|
Velice děkuji všem, kteří petici jakkoli podpořili!
Zdá se mi, že přece jen vyvolala pozornost upřenou k různým důležitým věcem. Na EDUin jsem komentoval diskusi k ní, a dovoluji si ten komentář umístit i zde -
Velmi, velmi děkuji všem přispěvatelům do diskuze k textu petice!
Zdá se mi, že možná to nejpodstatnější, co petice přinesla, je otázka, jež je jaksi všem na očích – Co teď s tím vším? Četl jsem ohlasy prudce nesouhlasné, vlažné i souhlasné. Ohlasy, kde pisatelé zjevně netuší, co je uvnitř RVP a k čemu to vlastně je. Ohlasy plné vzteku nad hloupou a arogantní generací nevzdělavatelných hlupáků přirostlých k mobilu (jen na okraj – mně pomáhá si představit, že jsou to moje děti, a také myslet na to, že žijí v absolutně jiném světě, než jaký znají, řečeno s nadsázkou, „ti nad dvacet“, nemá smysl ptát se, zda je lepší nebo horší než svět těch druhých, je prostě jiný). Četl jsem ale také ohlasy v nejlepším smyslu slova kritické, které přesně ukazují na vážný problém; ať už k tomu došlo jakkoli, učitelská veřejnost není zdaleka jednotná, pokud jde o identifikaci s kurikulární reformou. To je celkem banální zjištění, já vím. Jenže tu vznikl pokus MŠMT vstoupit do té věci novelou § 5 školského zákona, a to je principiálně nebezpečné.
Toto s tím ne, protože bianco šek na další vstup do jednoho každého školního prostoru mimo stav zachycený v zákoně už ministerstvo nesmí dostat. Nesmí být umenšen prostor, který mají učitelé a školy hledající svoje cesty.
Co s tím ano – brát vážně diskusi o formulovaných standardech vzdělání a překousnout fakt, že měla být v pořadí první. Nepodivovat se situaci, kdy mnohé školy uvítají vzorové osnovy vystavené MŠMT (vydané jako podpůrný materiál, nikoli jako (pod)zákonnou normu). Brát za věc neutrální, když se k nim školy přihlásí (ano, vím, co počít se složitou a pro mnohé denervující agendou a slovníkem ŠVP?). A proč by se nemohli ti, kteří považují přijetí (ročníkových) osnov za nanejvýš žádoucí, angažovat ve školních radách, poslaneckých kancelářích, ministerských pracovnách?
Přesně chápu pocit těch, kteří vědí, že nakonec je tu vždycky třída, žáci a učitel a že o to jde a že chtějí přece hlavně učit a nebýt trápeni nesmysly „shora“. Jenže, bohužel (?), ta třída je napojena na školu a ta škola na obec, kde jsme všichni přítomni, proto se musíme dohodnout. Maně mě napadá, co by to bylo za rachot, kdybychom začali uvažovat nad „přátelským“ prostředím, které vytvářejí školám jejich zřizovatelé…
A jedna aktualita závěrem. Reportér TIME se rozjel z USA do Finska, aby se podíval, jak to ta hvězda mezinárodních srovnávacích testů dělá v základní škole. 11. dubna o tom vydal v TIME článek Finnishing school. Kromě mnoha jiných zajímavých věcí se tu dočteme, že učitel je ten, kdo rozhoduje o podobě a cestách vzdělávacího procesu. Učitel není a ani nemůže být součást stroje na prefabrikované produkty (jako v U.S., přidává reportér). Centrální školní úřad vydává toliko rámcové kurikulum (pro matematiku zrovna jeho rozsah vzrostl takřka na deset stran z dřívějších tří a půl). Jen drobnost úplným závěrem – r. 2008 se k pětiletému (sic!) magisterskému studiu, jež umožní stát se učitelem na základní škole, hlásilo 1258 absolventů bakalářských oborů. Přijato bylo 123 (9,8 %). Absolvent obdrží titul kasvatus (ve finštině slovo znamenající také „matka vychovávající dítě“). Takové pětileté studium je velice drahé, říkají Finové, ale učitelé jsou pak velmi respektovaní a uznávaní.
Pracují 190 dní v roce; jejich průměrný příjem se pohybuje mezi 40 000 – 60 000 dolary.
Zdá se, že Finové hrají dobře nejen hokej.
|
|
