Jelikož ZUŠky dobře znám, dovolím si přidat se k Vašim úvahám. Byla bych moc ráda, kdyby se k této rozpravě také připojili učitelé dalších oborů.

Plně souhlasím ohledně obsahu pojmu „kvalita“ učitele. Záměrně nepíši umělecká kvalita, protože mám zkušenost, že vynikající umělec nemusí být zrovna dobrý pedagog a obráceně. Nejlepší je, když výborný učitel je také výborným umělcem. A proto bych si dovolila pochybovat o tom, že vysokoškolský titul zaručuje spoustu diplomů u žáků.

Vždycky záleží na úhlu pohledu, který si zvolíme. Myslím si, že je nutné klást důraz na odbornost učitele, i když také nadání dítěte podmiňuje výsledek pedagogického snažení. Dobrý vyučující dokáže hodně naučit i méně talentovaného, ale pracovitého žáka. Na druhou stranu znám případy, že velmi perspektivní studující pod autoritativním vedením nesplnil očekávání atd.

Prezentace školy na veřejnosti je sice potřebná, ale podle mého soudu by měla být jen součástí pedagogického snažení.
V žádném oboru ZUŠ také nemůže být prvotní profesní příprava studentů. Samozřejmé je, že nadřízené potěší každý žák, kterého vyučující připraví ke studiu střední nebo vysoké školy s uměleckým zaměřením. Většina žáků však bude získané dovednosti využívat jako zálibu. A to není zrovna málo.
Naši nadřízení někdy zapomínají na osobnostní hodnoty, které mohou studující v průběhu docházky na výuku získat. A proto měřit kvalitu vyučování podle počtu získaných diplomů a úspěšně profesně připravených žáků není správné.

Můžete mi někdo říci z čeho čerpáte při používání koučinku ?

Faktem je, že autorita učitele se přesouvá od direktivně autoritářské polohy, postupně k mentorsko(tutor)-trenérskému koučování...
(nejsem zastáncem ani příliš liberálního způsobu učení a výchovy, ani příliš autoritářského...)

Jaký kdo máte názor na výše uvedené styly učení, včetně koučinku?