Pane Polívko, kdo nebo co Vám brání, abyste učil podle původních osnov? Vždyť je můžete mít v kolonce "učivo" opsané doslova! A ti, kteří si chtějí dát tu práci a učit jinak (třeba v jiném pořadí, nebo novými metodami) také mají možnost. Tak proč "jednotné osnovy"? Vyhovuje mi svoboda a přejímání odpovědnosti (samozřejmě, že jsme vycházeli při tvorbě ŠVP i z obsahů osnov, jinak to ani nejde).

Jednotné osnovy? Třeba kvůli migraci rodičů za prací...A svoboda a odpovědnost se mohla nastolit (a po listopadu i byla) levně a jednoduše, bez tvorby RVP a následně ŠVP. A novými metodami mohu učit i podle osnov z 1. republiky. Je to o lidech, o prostoru pro tvořivého kantora ( a těch je většina), ne o sepisování a doplňování.

Kolik takových je? Máte konkrétní zážitek nepřekonatelných bariér? Třeba dítě, které neslyšelo o vyjmenovaných slovech či malé násobilce? A i kdyby, tak se to prostě jednoduše doučí. Myslím, že je to jenom takové oblíbené zaklínadlo.
S tím souhlasím, ale trvalo by to mnohem déle. Navíc, víte, jak to chodí v naší politice. Co není v zákoně, jako by nebylo. I zákon je možné změnit, ale je to přece jen víc vidět.
Nechci se přít, ale podle reakcí v různých diskuzích si to nemyslím. Dokonce i ta mlčící většina patří spíš k těm "pasivně setrvačným".

A když už jsme u těch původních osnov: při pohledu z okna jsem si vzpomněla na obligátní příklad na shodu podmětu s přísudkem - sypače vyjely x sypači vyjeli. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, v čem je rozdíl, prostě jsem se to naučila. A dneska, po 40 letech, mi došlo, že sypači jsou ti muži, kteří obsluhují sypače (vozy). No vida...

Souhlasím s Janou, kolik je takových, kteří se stěhují, navíc je v RVP pojistka - parafrázuji - škola zajistí plynulý přechod takovým žákům pomocí individuálního vzdělávacího plánu. Také se k nám žáci přestěhovali, jednotliví vyučující s nimi vždy případnou látku probrali formou konzultací. Případné mezery byly velmi rychle odstraněny ke spokojenosti všech stran. I v případě bývalých „osnov“ docházelo k tomu, že žáci jedné školy probírali některé věci jindy, prostě učitel si vytvořil tématický plán a učivo si přesunul do jiného měsíce, protože to lépe vyhovovalo jeho představám. Řešil někdo tehdy tak náruživě situaci „… a co když se někdo přestěhuje?“ Domnívám se, že ne.

Aneb kdo chce psa bíti...

Je pravdou, že se dnes lidé stěhují více než dříve (i do/z jiných států) a že RVP umožňuje, aby se daná látka učila v úplně jiném roce. Učitelé jsou tedy častěji postaveni před problém někoho něco doučit.

Pokud se ovšem vrátíme ke starým osnovám, dostaneme se do bludného kruhu. Je třeba se zaměřit spíše na postupné vylepšování RVP a ŠVP!

