Tak to jsem rád, že se konečně vracíme ke kořenům, leč nejen standardy je živ vzdělávací systém.
Cíl vzdělávání máme vyjasněn?
Můžeme zaň považovat, již zmíněný, § 44 Školského zákona, Cíle základního vzdělávání?
Citace:
Základní vzdělávání vede k tomu, aby si žáci osvojili potřebné strategie učení a na jejich základě byli motivováni k celoživotnímu učení, aby se učili tvořivě myslet a řešit přiměřené problémy, účinně komunikovat a spolupracovat, chránit své fyzické i duševní zdraví, vytvořené hodnoty a životní prostředí, být ohleduplní a tolerantní k jiným lidem, k odlišným kulturním a duchovním hodnotám, poznávat své schopnosti a reálné možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o své další životní dráze a svém profesním uplatnění.
K tomu bych připomněl článek z roku 2005
http://clanky.rvp.cz/clanek/o/z/340/POJ ... VANI.html/Ono to na první pohled vypadá docela obstojně, ale pocitově mi přijde, že realita toto naplňuje tak z 5..10% a v některých případech jde přímo proti cílům.
Když jsem se, coby žák, ptal učitelů "K čemu mi tohle bude v životě užitečné.", ve většině případů mě považovali za provokatéra a drzého žáka, v lepším případě byla jejich odpověď variací na:
* že se tím učím učit a trénovat paměť
* že to budu potřebovat na vyšším stupni
* že se to mám učit, protože nikdy nevím co se mi bude hodit
* že je to v osnovách
Žádná z těchto odpovědí mě neuspokojovala a z nadšeného žáčka, který se celý natěšený hrnul do školy, odcházel osmák, kterému raději dali ty čtyřky, aby jim tam nekalil vodu ještě další rok. Na "oficiální" vzdělávání jsem rezignoval a pod lavicí si přepisoval půjčené knížky o programování, i nezapomenutelnou Ladislav Zajíček, Bity do bytu.
Myslím, že podobný přístup k povinnému školnímu vzdělávání už není nijak výjimečný, jen místo učebnic programování dnes mají žáci jiná lákadla, jako například hry nebo chatování.
Coby učitel se tedy raději v předstihu sám žáků ptám, "K čemu vám tohle, co vás učím, bude dobré?"
Což takhle začít přemýšlet o takovém vzdělávacím systému, který nebude potlačovat přirozenou touhu lidských bytostí po vzdělávání a naopak ji bude podporovat, který si připustí, že je dnes běžné, když 90% z toho co se dnes žáci metodou nabiflovat, odpapouškovat, zapomenout, naučí, nikdy v životě potřebovat nebudou, a když už něco z toho budou potřebovat, budou se to muset naučit mnohem podrobněji, než je to učili ve škole.
Za velkou tragédii současného vzdělávání považuji to, že jsou žáci přinuceni učit se něco, co v životě téměř vůbec nevyužívají. Navíc, hodnocením toho, jak se jim daří prokázat, že si tyto nepotřebné znalosti "osvojili", rozhodujeme o tom, kdo je "dobrý" a kdo "špatný".
Navzdory současnému systému si u některých skupin žáků od 5. tř. dovoluji ten luxus, kdy si sami žáci vybírají, co se budou učit. Má to samozřejmě svá pravidla, ale oblast zájmu může být téměř cokoliv.
Je pak velmi příjemný zážitek, když se do svého tématu "zažerou" a pracují na něm s radostí i doma. Je balzám na duši učitele zaslechnout třeba v jídelně, jak to probírají a řeší
To mě přivádí na zasutou myšlenku, že vzdělávání by mělo být příjemné nejen pro žáky, ale i pro učitele.
Cítím velký prostor, pro šetrné, širokou veřejností i odborníky prodiskutované a pečlivě odpilotované změny, které by vedly ke zlepšení podmínek vzdělávání a přiblížení se k cílům.
Jestli má někdo pocit, že času je málo a změny se musí dělat teď hned, bez diskuze a pilotování, nechť je mu ponaučením dlouhá řada bludných kořenů, o které takoví kvapníci bez ustání zakopávají.
Ať se nám daří a pan Bu s námi
Mintaka
