Myslím, že častým jevem se pomalu stane i něco takového, jako je tohle.

Moje prognóza se od Bořkovy mírně liší: rok 2011 je rokem tabletů a ve vyspělých zemích budou rodiče tablety kupovat i 3-4letým dětem. V roce 2012 se bude penetrace u dětí blížit 1:1 (babičky i u nás je budou kupovat dětem k narozkám i k vánocům, cena těch 7" je totiž již dnes hluboko pod 100 USD). V letech 2014 a 2015 tyto děti nastoupí do 1. tříd... Doufejme, že to elementaristky zvládnou, pokud ne, můžeme školu v její dnešní podobě odepsat.

Polemika může ustrnout na mrtvém bodě, kdy se již jen "prohlubují zákopy" .
Pojďme najít nějakou cestu, jak by tato diskuse mohla být dál přínosná, co říkáte?

Mne napadlo, že když se tu točí názory - techonologie ANO, technologie NE, že to je vlastně stejně tak, že se prostě s technologiemi ve škole popasovat musíme (i kdybychom někteří nechtěli). A pak je pro mne zajímavá otázka - jak to udělat, aby to bylo ku prospěchu dětem. Co ještě ano, co už ne? Jaký tomu dát smysl?

Jestli to je i pro vás zajímavá otázka, pojďme v diskusi pokračovat, nebo zkuste vytyčit jiný směr debaty - díky!

Otázka na paní Petrů:
Ptala jste se někdy svých synů, jestli jim izolace od technologii nevadí? Dala jste jim možnost volby nebo se museli podrobit vašemu rozhodnutí?

Hezké odpoledne,

opravdu zajímavé téma. Na druhou stranu se obávám, že škola, většina učitelů a mimochodem i rodičů se snaží pouze přizpůsobovat vnějším podmínkám, než aby určovala směr nebo stanovovala mantinely využití technologií.

Obecným problémem je skutečnost, že inovace technologií je mnohem rychlejší než reakce školy nebo rodičů. Proto si myslím, že diskuze nad zaváděním moderních technologií do školy je trochu opožděná, protože žáci a studenti si je již dávno zavedli bez přispění učitelů a školy . Otázka by možná měla raději znít: "V čem jim škola, resp. učitelé mohou pomoci při ovládání moderních technologií?". Odpověď je dle mého názoru jednoduchá ... Zprostředkovat jim různorodost názorů na vývoj technologií, sledovat moderní trendy a produkty. Jinými slovy poskytovat jim materiál k zamyšlení nad vhodností a nebezpečností využívání některých technologií ... Bohužel pro naplnění této odpovědi je nutné být lepším znalcem moderních technologií než žáci a studenti ...

Úžasným námětem k diskuzi s žáky a studenty je např. otázka "Kolik virtuálních identit máš na síti?". Možná budeme všichni překvapeni počtem odpovědí. Otázku samozřejmě můžeme dále rozvíjet, např. dotazem na množství informací, které o sobě poskytují atd.

A na závěr již jen nahodilý výběr zajímavých odkazů, kde všichni můžeme nové poznatky získat nebo se nechat inspirovat ... (ikdyž předpokládám, že je všichni známe )

http://www.sciencedaily.com
http://www.worldometers.info
http://www.google.com/earth
http://www.wikipedia.org
http://www.slideshare.net
atd...

Někde ano, někde ne. Například kolegyně Petrů technologie de facto zakazuje. A není bohužel sama. A to zavedli bych dal do uvozovek
S tím nesouhlasím. Otazkou je spíše: "Jak je škola a učitelé naučí využívat technologie ke vzdělávání a sebevzdělávání? A jak je přesvědčí o potřebě vzdělávání vůbec?" A to jednoduché určitě není.
Učitel by je měl jenom nasměrovat, znalcem technologií být nemůže, ale měl by alespoň vědět o možnostech využití.

Kromě příkladů dobré praxe je třeba rozebírat i příklady špatné praxe.

