Učím klavír a klávesy - s AJ nemám žádné zkušenosti. O téma dyslexie se zajímám. Už léta si všímám u žáků různé souvislosti, projevy. Prolezla jsem několik "učených" publikací, které definují tyto problémy a hledala jsem účinné metody, které jsou využitelné v praxi - konkrétně v mé aprobaci. Nenašla jsem. Tak jsem začala z jiného konce - podle svých zkušeností a pozorování, sledováním různých souvislostí. Těžko popsat. Pokusím se. Snažím se pochopit, odkud mohou pocházet problémy, které jsou pojmenovány slovy, které začínají "dys". Východisko: každý jsme originál, nikdo se nemůžeme vejít do žádné šablony. Vnímáme jinak, všímáme si ve svém okolí různé podněty, reagujeme, zpracováváme. U klavíru lze pozorovat ihned, která ruka hraje více přirozeně, která ruka vykonává jednotlivé úkony jakoby samozřejmě. Děti seznamuji brzo i se psaním všeho, co souvisí s notopisem. I v této oblasti vnímám ihned některé detaily. Např. kulaté tvary píší děti různě - pravotočivě anebo levotočivě. Na klávesnici je třeba se umět orientovat - taktéž i ve směru melodie - stoupající, klesající. Některé děti mají zmatek ve směrech - zpočátku těžko umí určit, zda slyší melodii, která stoupá "na půdu" a která "do sklepa". A už v těchto momentech začínám mít jasněji. Hrajeme zpočátku podle sluchu a zároveň tvarujeme ruku, trénujeme volný úhoz, uvědomujeme si, jak zacházet s rukou přirozeně, bez napětí. Později nastupují znalosti o notaci a poté hra z not. Než přicházíme k této části výuky, už mám jasno, který žák má nějaké "dys" dispozice a s určitostí vím, že hraní z not takovému žákovi půjde jaksi jinak. Někdo by řekl "s potížemi" - já říkám JINAK. Totiž - podle mého názoru a zkušeností, veškeré dys projevy souvisejí s přeučeným anebo skrytým leváctvím, zkříženou lateralitou, někdo je ambidexter. A neví o tom ve většině případů - ani žák, ani rodič, ani učitel na ZŠ, prostě se to nezjistilo. Prolezla jsem nějakou literaturu k tématu lateralita. Dítě od raného věku napodobuje lidi ze svého okolí - kteří jsou převážně praváci /anebo se tak jeví/. I když je dítě přirozeně levák, napodobováním okolí se může nutit do něčeho, co mu není vlastní = jde proti sobě, aniž o tom ví. Má potíže, je "nešikovné", je třeba za svou nešikovnost napomínáno atd. Vznikají obranné mechanismy - různé. Stáhne se do sebe, sníží se mu sebevědomí, případně se stane agresivní, hyperaktivní, votravný - pro okolí, při přípravě do školy probíhají různé úhybné manévry - scény, má žízeň, atd. Abych si takovou situaci přiblížila, zkusila jsem si coby pravák psát levou rukou. Vydržela jsem pár minut - bylo mi nevolno, cítila jsem se svázaná a potřebovala jsem se z těchto velmi nepříjemných pocitů okamžitě vysvobodit. Ovšem, JÁ MÁM JASNO, ŽE JSEM PRAVÁK a pokud píšu levou, tak VÍM, že dělám něco, co pro mě není přirozené. Dítě, které je přeučený levák /ať už napodobováním svého okolí anebo násilným přeučením/, nemá tušení, že to takto nemá být - podřizuje se požadavkům. Tímto jsem se pokusila co nejstručněji popsat situaci. Co s tím? Základní filozofie: nic není PROBLÉM! Jsi šikovný a schopný zvládat cokoliv. Když všichni kolem vykonávají něco stejným způsobem, NENÍ TŘEBA to dělat stejně! NENÍ to jediný způsob a postup realizace. Nalezneme společně jiný postup - takový, který bude tvůj - originální - což je v NAPROSTÉM pořádku - tak to má být. Není třeba zapadat do jakékoliv šablony. Pozitivní výsledky jsou otázkou času - někdy je potřeba času skutečně víc - záleží na tom, jak hluboce jsou uloženy různé bloky a obranné mechanismy proti "násilí na sobě" vykonáváním činností nepřirozeně. Psychika takovýchto lidiček funguje např. i tak, že sami sebe zařazují mezi "neschopnější", méně šikovné - a pak záleží i na tom, jakou mají silnou osobnost, jak se s takovými pocity umí vypořádat. Co s tím? Radíme se společně. Řeknu, jak se mi jeví naše konkrétní činnost z mého pohledu, ptám se, jak to vidí žáček, jak vnímá, co pozoruje, jaké má pocity při vykonávání právě prováděné činnosti. Pozorujeme pocity napětí, pocity při vykonávání čehokoliv přirozeně - bez napínání svalů, kdy se nic nemusí "zdolávat", není překážka. Levá ruka hraje přirozeně - a teď to se stejným pocitem zkusíme provést druhou rukou. Napodobíme pocit. Postupně se snažíme uvolňovat zažrané bloky /nejen ve svalech/. Poznáváme sami sebe. Jak vnímáme, co vidíme, co cítíme, co je přirozené, o co se můžeme "opřít", co