Naše škola je malá a vesnická .. s integrací máme dnes již šestileté zkušenosti. Teď nemyslím integrace dětí s poruchami učení .. to je dnes již celkem běžná záležitost a i těch tu máme požehnaně.
Před šesti lety jsme do školy přijali holčičku s těžkým zrakovým, lehkým tělesným postižením .. postupně se projevovaly další poruchy v chování. V pátém roce integrace došli odborníci k tomu, že dívčina je mimo jiné i autista. A v tom byl vlastně celé ty roky problém. Ać ji děti znaly už od MŠ, s přibývajícím učivem jim více a více vadilo vytrhování z práce různými výkřiky. Tu a tam jim integrovaná žákyně ubližovala. Bylo toho dost.
Integrace nám přinesla také potíže s financemi na asistentku. Každoroční kolotoč a dohady s krajským úřadem. Veselé to bylo zejména první rok, kdy holka nastoupila v září do školy a ještě v listopadu peníze na asistentku nebyly, ač ta od září ve škole fungovala. Pomohl až telefonát na příslušný odbor ministerstva.
Integrace fungovala, spolupráce s rodiči byla celkem v pořádku, jen se holka začala příliš spoléhat na přítomnost asistentky a byla méně samosttaná, než by možná byla bez ní.
Po dohodě s mamnikou, že její dceři nemáme ve škole už co nabídnout (přecházela na II. stupeň) ji teď rodiče vozí do speciálky a holka je tam asi spokojenější než u nás.
Další integrovanou je dívka s ADHD. I pro ni máme již několik let asistentku. Hlavně proto, že ve svých výbuších je schopná hodně ublížit. I ona už bude v září na II. stupni, doporučení na asistentku (na částečný úvazek) má i na příští rok. Tady by to fungovalo, kdyby fungovala spolupráce s rodiči .. v tomto případě je vážně problematická (hlavně dohoda s maminkou).
Ve čtvrté třídě máme integrovaná dvojčata, jedna z holčiček je vozíčkářka s lehkým mentálním postižením. Tenhle případ integrace je jediný, který funguje 100%. Ideální spolupráce s rodinou, výborné vztahy integrovaná děvčata a zbytek třídy (i ostatní děti ve škole), asistentku děvčata dostaly na celých pět prvních let, takže odpadá dohadování s úřady, pravidelně se ve škole objevují pracovnice ze speciálky, konzultují individuální plán, vycházejí vstříc při řešení některých problémů. Tahle integrace má smysl.
Ve škole máme další děti s lehkým mentálním postižením a chlapečka se sluchovou vadou.
Shrnu to. V současnosti ve škole pracují tři asistentky. Podotýkám, že máme 9 ročníků spojených do sedmi tříd. Ve škole je včetně ředitelky deset učitelů. Dnes už zvládáme, co je třeba, víme co integrace přináší z hlediska vyřizování a zařizování financí. Také docházíme k závěru, že v některých případech nemůžeme dát dítěti víc, než by jim umožňovala škola speciální. Vycházíme rodičům vstříc, protože do speciálek je od nás vážně daleko, ale začíná to být nad naše síly.
Strašně závisí na spolupráci s rodinou a také s poradenskými zařízeními. V tomhle ohledu máme špatnou zkušenost s naší nejbližší PPP, která nikdy děti, kterým dala doporučení na integraci, neviděla v běžném školním provozu. Zatímco ze vzdálenějších speciálek se na děti jezdí dívat, těch 25 km z Tachova k nám je příliš daleko.
To je zatím asi všechno
