Hana Antonínová Hegerová píše:
Pro mě bylo nové poměrně velké neporozumění studentů. Podobně postavenou hodinu se Shakespearovými sonety jsem už dělala vícekrát, ale pokaždé to bylo se třídou víceletého gymnázia, kterou jsem si vedla myslím aspoň dva roky. Studenti mnohem více diskutovali a texty je vtáhly, řekla bych i zaujaly. Byly to ale třídy obecně mnohem více rozečtené. Možná bych se i jinak zachovala, kdyby hodina nebyla natáčená. Možná bych pracovní postup zastavila a zařadila určitou "relaxační" část, během níž by studenti mohli nějakou formou (např. volným psaním) vyjádřit své dojmy a pocity. Byla by to taková malá reflexe jejich čtení, pak bychom to sdíleli, potom by asi bylo možné postupovat dál, ale to by se zdaleka nevešlo do jedné hodiny.
Mladí lidé jsou daleko přímočařejší v myšlení a souzení než jsme bývali my, mají na úvahu, četbu, reakci méně času, čelí daleko tvrdší, globální konkurenci, musí ovládat a zvládat tolik věcí (od oblékání se po moderaci chat-roomu nebo editaci webu, kluci zase budováním svých virtuálních světů)...
Podle mne byli uvedeni ve zmatek jiným druhem vztahu a jiným druhem lásky reprezentovaným v těch vybraných básních. Tak se na to logicky upnuli. Nedalo se tomu předejít? Jejich ostych nebyl dán nesečtělostí, tipl bych si, že se
obávali otevřeně se vyjadřovat k autorově otevřenosti co se týče vztahu.
Zkrátka, já bych tyto texty zařadil na konec cyklu a ne do prvního ročníku... Ale respektuji Vaši volbu.
Já bych je, kdybych měla tu možnost, také zařadila spíše do třetího či čtvrtého ročníku, ale tam při chronologickém pojetí na to není prostor, jedině v semináři. A to mi zase přijde škoda - ukázat sonety jen některým, tj. seminaristům.