Bohunko, reaguji na Váš příspěvek ze sekce základního vzdělávání, téma Kázeňské problémy ve škole.
Dobrý večer, Bohunko, nemohla byste nám zde napsat nějaký konkrétní příklad kázeňského přestupku ve školce a jeho řešení? Mě by to hrozně zajímalo. Dělala jsem v MŠ, kde se problém vždy vyřešil frázemi, jako "Promiň, já už to neudělám." A přitom dítě pohladilo druhého po hlavě. Nemám pocit, že to je zrovna to pravé - ořechové. Byla to nacvičená fráze, kdy dítě pořádně nerozumělo tomu, co říká. Předtím ani potom se problém nijak neřešil. Co si o tom myslíte jako zkušená mateřinka? Děkuji

Zdravím Vás, Petro,
máte pravdu. Pohladit dítě po hlavě a omluvit se není to pravé ořechové. Zvlášť když mu to nařídí učitelka. Dítě jen provede něco, co je po něm žádáno, ale vnitřně s tím nesouhlasí. Něco jiného je, když tento "rituál" už dokáže dítě zvládnout samo od sebe. To je už velmi dobrý výsledek naší práce .
Ale vrátím se ke konkrétním "problémům" a ke způsobům řešení v naší třídě. Jak to tedy u nás chodí. Pokud si děti neubližují, stane se jen něco menšího, dokáží si již takový problém řešit samy. Naučila jsem je říkat frázi "Nedělej mi to, mně se to nelíbí". Zní to možná banálně, ale pomáhá to. Samozřejmě, že předcházelo posezení, kde jsme si vysvětlili vše ohledně vhodného chování. Tehdy jsme si vlastně i stanovili pravidla chování, která děti znázornily výtvarně a jsou vystavena na viditelném místě. Dnes už to funguje tak, že starší děti dokáží přivést "potížistu" k pravidlům a ukázat mu, které pravidlo porušil .
No a větší problémy - to je vždy individuální a velmi specifické. A hlavně, popsala bych asi celou stránku vysvětlováním. Zkusím to zobecnit. Stane se problém. Zavolám si děti, kterých se to týká a snažím se dopídit příčiny. Děti už jsou naučeny, že se nemá lhát, umějí se přiznat. Opravdu. Jsou totiž za to vždy pochváleny. Ne za přečin, ale za to, že našly v sobě odvahu přiznat se. Pak společně rozebereme, co se stalo špatně a jak by to bylo vhodné napravit. Nechám děti, aby způsob nápravy našly samy. Ony už moc dobře vědí, jak se zachovat. Umějí uznat svou vinu a nést popř. následky. A pokud se problém opakuje neustále, zasedne "třídní rada" . Sedneme si do kruhu, nastíním, co se děje a děti se k problému samy vyjadřují a navrhují způsoby řešení. Ono ani není důležité, co děti navrhnou, jako to, jak se cítí onen výtržník. Pocit, že mne "nikdo nemá rád" není příjemný nikomu, ani dospělému. Já osobně si myslím, že ono dítě něco podobného prožívá. Děti ale vždy skončí u toho, že "mu dáme ještě jednu šanci" .
Nevím, milá Petro, zda jsem vystihla to, co jste si přála slyšet. K tomuto tématu by se daly psát romány .
Možná by se přidaly i ostatní kolegyně .

Zajímalo by mne, jak si dokážete poradit ve šklce s takovým tím dítkem, co si dokáže kdekoliv lehnout na zem a ječet a ječet?

Zdravím Janičku,
něco málo k "ječícímu" dítěti . Předpokládám, že se jedná o dítě, které nemá žádné postižení, žádnou dysfunkci a pod. Jedná se vlastně o projev slabosti adaptačních systémů dětského nevyspělého organismu. Pokud dojde k takovému úkazu, bereme jej jako náhlý "záchvat" . Dítěte si zásadně nevšímáme ( ale sledujeme, aby nedošlo k úrazu), odejdeme z jeho blízkosti, nebo se vztekající dítě snažíme odvést jinam. Tam, kde bude mít klid bez účasti diváků ( pro které je tento "záchvat" určen). Jeho vztek vyjde jaksi do prázdna, bez účasti odporu ze strany dospělých. Až se dítě uklidní, začneme s ním normálně hovořit. V klidu, bez emocí, bez výčitek. Ale důrazně mu dáme najevo, že jeho chování není vhodné ani žádoucí. "Velké" a rozumné dítě se přece takhle nechová. Zároveň je ujistíme, že pokud takový záchvat přijde znovu, pokusíme se jej společně zvládnout. Dítě musí mít pocit, že i přesto je milováno. Já vím, je to hodně těžké! Ale pokud toto zvládneme, můžeme si gratulovat, že jsme vše zvládli se ctí a umem hodným pedagoga - profesionála .

Zaujal mě blog na našem portálu, kde p. Brom se přiznává k tomu, že kolikrát zuří. Našel ale něco, co zabírá....Jukněte.

Ječící vztekající dítě řešíme doma .. Honzík je v té fázi, že z milého spokojeného hrajícího se dítěte se mění v nepříčetného jedince .. osvědčilo se nám opravdu odnést do pokojíčku a nechat ho .. v různě dlouhých intervalech se pak vrátí beránek, který nám dá pusu a pokračuje v hraní Ale je to o nervy )

Myslím, Hani, že jste vzali za správný konec .

Dovolte mi připojit svoji zkušenost.
Těchto ječících dětí jsme zažila několik a shodou okolností všechny proživaly rozvod rodičů, takže se situace opakovala každé ráno při předávání dítěte. Křik se nedal vydržet, další děti, které přicházely do školky to rozplakávalo.
U úzkostných dětí, které se jen húře odpoutávaly, stačilo třeba jít společně krmit rybičky... Tady se nedalo nic jiného dělat, než že se dotyčný dal do prázdné místnosti, s vysvětlením, že by z toho řevu všechny bolela hlava a chodit ho kontrolovat. Pokaždé jsem se ho zeptala, jestli mi nechce pomoci zalít kytičky, nakreslit obrázek pro kamaráda k svátku...? Zprvu dítě řvalo dál, později se již jen mračilo, pak beze slova přijalo ruku a šlo. Promluvit si o tom, co dítě prožívá, co cítí, co myslí, že jeho špatnou náladu vyvolalo, bylo dobré, až se zcela uklidnilo a bylo schopné normálně fungovat. Většinou se pak ovšem člověk nemohl divit, že si malé dítě s takovými problémy neví rady.

Dobrý den paní učitelky, zajímalo by mě, jak jste „tolerantní“ k střílečkám a podobným hrám (zj.) kluků v MŠ. Jsou „střílecí“ hry z vašeho pohledu opravdu jen „hry“, které ke klukům prostě patří nebo je řešíte jako „kázeňský problém“? Zajímalo by mě, kde je podle Vás hranice mezi „střílecí hrou“ a agresivním chováním?
PS: Střílecí hry = plyšáci a jiné postavičky po sobě střílejí, postřelení pak leží na zemi. Přes ně přeskakují letící auta, („přece tak, jak to bylo v Kobře 11!“).

Díky za tuto otázku. Ještě bych otázku rozšířila. Zajímalo by mě, jestli zvolený postoj je věcí učitele nebo máte ve školce dohodu, že daný způsob pohlížení na "zlobení" budete zaujímat všichni ve školce.