Dobrý den,
s uvedenými třemi body naprosto souhlasím. Nejdůležitější se mi zdá bod č. 2 - kolektiv táhnoucí za jeden provaz a všichni stejně důslední. To u nás moc nefunguje.

Zdravím Vás, Petro,

úplně chápu, diskuse s kolegy je někdy těžká: každý má svůj názor a každému v oblasti kázně vadí něco jiného; nicméně elementární shoda by měla být a neházet si vzájemně klacky pod nohy. Velkou roli zde určitě hraje vedení, které by mělo takovéto diskuse pořádat, moderovat a dovést k nějakému konsensu.

Možná by někdo zde mohl poskytnout své zkušenosti ohledně vzájemné učitelské solidarity a metod, jak ji navodit. Zajímalo by mě také, jaké mají jiné školy normy v oblati kázně.

Jak je to například u vás s používáním mobilů - je jasné, že při vyučování ne, ale co takhle často namířené objektivy mobilů na učitele o přestávkách? Co třeba vzájemná náklonnost dávaná demonstrativně najevo žáky na chodbách? Vadí vám módní kšiltovky na hlavách žáků při vyučování?

To všechno jsou věci (a mnohé další), které některým učitelům vadí a jiným ne.

Domnívám se, že velkou roli hraje příklad. Samozřejmě že se naši studenti dávno neidentifikují s dospělými jakožto svými vzory. Jsou však velmi vnímaví. Těžko mohu někomu vysvětlovat škodlivost kouření, když ze mě cigarety čpí na všechny strany. Stejné to je s pozdními příchody apod. No a pak samozřejmě důslednost. Mí studenti ví, že jsem velmi náročný, možná na svůj věk i přísný, nicméně snažím se být objektivní, spravedlivý a vhodně empatický. Ocení časem spíše toho učitele, u kterého ví, na čem jsou. Který ale umí také ubrat, když je tomu potřeba. Ubrat a povolit se dá totiž vždy. Ale pustit to a pak se snažit přitahovat se nedá...

No, možná by učitelé občanských a rodinných výchov měli před nástupem do profese skládat slib, že nevezmou cigaretu do úst, aby působili důvěryhodně.

Faktem je, že učitel zůstává ve své výchovné pozici dost bezmocný proti vlivu rodiny; teď nechci, aby to znělo jako alibismus, je to prostě tak. Nicméně dominantní výchovnou funkci má plnit rodina, a mě někdy dost mrzí zřetelná snaha pasovat učitele do rolí sociálních pracovníků, nehledě na očividnou tendenci vývoje výchovných předmětů směrem k sociálnímu inženýrství.

Museli bychom se zaměřit na další příčiny vzrůstající nekázně žáků: nepříznivým genderovým rozložením učitelských sborů počínaje a třeba velice slabými kompetencemi ohledně vynutitelnosti kázně konče.

Nicméně souhlasím, že to málo, co učitel ve své výchovné práci může (a co by měl), padá s mírou jeho osobnosti. Jen ještě dodatek - nedělejme ze sebe polobohy.

Na toto téma by se dalo psát jako do seriálu. Tisíc událostí, tisíc příčin nekázně žáků. A právě tolik je třeba reakcí učitele. rJednotný recept na řešení prostě neexistuje.
Spíš mne vrtá hlavou, jak to že se stejná třída u jednoho učitele chová jako stádo dobytka a u jiného jako účastníci nedělní mše svaté. V čem to asi je? Určitě ne v dětech a samozřejmě je to v učiteli. Někdo to s nimi prostě umí, jiný to neumí. To ho ale nenaučí žádná škola, ani "knížecí" rady kolegů. Musí na to postupně as léty přijít každý sám i za cenu častých omylů a pochybení.
Vzpomenu na své osvědčené recepty:
1. Kdo si hraje (učí) a zajímá ho to, ten nezlobí! Z toho plyne, že učitel s dobrou kázní je dobrý učitel
2. Učitel se nikdy nesmí nechat žákem vytočit.Musí být nad situací a nepřistoupit na styl komunikace provokujícího žáka (třídy).
3. Prohřešky jednotlivce musí učitel řešit pouze s ním, mezi 4 očima. Prohřešky třídy řešit naopak vždy s touto třídou a nikdy ne ve sborovně a už vůbec ne v ředitelně. Tam to za vás nikdo nikdy nevyřeší a pokud se o to pokouší, snižuje jenom vaši autoritu u žáků.
4. Učitel musí důrazně trvat na přijatých opatřeních k nápravě žáka (i třídy) a nedovolit z nich žádné výjimky ani ústupky.
5.A poznámku by měl dát až jako nejkrajnější řešení. Je to jenom pouhé přenášení zodpovědnosti učitele na někoho jiného, který o vzniklé situaci ví málo, nebo vůbec nic.

