Vážení kolegové, díky za otevření tohoto tématu. Vracíme se v něm k otázce standardu v poněkud obecnější rovině.
Ráda bych tu ocitovala dva zajímavé příspěvky z minulých hodin diskuze, které padly v tématu
Strategie testování, neboť sem patří:
Ondřej Hausenblas píše:
Zatím nemáme nikde pořádně vysvětleno (jestli se nemýlím) ani sjednoceně pochopeno, co vlastně se u nás různého míní slovem STANDARD, STANDARDY. Jak může někdo říct "minimální standard", když já to chápu úplně jinak? Jak může někdo mluvit o zvyšování kvality díky standardům, když to budou průměrné výkony dětí? ptá se jiný.
Už to, že se do českého málo informovaného a k dohodě obvykle neochotného školského světa vypustil nový balón, je příslibem toho, že ve smršti nepochopení brzo praskne. Víte, jak to bylo se slovem kompetence, evaluace (nebo ten "rámcový vzdělávací plán", jak se běžně říká RÁMCI VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ, co se i úředně jmenuje špatně: rámcOVÝ vzdělávací program).
Mně se zdá, že pomáhá, když o standardu myslíme a mluvíme jako o "SPRAVEDLIVĚ NÁROČNÉM OČEKÁVÁNÍ kvality žákovy práce" (nebo jindy zase učitelovy práce atp.). "Standard", který by školám pomohl dobře vyučovat a zlepšovat výsledky, by tedy bylo to, že zjistíme mezi učiteli i odborníky představu toho, kolik toho máme žádat po žákovi a jak dobré má být to, co vidíme v jeho práci v určitém stupni jeho rozvoje.
Myslím, že u nás nechybějí jenom jasné cíle vzdělávání atd., ale taky právě to, že si umíme říkat "JAK DOBŘE JE DOBŘE?" a že MÁLO ZKOUŠÍME SE NA TOM DOHODNOUT.
Je možné, že pokus vytvořit ten ministrův Standard je krok tímto směrem. Ale mně se to nezdá: takové nalézání společné shody v těch srpavedlivých očekáváních by muselo probíhat docela jinak.
1. Musely by se nejprve velmi rozsáhle sbírat zkušenosti učitelů - nakolik je kdo vlastně náročný, co že to učitelé žádají od žáků, například po pěti letech docházky do školy, a zda simyslí, že to žádají spravedlivě (někdy totiž učitele nutí osnovy, učebnice, zastaralé pojetí výuky a předmětu, přijímačky na osmileté gymnázium, nějaké zběsilé plošné testování atp. nutí žádat něco, o čem nejsou spravedlivě přesvědčeni!)
2. brzy bychom viděli, že formulace od učitelů (stejně jako od expertů) nám toho moc jasně neřeknou, že jim vlastně nerozumíme. Musejí to ukázat na autentických výkonech žáků, třeba na vypracovaných úlohách, ohodnocených navíc učitelem, a opatřených navrch ještě učitelovým vysvětlením, proč hodnotil v úloze to a ne ono, a podle čeho tvrdí, že to žák vykonal dost dobře - musel by říkat něco jako tohle:
"Žák tuhle nakreslil to schéma k svému článku na náš biologický web moc dobře, a to proto, že jednak je v něm zřetelně vidět, která zviřátka se účastní toho řetězce, dále je to moc dobré proto, že k svým značkám napsal vysvětlivky pro laického čtenáře, a to jsou dvě věci, které podle mě má žák na začátku šesté třídy zvládnout, však jsme ho tomu vloni učili na podobných úlohách. Ale taky je to dobře proto, že si žák vybral správně ta zviřátka: puflona, bozu, krejčka, drákavce - ona opravdu patří do toho řetězce. Chci, aby je vybral správně proto už letos, že tyhle místní, české poměry přírodní má už tak brzo zvládat, aby mohl v šesté a sedmé třídě vstoupit dál, do bádání o zvířeně světových moří a pouští... a mohl je srovnávat s poměry domácími..."
(Omlouvám se biologům, že jim nešetrně fušuju do řemesla. Kdybych to ukázal na syntaxi, bylo by podstatně hůře rozumět, co mám na mysli.).
