Nejhorší je, když II. stupeň přestane rozvíjet, co se žáci naučili na I. stupni, což se děje myslím často - např. v dějepise

Nejhorší je, když II. stupeň přestane rozvíjet, co se žáci naučili na I. stupni, což se děje často (nemyslím tím sumu faktů, ale dovednosti...).

Díky, Hano, za pochvalu - jsem elementaristka a často se setkávám spíš s tím, že si učitelé na 2. st. myslí, že do šestky už přijdou děti "hotové". Na každý pokus získat radu, jak na to - jak naučit slovní druhy, poznat v jakém pádu jsou podst. jména, ...(přeci jen jsou oborářky a já nemám patent na rozum) reagují tím, že to už mají děti přece umět z národky. A to vše přeci souvisí s ČG.
Myslím si, že děti většinou nemají doma moc šancí vidět čtenářské vzory, rodiče totiž "nemají čas". A tak jim my ukažme krásu čtení, toho, že je super dozvědět se něco z knížek a nejen z internetu. Ten totiž nemůžu vzít do ruky, přivonět, když je nový a mnohdy ani právě teď ve škole ukázat kámošům.
Vím, že je to těžké najít čas, ale jde to. Sedněme alespoň jednou týdně na deset, patnáct minut každý se SVOU knížkou a oddejme se princeznám, pirátům, Gormitům, dinosaurům Harry Potterům, či Salanderovým. Ale pak se ptejme, diskutujme, zajímejme se o to, co kdo četl a co by kdyby. Ten čas se nám vrátí - děti si "to" totiž i v jiných předmětech PŘEČTOU.
Děti jsou jako opičky a často se dají zbantočit k neuvěřitelným věcem, tak proč ne zrovna ke čtení?

To je moc hezké, jak jste napsala: "Sedněme si ke svým ..." Mluvíte mi z duše. Sice i já jsem okouzlena internetem a ráda z něj získávám informace, ale máte pravdu, když děti přirovnáváte k opičkám. Škoda jen, že se občas marně snažím vysvětlit totéž učitelům, když mluvím o tom, co znamená dětem modelovat.

Mimochodem nedávno moje švagrová byla překvapena tím, když jsem jí vysvětlovala, že má se synem číst. Možná by bylo dobré pořádat projekty i pro rodiče a ukázat jim, nad čím přemýšlet u čtení.

No a vidíte - my teď se synem mého muže prožíváme první třídu a doma čteme. A syn je moc překvapený, když se ho pak ptáme na to, co četl - o čem to vlastně bylo, co se mu líbilo, co ho zarazilo... Prý ve třídě stačí, když to pěkně přečte nahlas. A on navíc ještě nahlas číst moc nechce, je velký introvert, tak to je tedy pěkná kombinace.
Co pak? Opatrně to probrat s paní učitelkou? Nebo to prostě dohánět doma?

Lucie, pokud to nebyla řečnická otázka, tak mě napadá, že chtít po prvňáčkovi, aby reprodukoval, co sám přečetl, je brzy. Začala bych tím, co slyší od Tebe. Opakovaně číst (nebo vyprávět) pohádku, a ať víc a víc opakuje on. My takhle vyprávíme ve škole každý den stejnou pohádku celý týden (pokud je kratší, tak jen čtyři dny a pátý ji kreslíme, někdy i dramatizujeme). Někomu by se to mohlo zdát zdlouhavé a nudné, ale děti to milují. Poslední den už mluví jenom ony.
Před Vánoci jsme začali číst (pohádky zásadně vyprávím z hlavy) příběh o Mariině oslíkovi, který ještě dočítáme (už jsme v Egyptě, teď ještě zpět do Nazareta) a už se mě ptají, proč ho neopakujeme.

Jano, díky za tvou zkušenost. Ne, to nebyla řečnická ? .
Možná jsem to napsala nepřesně, ale měla jsem na mysli možná něco trochu jiného. Synek přečte v slabikáři krátkou větu, resp. sousloví, a když se ho zeptám, co to znamená, tak se ukáže, že těm slovům nerozumí. Že třeba přesně nezná význam slova. A říká, že ve škole se o tom nebaví, že stačí, když to dobře přečte.

Jinak s reprodukcí textu to zkoušíme, když synovi čteme, nebo když se spolu díváme na pohádku. To mi nepřijde brzy - s pomocí dovede říct, o čem to bylo, jednoduše, ale vystihne několik momentů a s dalšími pomohu.

Vracím se k technikám ČG: nevím, co je pro prvňáky adekvátní přístup ve škole, s čím by měli začínat, a tudíž pak nevím, co by s nimi měla paní učitelka dělat. Zatím mi ale bohužel přijde, že nedělají vlastně nic, prostě jen čtou nahlas a to stačí. Měla jsem za to, že už od počátku by měli jakoukoliv formou učitelé ověřovat, že děti rozumí tomu, co čtou. Nebo ne? Dívám se na to laicky, jako rodič, učitelské vzdělání mám pro 2. stupeň a SŠ .

Už nevím, kde jsem to psala, možná na české škole, ale pro mě je nejdůležitější si ohlídat, aby žáci byli vším, co dělají, nějak osobně zaujatí. Aby cítili, že se jich to bytostně týká. Takže pokud je ve slabikáři "Ema má mísu masa", nebude to to pravé a nedivila bych se, že to děti neosloví.
Ty víš, že na naší škole se doopravdy číst učíme až ve druhé třídě. Tím čtením vlastně myslíme čtení s porozuměním, protože v první třídě děti píší a tím se učí i číst. A je to proto, že tyto dovednosti dozrávají postupně, urychlit se nedají, zato "zadrhnout", znechutit poměrně snadno. Já bych to vážně doma nechala jen na to převyprávění vyprávěného . Až (pokud) ve škole dojde na zajímavější texty, porozumění přijde samo, zvlášť když je doma někdo jako Ty .

Když jsem učila prvňáčky, bylo nepsaným pravidlem, že jsem se po přečtení téměř každé věty zeptá na obsah přečteného. Později jsem tuto "povinnost" s radostí přenechala žákům.
Souhlasím s Janou, že když Máma mele maso, tak to jde trochu obtížněji, ale dá se to (spíš je důležité ohlídat, aby vše pak nespadlo do nudné rutiny).

Otázky se většinou opakovaly - děti používaly primárně tzv. slabé otázky, tj. ty, které se ptají na zřejmé a jednoduché věci z textu: Kde? Kdy? Kdo? apod.
Na nástěnce objevil první plakátek s nabídkou pomocných slov...

Poději musel nutně vzniknout druhý plakátek s nápovědou náročnějších otázek. Šikovné děti začaly využívat už na konci 1. třídy. Otázky: Proč? Jak bychom mohli vyřešit? Co když? Co si myslíš o? Jaké jsou důkazy pro?

Jen je prostě škoda (viz mé úvodní povzdechnutí), že jak děti postupují, tak se na tyto postupy zapomíná - už tak nějak považujeme za samozřejmé, že všechny děti rozumí čtenému a "jede se dál".

Rád bych upozornil na kurz "Čteme s nečtenáři a učíme je kriticky myslet - základní kurz, zima a jaro 2012": http://www.kritickemysleni.cz/codelame_ ... 1323630717