Dobrý den

Mne nejvíce motivovovalo, jak už bylo napsáno výše, když byl učitel zapálen pro svůj obor, výklad nečetl z poznámek, ale přednášel podle toho jak plynula výuka. Hodinu prokládal zajímavostmi a diskuzí z momentálního dění.

A pak také známky a představa, co se bude doma dít, když donesu další čtyřku .

Také bych se ráda připojila. Měla jsem ráda, když učitel nebral všechno úplně vážně, dokázal použít nadsázku, humor, uvolnění. Jsem "čistokrevně" humanitně zaměřená a přesto mne opravdu bavila matematika. Minimálně se v ní nestávalo, že by moji tehdejší spolužáci, byť třeba i trojkaři a čtyřkaři, nevěděli, co se právě u tabule děje. O čem se mluví. Dodnes na ni rád vzpomínám. Byla to "paní učitelka".

Motivace? Účelnost, smysluplnost.
Příklad: i nejhorší žák (SŠ), ignorat, budižkničemu, se horečně učí vyhlášku o silničním provozu, křižovatky a vůbec vše pro řidičák, protože chce jezdit a kurz si platí z těžce vydělaných nebo ušetřených peněz.
Dospělý, OSVČ, který už by se třeba nepřinutil k nějakému studiu si zaplatí kurz jednoduchého účetnictví pro podnikatele a pilně se ho učí se aby ho uměl co nejlépe.
Malé děti předškolního věku se učejí číst písmenka, nebo znát hodiny, aby si mohly přečíst co bude v televizi a kdy to bude.

A jak tedy motivovat? Jak vysvětlit smyslupnost učiva třeba právě ve vašem oboru?

Myslím, že hlavní příčinou současné nízké motivace velké části žáků je všeobecná nízká motivovanost dospělých v jejich okolí. Asi všichni víme, že vnější motivace ("cukr a bič", např. peníze) vlastně nefunguje. Jsem přesvědčená, a praxe ze třídy mi to potvrzuje, že vnitřně motivovaní jsou žáci, jejichž rodiče jsou "nadšeni" pro školu, pro práci, pro komunikaci atd. bez ohledu na jejich finanční zabezpečení. Tedy jinými slovy, mám žáky z chudých poměrů nadšené pro cokoli, ale i děti rodičů finančně zajištěných, leč bez nadšení, otrávených, remcajících. Na druhém místě je nadšení učitele samotného, ale bez splnění předchozí podmínky se můžete (většinou) rozkrájet a nenadchnete (existují i výjimky, kdy já jako učitel nadchnu žáka i navzdory rodičům, ale to jsou jen ojedinělé případy). Stojí zato pokoušet se nadchnout rodiče a pak vše funguje.

Tedy pracovat s celou rodinou? Jde to dneska? Je skvělé, že to přece jen někdy jde. Máte na to, pokusit se nadchnout rodiče, nějaký nápad, nějaký osvědčený postup, Jano?

Na naší škole jsou třídní schůzky každý měsíc. A na každé třídní schůzce je minipřednáška (např. z vývojové psychologie apod.) nebo ukázka z výuky, kdy si rodiče na vlastní kůži vyzkouší to, co zrovna jejich děti dělají, včetně nějaké umělecké činnosti. Ale v každé třídě se najde někdo (někde míň a někde víc), kdo na třídní schůzky nechodí. A to už je zpravidla signál, že dítě bude mít problém. Pokud to opravdu nastane, řešíme to osobními pohovory s rodiči (bez a s dítětem).

Vida, takže nejsou třídní schůzky všude jen formalitou. Třídní schůzky, jak na ně. Nestálo by to za vlasní téma? Najdou se další diskutující? Další zkušenosti k výměně?

Vážení kolegové, trochu mě zaráží smysl této diskuse. Zavzpomínat je jistě příjemné, ale z toho, co fungovalo na nás je dnes využitelné pramálo.
Ve třídě sice máme také žáky z masa a kostí s jednou hlavou a dvěma rukama, tam asi podobnost končí. S rychlostí dnešní doby už na prvním stupni žáci provádí to, co by si ještě před pěti lety nedovolil deváťák.
Stejně je tomu i ve způsobu uvažování, přístupu k životu, k učení, k informacím (zdrojům i zpracování). Tohel jsou ty věci, které bychom si měli uvědomit. Jsou jiní a to, co platilo na nás, na ně nezabere.
Pokusme se tedy odhalit, co charakterizuje generaci těchto žáků, konfrontujme ji s výhledy na vlivy ve školství např. Horizon reporty a z toho tvořme závěry, jak na ně.
Přeji hezký den.

Martine, dovolím si oponovat (vloni jsem končila s deváťáky a letos jsem začala s prvňáky - odtud pramení moje drzost ).
Myslím, že děti nejsou jiné; to my, dospělí, jsme jiní. Společnost jako celek (konzumně-materialistická, nenáročná na morálku, pravdu, pracovitost...), rodiče (freecoolíni šikulíni) i škola (naučit toho chceme stále víc, ale nevíme jak a proč a často z toho není nic). SAMOZŘEJMĚ NEJSOU VŠICHNI STEJNÍ, UZNÁVÁM ZJEDNODUŠENÍ, ale jenom trošku.
A možná ty děti trochu jiné přece jenom jsou - ony totiž, možná víc než my v jejich věku, potřebují soustředěnou pozornost, bezpodmínečnou lásku, milující a milovanou autoritu přinášející harmonii řádu; to asi pro ten chaos a nelad, kterým jsou obklopeny. Dnes se mě jeden prvňáček ptal: taky se ti rozešli rodiče, když jsi byla malá? A mě bylo líto (!), že ho zklamu, když řeknu, že ne. Protože on chtěl slyšet, že je to normální...