Mgr. Zdeněk Sotolář píše:
Mgr. David Hawiger píše:
Radek Sárközi píše:
Delší diskuze nad Standardy by přispěla k jejich lepšímu pochopení a přijetí (ale možná i k odmítnutí...).
A co tak tuto energii investovat do revize RVP? V tom vidím větší smysl...
Jenomže tato námitka se táhne jako červená nit diskuzí nad standardy, ale MŠMT ji neslyší. Nejdříve revize RVP, pak standardy! Ale byrokratický moloch si žádá okamžité standardy a hotovo. A nedokáže svůj spěch ani řádně vysvětlit.
Byrokracii tady "nevydiskutujeme", proti té je třeba jednat jinde. Ale co můžeme zde: ujasnit si společně pojmy. Zdá se mi, že se to tentokrát i poněkud daří, i když ty podmínky pro vznik Standardu jsou skutečně absurdní...
Přidal bych metodologický postřeh za to poslední čtvrtstoletí:
Ono asi není žádné "nejdřív revidujme RVP, nejprve vysvětleme OVO" - protože teprve když se to naše uvažování snese na rovinu skutečného činění a učení žáka, vidíme, co vlastně znamená OVO nebo indikátor Standardu nebo co v nich schází důležitého a co se v nich tedy má vlastně objevit. Právě tím, že se přinutíme psát Standard, tedy specifikovat poněkud tu obecnost očekávaných výstupů, se ukáže, co vlastně se asi tím OVO myslelo nebo konečně může začít myslit. Ne že by Standard-indikátor=OVO, to by byl další omyl. Je to jen "Kterou část z toho širšího cíle v OVO by stát chtěl docela určitě naplnit".
A bylo by moc dobré, kdyby stát chtěl naplnit nějaké opravdu podstatné prvky jisté kompetence, a ne třeba nějaká cvičeníčka nebo testovou úlohu. I to se průběžně učíme na všech stupních vzdělávání (myslím, že vysoké školy k tomu taky brzo dojdou).
Nevím, jak v ostatních oborech, ale v češtině od počátku schází pořádné a SPOLEČNÉ porozumění tomu, co je to dobře se dorozumívat, co je to dobře se vyjadřovat, co je to být kulturní člověk, co je to udržovat komunikační i společenský styk s druhými. Kolem roku 1995 jsme začali mezi těmi, kdo měli zájem, pracovat na tom, aby učitelé dobře rozuměli, co to žák vlastně umí, když umí: slovní druhy, bajku, rozbor věty, vzory přídavných jmen, májovce atd. Jaké znalosti a dovednosti a operace jeho mysl provádí, když to a to má "umět". Kromě toho je také "umět někoho přesvědčit", "podat velmi stručně a zcela srozumitelně zásadní informaci", "volit způsob vyjádření, který neurazí adresáta a vystihne věc" atp.
A právě ty operace jsou základ pro stanovení požadavků a norem. Nikoli "osnovné učivo" nebo pouhé vědecké pojmy. Protože tyhle operace jsou právě cílem vzdělávání - aby je žákova mysl prováděla, a aby to nebylo jenom "vybaví si z paměti" nebo "pojmenuje".
A pořád jsou s tím velké potíže! Ale lepší se to! Samy OVO v RVP v češtině jsou velmi pokročilé oproti tomu, jak v roce třeba 1999 ještě ve většině myslí hluboce tkvělo to, že umět češtinu je umět říkat všecky ty termíny, které žáka tolik matou (kolik významů má termín "tvar"?) a určovat pády a slovní druhy. A ještě dodnes sotvakdo umí opravdu vysvětlit, co je to vid slovesný, nebo co vlastně vyjadřuje slovesná osoba, a proč není "otcův" žádným vzorem skloňování přídavných jmen a proč nepatří do učebnic.
Ještě je potřeba k reformovanému kurikulu dodat ten systém profesního rozvoje - a zase se ukáže, že musíme ty pojmy a požadavky pochopit líp a upravit je, zejména ve spojení s výukou a taky s učením a s hodnocením. Nemůže to být hotovo "nejdřív", protože na to, co znamená nějaký OVO, lidé přijdou, teprve až když s ním začnou nějak užitečně pracovat. Kdybychom tu měli tým Australanů z Melbourne, aby nám Standard napsali, asi by jeho obsah byl od počátku jasný - jenomže by jednak byl šitý na cizí kulturu výuky (A to je teda náramný rozdíl), a jednak by mu právě ti, kdo ho nepsali, zase nerozuměli.
Zkrátka je ta byrokratická chyba v tom, že zde "stát" chce vždycky mít něco hotového dřív, než to vůbec dozraje. Na podzim zasadí jablůňku a v červnu už chce trhat jablka. Ani kyselá ještě nebudou!