Začnu stěhováním dětí. Byl jsem v německé škole, kam nejméně dvakrát za měsíc nastoupilo dítě imigrantů bez znalosti německého jazyka. Vyučující si s tím problémem uměli poradit - škola měla své kurikulum (my říkáme ŠVP) vytvořené tak, aby problémy zvládla.
Diskusní téma "RVP vs. osnovy" nás vrací do doby před dvaceti lety, kdy se objevil náznak destrukce dosavadního zaběhnutého systému, v němž stát (příslušné ministerstvo) prostřednictvím učebních osnov předepisoval školám, co a kdy se má učit. V roce 1993 byl vytvořen projekt Obecná škola, na který měla navazovat "Občanská škola". To byly vlastně centrálně vytvořené školní vzdělávací programy, které měly nahradit nevyhovující socialistícké učební osnovy. Nebylo možné přehlédnout otázku - proč by těch programů nemohlo být více? A vznikl úspěšný program "Národní škola".
V polovině 90. let byl parlamentní komisí (za spolupráce mnoha pedagogů) připraven dokument "Otevřenost, rozmanitost, kvalita", který uvedl zásady rozvoje české vzdělávací soustavy. Dokument vycházel i z koncipování kurikulární politiky ve vyspělých zemích OECD a otevřel cestu k naší kurikulární reformě. V Bílé knize (2001) je doporučen nový systém vzdělávacích programů, jak je později stanovil zákon o vzdělávání. Chce se někdo vracet zpátky?
Školní vzdělávací programy otevřely prostor pro rozvoj autonomie škol a schopný tým umí vytvořit kvalitní kurikulum. Bědování nad poklesem vzdělanosti je vlastně bědováním nad stavem učitelstva, šířeji nad stavem celé společnosti.
Existují desítky dobrých škol. Něco se dá ve třídě poznat na první pohled. Například se ptám: Máte ve třídě nějaká pravidla? Kdo a jak je vytváří? Co se vyučuje frontálně a co jinak a proč? Atd.
Snahy o různé interpretace výsledků srovnávacích studií a některé snahy po zlepšení úrovně našeho školství (testy v 5. třídě počínaje a státní maturitou konče) jsou bohulibé, ale mnohdy odvádějí pozornost od otázek zásadnějších, jak je například formuloval nestor české pedagogiky Jaroslav Kozlík v článku "K poklesu a vzestupu vyspělosti našich žáků" (viz učitelské listy).
Nakonec připojuji jeden poznatek ze školy v Nizozemsku, který vždy přidávám k diskusím týkajícím se otázek RVP/ŠVP". Pan ředitel mi uvedl tři podstatné cíle vzdělávání, na něž se všichni vyučující neustále soustřeďují:
"Chceme naučit žáky, aby si uměli organizovat svůj čas ve škole, chceme aby si uměli organizovat práci a chceme, aby uměli pracovat nezávisle." Tyto úkoly pro vyučující jsou důležitou součástí školního kurikula, kde jsou samozřejmě i učební obsahy, způsoby hodnocení apod.
Mám pocit, že nám se zatím do ŠVP takové cíle nedaří vkládat a nová verze RVP k tomu nabádá jen málo.

Vážené kolegyně a vážení kolegové,
nemyslím si sice, že otázka je postavena do protikladu (RVP versus osnovy). Taktéž jako víceméně běžný učitel přenechám toto dilema kompetentnějším (didaktikům, metodikům, vědeckým pracovníkům v oblasti pedagogiky).
Nicméně tato nedořešená otázka mi komplikuje již několik let práci (nejen jako běžného učitele, ale i člověka, který se angažuje v dalších "vzdělávacích tématech" či po určitou dobu jako zástupce ředitele základní školy).
A proto si troufám tvrdit, že kurikulární reforma se změnila v kurikulární chaos (v duchu managementu změn totiž nešlo o řízený proces a navíc pro něj nebyly poskytnuty patřičné zdroje). Dále tvrdím, že tento kurikulární chaos již před pár lety přerostl v kurikulární krizi (v duchu krizového managementu byla překročena mez únosnosti).
A pokud máme ctít alespoň základní principy strategického řízení, pak je potřebné sáhnout k nepopulárním (a doufejme i krátkodobým) opatřením. Proto jsem zastáncem intenzivní práce na "osnovách" (klidně jim říkejme "standardy", "revize RVP" či "modelová řešení ŠVP"). Bude-li tato práce intenzivní, rázná, profesionální a "nedemokratická", pak toto krizové období bude krátké.
Samozřejmě k tomu budou potřeba zdroje ... Bohužel tato kurikulární krize nastává v době, kdy jsme svědky i dalších krizí (ekonomické, hodnotové apod.). Takže zdroje se budou hledat stěží. Proto velmi prosím ty, kteří mají vliv (tj. didaktiky, metodiky a další pedagogické odborníky), aby se přestali přít (a nedej bůh přes média). Místo toho aby se dohodli na minimálním konsensu a ten společně prostřednictvím MŠMT (koho jiného, že) prosazovali.

V zásadě souhlasím. Ale na jaké platformě má dojít k nějaké dohodě? Pedagogickou komoru nemáme. A kdo z MŠMT bude mít zájem poslechnout si výsledek? A lze se na něčem shodnout?