Diskuse se podivně stále točí kolem dokola. Souhlasím s tím, že je dobře, když jsou na škole učitelé s technologiemi a učitelé bez nich. Ale, paní Petrů, myslíte si skutečně, že příprava na hodinu s technologiemi je snazší než příprava na hodinu bez nich? Zkusila jste si to někdy?

Chápu, že tahle debata zdvihá mnohé z vás ze židle - což je zároveň důkaz, že nám tato debata stojí za to, ale zkusme nyní posunout diskusi od "duelu" třeba k zajímavým otázkám, které vznesli Tomáš Oršulák a Janek Wagner .


Co vy na to?


Jak to vnímáte vy?

Uvědomuji si, že mezi vámi zrovna nepůsobím jako mistr slova. Neumím používat citáty a vzletná slova. Jsem učitelka matematiky a většinu věcí, které dělám, dělám proto, že jsem přesvědčena o jejich smysluplnosti. Taky většinu věcí dělám s nadšením. A jsem šťastná, když svoje nadšení přenesu na někoho jiného. Nedělávám to tak, že lidi "ukecám", ale ukážu jim, proč si myslím, že je to dobré.
Mám dva příklady, které mi v poslední době udělaly velkou radost. Na matematiku mám letos i devátou třídu. Upřímně řečeno - moc nám to nejde, ale snažíme se. V jedné slabé chvíli jsem si před nimi posteskla, že nevím co s nimi. Řekla jsem, že pochopím, že jim nejde matematika, když mi ukážou, že umí cokoli jiného. Svou řeč jsem zakončila vzpomínkou na jednu třídu, která po čtyři roky pravidelně vydávala každý měsíc třídní časopis.
A představte si, jakou obrovskou radost jsem měla za měsíc, kdy mi ta třída, kde jsem tak lomila rukama, poslala náhled prvního čísla časopisu. Ale ne jen tak ledajakého. Dal se dohromady celý tým. Rozdělili se o příspěvky - vznikly komentáře, rozhovory, ankety, soutěže. Grafické zpracování bylo na téměř profesionální úrovni. Tento měsíc už vyšlo čtvrté číslo. A každé to číslo je ještě o stupínek lepší než to číslo předchozí. Vzpomeňte na začátek tohoto odstavce - u zrodu časopisu byl můj povzdech, že děti nedělají nic. K vydávání časopisu potřebují technologie, ale také spoustu nápadů a hlavně nekonečně trpělivosti a snahy dotáhnout věc do konce. Věřím, že mnohokrát měli chuť s tím "seknout" a jít si zase hrát nebo "tlachat" na facebook. Ale neudělali to a práci dokončili.
A druhý příklad ze stejné třídy. Mnozí z vás jistě zaregistrovali soutěž Antifetfest. Letos natáčejí již druhé soutěžní video. Vytvořili scénář, natočili video, sestříhali ho. A hlavně! Dotáhli to zase do zdárného konce.
Jsem na ně pyšná. Už mě tolik netrápí, že moc nerozumí mým krásným lineárním funkcím. Už vím, že když budou chtít něco dokázat, tak to dokáží. Je jedno jestli s technologiemi nebo bez nich.
A poslední poznámka: možná je to moje ješitnost, ale mám radost, když přijde někdo ze třídy a zeptá se: "Jak jste tohle, paní učitelko, udělala?" Zůstanu tam klidně celou přestávku a ukazuju, jak se to udělá. A pak třeba přijde ještě hezčí okamžik - někdo ze třídy se pochlubí, že on to umí jinak. A naučí to zase nás. Není to skvělé? Nechceme přesně tohle od našich dětí?

Do takových osmi let jsem se jich neptala. Prostě jsme televizi nesledovali, mobily netelefonovali a počítač byl v práci. Později jsme o tom s nimi s manželem mluvili, dokonce i při nedávné debatě (už mezi dospělými) přiznali, že o nic nepřišli. Měli jsme pro ně vždycky čas a spoustu jiných nápadů, takže k nám i rádi chodili jejich kamarádi. Jsou v pohodě.