Jsem učitelka ZUŠ - tudíž nemám praktické zkušenosti ve spec.ped - tudíž můj pohled je více-méně zvenčí /i když učím i děti, které se potýkají s odlišnými potřebami ve výuce oproti většině - hyperaktivita, dyslektici, odlišnosti v lateralitě/. K tématu, ke kterému se vyjádřujete, bych přesto ráda připsala něco ze svých vzpomínek i zkušeností. Vzpomínka: na 1. stupni ZŠ od 1. po 5. třídu mě učila úžasná učitelka, kterou mám pod kůží doteď - občas si to uvědomuji, jak byla pro mě důležitá. Učila srdcem - to především. Bylo to dávno, 2. polovina minulého století.......žádná přepychová výbava ve školách, pamatuji ještě např.topení v kamnech na uhlí......na Slovensku to bylo. Hodně jsme zpívali - např. i vyjmenovaná slova jsme se učili v písničkách - známá melodie nějaké lidové písně, podle které paní učitelka seřadila vyjmenovaná slova tak, aby do melodie "šly" - a pak stačilo prozpěvovat......... Pamatuji si na nějaké vystoupení v kulturním domě, které s námi připravovala paní učitelka - hrála jsem roli sluníčka, paní učitelka vlastnoručně ušila pro nás kostýmy, na mou "sluníčkovou" hlavu např. i umně vytvořenou čepici se slunečními paprsky....... Ve třídě jsme měli 2 spolužáky, kteří žili v těžkých sociálních podmínkách, nedostatek oblečení, hygieny, motivace a podpory z rodiny - čemuž odpovídaly i jejich školní výsledky. Tehdy nikdo nežil v přepychu, bylo to "normální" - ovšem vzdělání a práce byly váženými hodnotami. Fungovala soudržnost, ochota pomoci slabšímu. Paní učitelka nás vedla k tomu, abychom těmto našim 2 spolužákům pomáhali. Doučovali jsme je, přinesli jsme jim z domova oblečení, které jim mohlo ještě posloužit - byli jsme vedeni ke vzájemné pomoci, podpoře. Je možné, že tito spolužáci měli nejen sociální handicap, ale i nějakou poruchu učení - to už nemohu posoudit zpětně - v té době se o poruchách učení /možná vůbec/ nevědělo - netuším, jako dítě jsem tehdy mnohé ve školství samozřejmě nevnímala z pohledu pedagoga. Zpětně ale mám pocit, že atmosféra v naší třídě byla opravdu krásná, spolupracující, laskavá, nesoutěživá, nikdo nebyl separován, žádné třídění ne lepší a nevzdělatelné nebylo - jen pár "lajdáků" , kterým jsme pomáhali se z toho "dostat" - bylo veselo, panovala tvůrčí atmosféra. Byly jsme za těchto okolností děti spokojené i šťastné, vychovávané v sounáležitosti, toleranci, vzájemném respektování atd. Při vzpomínce na svou první paní učitelku si uvědomuji, že byla sama "jiná" /což pro nás nebylo vůbec podstatné!/ - měla nemocnou páteř, zřejmě vrozenou vadu - hrb, silné brýle, neměla svou rodinu - pomáhala v rodině své sestry s výchovou jejich dětí.
Zkušenosti učitelky ZUŠ: děti hyperaktivní, dyslektici, přeučení leváci, zkřížená lateralita - za léta praxe jsem takové žáky měla a mám i v současnosti. Tito žáci nepatří mezi takové, se kterými jde všechno hladce - ideální klavírista je hudebně nadaný, manuálně disponovaný, bleskově chápající, pracuje lehce, rychle, s nadšením a bez problémů, tvoří........ Dětem "s problémy" ovšem může hra na klavír všestranně pomoci s přesahem i do jejich jiných činností, dodat sebevědomí, uvědomit si, že jejich "jinakost" není nedostatek, POUZE jinakost - a je potřeba prostě pouze jinak postupovat v činnostech, hledat si své originální způsoby vnímání a pracovního postupu - a přitom nemít pocit méněcennosti = je to naprosto NORMÁLNÍ..... Ovšem taková výuka vyžaduje více času, více znalostí a zkušeností učitele, neustálé hledání nových postupů, tvoření na základě spolupráce učitele i žáka - učíme se navzájem naslouchat si, radíme se, je to o poznávání, rozvíjení svých možností atd. Domnívám se, že jde taktéž o způsob integrace - žádné takové dítě není odsunuto do kategorie "klavír pro tebe není.......to nezvládneš nikdy". Z mého pohledu se proto jeví "všechny děti do ZŠ" tak, že ANO. Samozřejmě je potřeba vytvořit k tomu podmínky - vnímám, že většinou nejsou. Určitě to souvisí s celkovou atmosférou ve společnosti a dobou, kdy za vším jsou peníze V PRVNÍ ŘADĚ - prostě kšeft. Což ovšem škola nesmí být - přesto čím dál více JE. Bohužel. Lidé se cíleně rozdělují, třídí na lepší, horší, nepřizpůsobivé, vyloučené, staré a nemocné, kteří jsou přítěží a "užírají" peníze ostatním, VIP /?!/ , odpad, asociály, bezdomovce - prostě polarizace za každou cenu za účelem roztříštění všeho, co by mohlo ještě fungovat - soudržnost, potřeba vzájemně si pomáhat, soucit a podobné hodnoty jsou upozaděny, odsunuty. Domnívám se, že za jiné atmosféry by ani integrace dětí s postižením nemusela být problémem. Ještě si připomínám dokument, který jsem kdysi s pohnutím a dojetím shlédla - klouček, kterého vlastní rodiče odmítli přijmout, zřekli se ho - narodil se bez ručiček. Byl adoptován a jeho adoptivní rodiče trvali na tom, aby chodil do "normální" školy - hledali a našli školu, kde chlapečka přijali s láskou. Bylo to obrovským přínosem nejen pro tohoto chlapečka /byl kouzelný, šťastný a veselý, psal nohou, plaval, zpíval ve sboru/, ale i pro jeho spolužáky, kteří se i díky postoji jejich paní učitelky stali podle mého názoru NA CELÝ ŽIVOT lidmi více citlivými, laskavějšími atd. Domnívám se, že podobné postoje ve smyslu vzájemnosti se nikdy neztrácejí a předávají se dál - i když často není zpětná informace o tom, jak důležitý a významný dopad to má na všechny, kteří něco takového ve svém životě prožili.
Naposledy upravil Katarína Straková dne pát 09. pro 2011 5:52:55, celkově upraveno 1
|