A společně s ostatními učiteli oboru by se pak domlouvali, jestli je dobré a spravedlivé chtít, aby děti věděly už v šesté třídě, že drákavec na jaře hloká krejčka, atp. A ze svých zkušeností by po pár letech odborně vedeného vzájemného vzdělávání vytvořili společný model takového SPRAVEDLIVÉHO OČEKÁVÁNÍ v oboru/předmětu.
Byl by to jen model proto, že i kdyby na něm pracovalo řekneme tisíc učitelů biologie, ještě by to neznamenalo, že se smí stát závazným. Bude se muset jednak dostat ke skutečně všem kolegům, a taky na něj budou koukat kolegové z blízých i dalších oborů, aby se ta očekávání podobala svou intelektuální a manuální náročností, aby jich za všecky předměty nebylo tolik, že dítě rozmáčknou jak boza puflona, atd.
Aby tohle všecko mohlo dost kvalitně probíhat, musejí ve školství být takové poměry, že učitelé vyučují i přesto, že taky dělají na vývoji standardů. Tzn. že nebude shora kvůli moci a kontrole "nastolen" nějaký další Standard, podle kterého musejí učit, a nestihnou pracovat na sobě a na té společné shodě v chápání náročnosti.
Tohle sladit by znamenalo, že pan ministr a celá vláda fakt ve školství jednoznačně podpoří a do školství naláká velmi inteligentní a tvořivé lidi, kteří by řekli: Ano, na tomhle bych tedy moc rád/a pracoval/a, stojí mi za to se stát/zůstat učitelem! Oceňuji, že mi zaručují, že mě nikdo a nic nebude ouředně ani stupidně otravovat v práci, a že budu chráněn/a zákonem před útoky neznalých, neinformovaných, frustrovaných, mocichtivých..."
Proto opakuji, že musíme mít tu národní strategii rozvoje vzdělávání.
Dominik Dvořák píše:
Ondřej Hausenblas píše:
...nebude shora kvůli moci a kontrole "nastolen" nějaký další Standard, podle kterého musejí učit. Proto opakuji, že musíme mít tu národní strategii rozvoje vzdělávání.
Prakticky se vším, co říká O. Hausenblas, souhlasím, a děkuju mu za zasvěcené návrhy k procesu tvorby standardu. Se standardy začali v zahraničí učitelé. Standardy, které sloužily jako inspiraci jiným oborům i jiným zemím, vyvinulo "zespoda" sdružení amerických učitelů matematiky.
U nás se už nejméně deset let ví, že decentralizace a autonomie škol bude vyžadovat zpřesnění požadavků na výstupy. Musím přiznat zásluhu O. Hausenblasovi, že již před pěti lety volal s dalšími po vytvoření standardů. Viz:
http://www.isea-cz.org/attachments/doc518/jakdal.pdfJenže za těch deset, resp. pět let se mnoho nestalo. Standardy v devadesátých letech navrhla JČSM, ostatní pokusy neznám, nebo jsou tak nekonkrétní, že nejsou použitelné. Můžeme si říci, jistě, práce na standardu neprobíhají optimálním způsobem (souhlasím). Tak toho nechme, a za pět let se sejdeme, zjistíme, že se nám dále rozevřely nůžky mezi dobrými a špatnými školami, a že kupodivu zespoda nikdo žádné standardy opět nevytvořil. Nebo vznikne standard ušitý horkou jehlou, opsaný třeba z VP ZŠ, který celou tu myšlenku zdiskredituje, a zároveň zabrání vzniku kvalitního dokumentu.
Sdílím plně obavy všech, kdo si myslí, že malá skupina tvůrců nevytvoří kvalitní standardy. Jenže všichni tady hrajeme hru "Ano, ale...". Potřeboval bych proto od O. Hausenblase, O. Botlíka, případně J. Strakové, J. Simonové, lidí, kteří si svou dlouholetou prací získali velký neformální vliv na české vzdělávání, jednoslovnou odpověď na otázku:
Stále ještě si myslíte, že potřebujeme standardy zpřesňující požadavky na žáky alespoň v uzlových bodech vzdělávání?Pokud bychom se na tomto shodli, můžeme diskutovat, co lze udělat pro to, aby standardy za něco stály.
