|
Paní kolegyně Blažková narazila na to, co dřív nebo později přijít musí:
Mají-li standardy (spravedlivá očekávání kvality žákovy práce) být rozumné a dávat lepší smysl než jen "osnovné učivo" nebo "přijímačky na G" nebo "co nahoře dali do testů"), musíme mnohem líp vědět, O CO JDE V NAŠEM PŘEDMĚTU. Nikoliv "o čem to je" ani "které pojmy a jevy musíme naučit".
Nevidím jiné "o co jde v češtině", než že jde o to, aby se lidi uměli dobře dorozumět (tj. vyjádřit i pochopit vyjádření) + aby měli vztah k mateřštině tak pozitivní a otevřený, že v ní dokážou vnímat i přes hranice své generace a své doby (že jim nebude připadat únavné, jak "pitomě" psali ti spisovatelé nebo vědci před 50, 100 a 500 lety) - to kvůli kulturní kontinuitě národa i kvůli identitě osobnosti každého z nás).
Ale takto pochopený předmět ČJL pořád ještě nemáme, i když se hodně jednotlivin už zlepšilo.
Drobná poznámka 1:
Ale jen se podívejte, jak se na fakultách podává studentům učitelství například pragmatika: naučí se odříkávat různé seznamy "principů" a "maxim", ale rozpoznat, čím se řídí dorozumívání v konkrétní situaci, nebo dokonce tomu přizpůsobit své vlastní řečové jednání, to se nenaučí. A pak ve škole krutě narážejí na žáky, na rodiče, na kolegy, protože ani ti nebyli v řečové komunikaci opravdu rozumně vzděláváni. Obvykle se nanejvýš "o ní" učili... V tom je velký rozdíl tradic: v anglosaském světě byla rétorika chápána nikoli jako "Sladkovský řeční u založení Národního divadla", nýbrž jako "hochu, řekni to pořádně a tak, aby to druzí mohli přijmout!".
Drobná poznámka 2:
O tom, že děti ztrácejí ve škole léta cvičením gramatiky, kterou jakživo nedokážou uplatnit ve vlastním vyjadřování, a už vůbec ne ve vlastním porozumívání, je darmo psát. Nikdo se nechce vzdát učiva, ve kterém se mu zdá, že ho sám jakž takž umí. Ale ouha - když má češtinář žákovi vysvětlit například to, proč je jeden slovosled ve větě pro jeho vznikající text lepší než jiné pořadí slov, mívá žák velké potíže to pochopit. A když má češtinář někomu vysvětlit, k čemu se tolik let ve škole dělají ty větné rozbory, jen naprosté minimum řekne něco lepšího než "to je kvůli logickému myšlení a cizím jazykům", nebo upřímněji "to jsem fakt nikdy nevěděl/a").
Když budeme mít společně ohledáno a prozkoumáno. jak jinak a líp bychom mohli pojmout předmět ČJL, uvidíme, jak zásadně jiné budou postupy výuky, a taky uvidíme, že standardní očekávání nemůžeme odvozovat od dosavadního učiva, ani od nejasných nebo nedotažených pokusů v RVP. Budou prostě vznikat docela nové představy. Zda budou dobré, to poznáme podle toho, že budou obsahovat a vnášet do výuky činnosti a pojmy, které člověk opravdu používá v dorozumívání: například právě kladení si otázek nad rozečteným textem, hledání autorského záměru a dopadu, vzájemné porovnávání toho, jak kdo pochopil smysl sdělení, a taky rekonstruování dobrého významu u výpovědí, které někdo neumělý zmotal v úředním lejstru nebo v novinách, a ovšem také čtení a čtení a čtení, prokládané mnohým vlastním psaním (komentováním, pojednáváním, tvořivým vyjadřováním). A činnosti nácvikové (také vemi potřebné: volby předložek nebo předpon s-/z-, ale vždy jen v rozumném kontextu!, zařazování jevů k pojmům, tzv. "určování") budou mít opravdu až druhotné postavení - nebudou osou výuky, nezaberou věštšinu času, nebudou předmětem testování (už vůbec ne státního), a nebudou předmětem učitelova "známkování" žáků.
Chceme vytvářet opravdu dobrý standard, který bude opravdu pomáhat učiteli lépe vyučovat a žákovi se zlepšovat ve zvládání mateřštiny? Pak ovšem musíme nejprve sami dobře pochopit svůj obor v dnešní době. Ale k tomu dnešní češtinářstvo má dost málo vůle i síly. Těší mne, že se učitelé hlásí na kurs Naučíme gramatiku ve slohu, jenomže je jich málo. A nemají ve škole podmínky, aby mohli to, co se naučí, opravdu zavést do výuky, když nad nimi visí všelijaké zpupné přijímačky, státní maturity, tradiční lpění na učebnicích a úkonech rozboru (i rodiče to žádají!). A sami účastníci kursů se k celkovému pohledu na smysl předmětu dostávají pomalu - není divu, vždyť jsme chodili do úplně jiných škol a fakult. Chce to čas a mnoho úsilí a podpory.
Jsem zase zpátky: abychom měli právo vytvářet a zavádět nějaký standard, musíme se sami hluboce "přeškolovat" na lepší porozumění oborům. To, čím se mělo začít, nejsou ani standardy, ani RVP, natož hrozba státní maturitou a testem v páté třídě. Začít se mělo profesním vývojem a rozvojem - s učiteli začít zpracovávat dobrou praxi, s učiteli poznávat a ověřovat lepší postupy, nad zkušeností budovat nové poslání předmětu a jiné uchopení jeho cílů. Tak by byla zároveň s novým kurikulárním rámcem vznikala i (učiteli pochopená) představa o tom, jak vypadá dobrá práce žáka a co se musí ve výuce dělat, aby dobrá byla.
Naše školství však už nejméně deset let kráčí cestou "manažerského" řízení kvality. Prý "nastavíme podmínky", a terén se k nim bude dohrabávat. Pamatuju ještě, jak se při tvorbě Zelené knihy používalo pojmu "steering from distance", tedy ovlivňování zdálky. Ale čím dřív chce MŠMT mít „výsledky“, nebo čím více chce pociťovat svou moc nebo si usnadňovat úřední práci, tím více zblízka, detailněji nastavuje podmínky, a tím víc pak chce přeměřovat a kontrolovat. Pojem subsidiarita je dnes už taky zapomenut: jde o svěřování zodpovědnosti na tu úroveň, kde se kvalita, za niž má někdo ručit, právě vytváří. A pojem zodpovědnosti je u nás vůbec vepsí. Dát učiteli a škole zodpovědnost neznamená je nechat libovolně kazit mládež, ale ani to neznamená jim stát za zadkem, vymáhat tisíce stran výkazů a stále je mechanicky měřit.
Možná je to v jiných předmětech lepší - ale z toho, co znám, se situace vyvíjela moderně snad jen v environmentální výchově, a to proto, že ekologové začali kolem životního prostředí dělat aktivity už v 70. letech 20. století. Mají 30 let náskok! (A i tam se v některých třídách jen odříkávají zpaměti "řetězce".)
|