Ale informovat rodiče o chování dítěte je vhodné, né-li přímo nutné! Nejlepší js k tomu hodí telefon (je pohotový), ale vůbec nejlepší je přímé jednání s s rodiči. V závažných úřípadech jsem nelenil takové rodiče osobně navštívit. Vždycky to ocenili jako moje vstřícné gesto k nim, než abych je volal na "koberec" do školy.

Uměl bych napsat nekonečně mnoho dalších postulátů k řešení kázeňských přestupků ve škole a stejně by to nebylo zdaleka všechno. Každá situace si žádná své a jiné řešení ...

Přesně tak. Je to všechno o osobnostech s přirozenou autoritou a můžeme si akorát přát, aby se ze současného školství stal takový prostor, do něhož budou tyto typy lidí vstupovat.

P.Suchoradskému děkuji za názor, za kterým stojí dlouholeté praktické zkušenosti, a ne nějaké teoretizování a podlézavá rétorika.

Dobrý večer,
také já děkuji p.Suhoradskému za jeho osvědčené recepty. Myslím, že to je to, co bychom potřebovali.

Dobrý den,
mě vrtá ale hlavou ještě jedna otázka. Co když ta kázeň v hodinách některých učitelů je založena na strachu z učitele?
Takovou kázeň já nechci.
Pak mě ještě napadá další otázka - proč se toho učitele žáci tak bojí? Zažila jsem to jako žák i jako kolegyně a prostě odpovědět neumím.

Kázeň založená na strachu z učitele není kázní, to je cirkusová drezůra. Ale nahradil bych slovo strach slovem respekt. To je přesně to co vytváří učiteleli u žáků uvědomělou (a pro žáky dobrovolnou) kázeň.
A ještě k té bázně z učitele. Také jsem měl takové učitele, ze kterých šel strach. Nemyslím si, že to byli moji milovaní učitelé, ale na školu patří. Oni ani nebyli tak zlí, jako byly zlé metody, které k učení používali. Asi jsem měl štěstí, že právě tito učitelé mně donutili nejvíc k učení a že mně také proto hodně naučili. Jiní byli hodní, ale v životě jsem pak musel dohnat to co mně pro svoji dobrotu naučit nedokázali. Těm prvním jsem se v duchu mnohokrát za to jak jsem je hodnotil omluvil.

Já si myslím, že dnes už učitelé tolik strachu nenahánějí... Navíc je strach a strach. To, že jsem si nedovolil jako žák dělat ve třídě nepřístojnosti, byl asi strach, ale strach přínosný, který se měnil v respekt. Avšak zažil jsem i strach paralyzující, strach z předmětu, který mi nešel, což se potom přenášelo i na učitele, a to je potom špatně a tady by to měl učitel asi rozpoznat a snažit se toto korigovat.

Chtěl bych ovšem připomenout, že jsou žáci, jejichž hodnotový systém se nese v jednoduché polaritě strach - výsměch, a všichni to víme. To už je pak těžká psychologie a můžeme stokrát mluvit o tom, že pouštění hrůzy je nepedagogické. A navíc...ono nahánění strachu se musí také umět. Ale samozřejmě pouze na strašení respekt nepostavíte. Zlo je jednou zlem, to se nedá nic dělat. Každý z nás ovšem zažil ve své kariéře žáka, kde asi nic jiného neplatilo.