s rodiči". Také se mnohdy nestačím divit, co mi kolegyně nebo známé vyprávějí.
Na druhou stranu stále věřím že 99 % všech akcí myslí pedagog dobře, že mu jde jen a jen o blaho jeho žáků a výsledky ve formě znalostí, dovedností a kompetencí (abych byla aktuální). Jistá tolerance ze strany rodiče je žádoucí.

Také se domnívám, že nejlepším (a možná jediným) návodem na řešení všech nedorozumění je komunikace (neopakuji se?). Pryč jsou ty časy, kdy byla škola a třída uzavřeným světem - nic dovnitř, nic ven, a učitel jedinou a nezpochybnitelnou autoritou. Koneckonců stejný boj svádí rodič doma - ani on už nestojí na piedestalu dokonalosti a všeznalosti.
Jestliže tedy učitel a rodič komunikují, mají možnost se poznat (vlastně učitel se musí nechat poznat rodičem, protože ten mu svěřuje své dítko) a rodič uvěří, že učitel chce jen to dobré a dělá pro to maximum, pak se mnohé nejasnosti vyřeší několika slovy a pousmáním. A naopak - pokud rodič učiteli nevěří, pak jakákoli snaha učitele o něco nového a zajímavého bude brána s despektem a kritikou toho nejtěžšího kalibru.

Učitel nesmí podceňovat rodiče a, jak už tady zaznělo v předchozích příspěvcích, musí k nim přistupovat s úctou. Totéž pak pochopitelně očekává od rodičů. V opačném případě musí jednání probíhat za asistence někoho z vedení školy, popř. alespoň jiného pedagoga a výstupem by měl být VŽDY zápis o schůzce podepsaný všemi zúčastněnými.

Milá paní Pavlíno,
Já nezastírám, že se asi trochu vymykám rodičovskému průměru, že se mnou může být složitější řeč. Na druhou stranu nechci nic nemožného. Jak sama píšete, je to komunikace. A to komunikace na odpovídající úrovni. Pokud jí nemám, jsem, přiznávám, poněkud úporný. A mám-li proč, svůj tlak i sílu argumentů, kterými se dožaduji informací, stupňuji. Nevím, proč zrovna Vy byste měla skončit u dr.Chocholouška, myslím, že zrovna Vy jste dost komunikativní a otevřená. Myslím, že v našem případě by se jednalo o 5 minutový rozhovor nebo 2 maily. S každým rozumným by to tak bylo. V případě "nerozumného" se šprajcnu. Ve výše popsaném nešlo o kritiku metod ani zvoleného postupu, ale primárně o vysvětlení. A máte naprostou pravdu, že pokud učiteli důvěřuji, mám k němu i jiný přístup. Já nekritizuji školu a priory, ale občas dítě přinese domů takovou informaci, že si ji raději prověřím, už jenom proto, abych sám byl v obraze a mohl s ním o věci diskutovat. To, že děti občas ve škole spí, věci zkomolí nebo popletou, je normální. I proto je někdy ten dotaz na učitele nezbytný. Ale - ruku na srdce - to, co jsem popsal svrchu, za důstojnou a smysluplnou komunikaci nepovažuji.
Děkuji za Váš názor.

Dovolila jsem si odpovědět soukromě...