využít. Pro orientaci ve směrech můžeme vynechat slova levá, pravá /na tyto pojmy přeučený a skrytý levák = dys reaguje zmateně, než najde správnou stranu - totéž u pojmů nahoru - dolů/ - u klavíru to může být např. pojem ruka u okna, ruka u dveří - anebo jakékoliv jiné výrazy. Nahoru např. do nebíčka, dolů např. do peklíčka, na půdu, do sklepa, ptáčci /nahoře/, medvěd /dole/. Tím se uvolní pocit "poplachu", který vzniká při výrazech pravá, levá. Při složitějších motorických úkonech žáci vypínají některé smysly, vnímání - soustředí se na provádění těchto úkonů, např. vypínají sluch - který mají většinou vynikající /poznámka: aby se osvobodili od útrap se sledováním not, učí se ve velmi krátkém čase vše zpaměti = sebeobrana/. Snažím se různými způsoby toto jim pomoci identifikovat a společně hledáme postupy, které tuto situaci vyřeší - rozfázovat práci, probírat postupně podle jednotlivých složek - zjednodušit, rozebrat a pak poskládat, zpívat, vnímat - časem bloky povolí a činnosti se postupně zautomatizují. Analýza - syntéza - uvědomování si - smysly. Vysvětlíme si, že někdy vnímáme víc zrakem, někdy sluchem, opíráme se o činnost mozku - analyzujeme podle teorie, řídíme své vnímání, můžeme více uvědoměle - hmat - automatizujeme pohyby, atd. V jednotlivých částech prováděné činnosti se orientujeme různě, můžeme si některé úseky hrané skladby pamatovat podle hmatu, někde vizuálně, někde podle teoretických vědomostí, někde podle sluchu, atd.. Pocit bezpečí a podpory, klidu, odstraňovat "paniku". Např. i tím, že zvětšíme noty /nakopírovat ve zvětšení/ - VÝRAZNĚ to pomáhá. Děti dys se často v notách ztrácejí - hraní na klavír obouruč = složitá motorická činnost, k tomu sledovat noty - záhul - dítě je "zvyklé", že je to nad jeho síly, má "poplach". Tento poplach je uklidněn - zvětšíme noty /stačí dočasně, než se odstraní panika při hraní z not........./. Kromě toho děti dys /podle mých zkušeností/ mají často astigmatismus - tudíž jakékoliv texty /i notové/ psané vidí špatně, rozmazaně /podle stupně astigmatismu/. Stalo se mi už i to, že jsem dítě posílala k očnímu lékaři se svým podezřením na astigmatismus - očař nepotvrdil, byla jsem "za vola"........po pár letech kontrola u jiného očaře - astigmatismus tam byl........ Pomáhá též nepřetržitě označovat úseky ve skladbě /lze i v jakémkoliv textu/ - čímž je přehled ve schématu studovaného učiva /racionální orientace i zraková orientace - souběžně postupně, analýza/. Je dobré zkusit v textu označení jednotlivých úseků nějakým nakresleným znakem anebo barevnou upoutávkou - jak komu to víc vyhovuje. Pokud je dítě oficiálně diagnostikováno jako dyslektik, případně ambidexter, mající zkříženou lateralitu atd., nemusí toto mít na něj pozitivní vliv - může to vnímat jako označkování "nekvalitnosti", závady. Toto je velká chyba. Dyslexie by NEMĚLA být vnímána jako závada. Je to pouze jinakost. Všichni JSME JINÍ, než ostatní - a to je DOBŘE! Proč bychom nemohli /pokud tím nikomu neubližujeme/ vybočovat, být odlišní........ V tomto se své žáky snažím podpořovat. Cesta k sebepoznání, vnímání souvislostí, hledání řešení podle sebe, hledání SVÉ cesty, svého způsobu, originalita. Povedla jsem se nějak dlouhá - omlouvám se, snažila jsem se co nejstručněji, i tak je to neúplné....... Možná je něco z těchto zkušeností využitelné i ve výuce AJ - hudba a jazyky mají hodně společného - melodie, rytmus - a muzikanti obvykle nemají problém s učením se cizím jazykům. Jsem přesvědčená i o tom, že podobná práce s dětmi, kterou jsem popsala, pomáhá nejen v činnostech, při kterých se takto postupuje. Lze využít široce - pomůže dítěti i v jiných oblastech života a učení obecně. Tak přece jen ještě něco: děti s dys rysy /podle mého názoru a zkušeností přeučení leváci/ mají podle mého průzkumu prokazatelně leváka v rodině - někdo z rodičů anebo i v předchozích generacích /poslední dobou to už sleduji cíleně, zatím se mi toto potvrzuje/. Anebo někoho obouruč. Anebo někoho, kdo o svém přeučeném leváctví ani neví - stačí jednoduchý testík - sepnout ruce, pokud je levý palec nahoře, je to jasné /těch testů může být víc, v některé literatuře se test sepnutí rukou považuje za málo průkazný - ale v souvislostech, které jsem popsala, dává jistotu/. Dyslektici NEJSOU exoti, ani závadní, v podstatě nemají žádný problém, jen jim vnucujeme /vědomě anebo nevědomě/ fungovat jinak, než je pro ně přirozené.
.
|
|