|
Občas si čtu v různých tématech na RVP – i v těch, které nejsou mým oborem /například ZŠ a standrady/ – s přesvědčením, že vše se vším souvisí . Se záměrem poučit se, souznít s tím, co je podstatné.
Zjišťuji, že mnoho vzdělaných pedagogů a jiných odborníků věnuje své síly hledání „pravdy“. Mám dojem, že se všeobecně plýtvá energií, která by mohla být věnována smysluplné činnosti. Protože:
K čemu je nekonečné dohadování se nad „správnou“ formulací čehokoliv v RVP, ŠVP a jinde, když 1) připomínky nejsou brány v úvahu 2) není jasný cíl /ani po všech možných diskusích/. Naučit, vychovat, učit kvalitně. Ale naučit CO? Vychovávat K ČEMU? Pokud k ŽIVOTU, tak k JAKÉMU? Pokud k životnímu postoji, tak k JAKÉMU?
Což je základ pro jakoukoliv tvorbu. Smysl.
Všeobecně: Co tak „tradiční“ hodnoty? Nelhat, nekrást, odvést svou práci kvalitně a spolehlivě a být čestný. Anebo ne?
Pedagogika už dávno „ví“, že tvoření je založeno na SPOLUPRÁCI, vzájemném naslouchání, akceptaci existence různých pohledů na totéž. Tudíž by spolupráce měla fungovat i mezi pedagogy a „vrchností“ vzájemně, CÍL by měl být jasný. Je?
Někomu jde o skutečně kvalitní výuku, výchovu k ušlechtilým hodnotám a tak… Jinému jde o zviditelnění, o prosazení „jedině správného“ vlastního názoru atd. Ovšem při položení otázky Cui bono /v souvislosti s RVP třeba/ mi vychází jediné: ten, kdo na tom vydělá PENÍZE. A aby je měl, „tvoří“ – vyrábí ILUZI tvoření, ILUZI, že pracuje. Ano, pracuje. Vymýšlí nové formulace na to, co je už dávno zformulováno, „inspiruje“ pedagogickou obec ke „smysluplné“ diskusi nad obsahem RVP a spol. Nové formulace jsou plné odborných výrazů, čím víc, tím lépe, protože o to více je výsledek flexibilní - okecabilně a širokospektrálně alibisticky – různé elaboráty pak budí dojem vědecké erudice, diskutuje se nad jednotlivými slovy a jejich „správným“ významem - čímž se celá záležitost, téma vzdaluje od reality, podstaty, konkrétního cíle /pokud vůbec je zřetelně stanoven/, smyslu.
Příklad ze skutečnosti:
Místo děje: schůze /nikoliv ve školství, státní instituce/. Někteří přicházejí s předstihem a včas, pracovití tahouni. Se zpožděním přichází osoba jiných kvalit. Její herecká akce spočívá ve ztvárnění role uspěchaného, pracovitého a přetíženého zaměstnance, který samou aktivitou ani neví, kam dřív skočit – tudíž ani nemůže přijít na pracovní schůzi včas. Své zpoždění v tomto duchu komentuje. Ihned je „na výsluní“, dojem, který „je potřeba“ vyvolat, je dokonalý. Pilně pracuje a je přetížený.
Mlčící pracovití tahouni mlčí dál. Pracují skutečně, neiluzorně – tudíž na své zviditelňování ani nemají čas. Kromě toho projevit se jako konkurent není bezpečné.
Pokračování? „Uspěchaný a přetížený“ – zpravidla vedoucí – pracovník zadá tahounům nějaký další nesmyslný úkol, případně kvůli splnění tohoto úkolu se zorganizuje nějaké „smysluplné“ školení – vždy je potřeba něco přepracovat, vypracovat, vyrobit další lejstro – prokáže tak svou aktivitu svým nadřízeným a je jasné, cui bono.
Na tento „základ“ se nabalují důsledky. Tvoří se nekonečné ILUZE smysluplnosti různých činností za účelem materiálního zisku.
Návrh pro oblast školství: nebylo by od věci pro všechny tvůrce různých předpisů a forem kontrol kvality práce zadat absolvování pravidelné povinné praxe na škole – v roli učitele – v rozsahu 1 celého školního roku /vím, předem zamítnuto…./. Po ukončení této praxe vyhodnotit výsledky jejich činnosti dle těch kritérií, které sami vytvořili, otestovat těmi testy, které sami zavádějí.
Aby měli příležitost ověřit si, zda a jak jejich teorie funguje v reálu.
Otázka na závěr: jaký z toho všeho formulování RVP a další tvorby v podobném duchu mají užitek žáci? Fakt nevím…….
|
|
