RE. A nebo není zase jasné, co si pod "standardy" každý z nás představujeme. :

Nejen, že zase není jasné, co si pod standardy v této podobě představit, není jasné ani jak je plánováno je používat.

Jsou tyto standardy synonymem pro minima?
Mají být dolním/horním limitem pro čtyřkaře?
Mají být povinným znalostním základem, který se bude očekávat u žáků nižšího ročníku a na který se bude navazovat?
Mají sloužit jako podklad pro sestavování národních testů?
Mají sloužit k posuzování škol, byť se mnozí dušují, že to tak není, ačkoliv to tak mnohokrát bylo?

Myšlenka znalostního sumáře z jednotlivých oblastí, nebo jejich průřezů, vůbec není zavrženíhodná, naopak to může být velmi užitečná pomůcka. Pochopit a prosazovat takový sumář jako obdobu povinné školní osnovy, zafixované na řadu let, to už asi není to pravé ořechové. Jen si představte ty davy učitelů jak takovým sumářem s vyplazeným jazykem ženou žáky od jednoho tématu k druhému, odškrtávají si položky a v době rozkvétajících kaštanů se v noci s hrůzou budí, kolik jim toho ještě zbývá.

Takže je důležité nejen jak si představujeme standardy, ale také, jak je v plánu s nimi zacházet.

Pro žáky na kroužcích jsem již před léty naprogramoval "Přehled znalostí". K většině znalostí je k dispozici i podrobnější popis.
http://mintaka.eu/web/prehledz/krouzek/ ... a/prehled/
Proč ho nepoužívám pro žáky ve výuce? Protože tam většinou procházíme stejnými tématy a úkoly a není tolik potřebné mít o tom přehled.
Ten přehled neslouží k hodnocení.
Kdykoliv je možné ho velmi snadno doplnit o další znalosti, a často se tak, i na přání žáků, děje.
Jeho hlavní účel je, aby měli žáci přehled o dalších možných činnostech, aby neustrnuli u jedné znalosti. Také pro to, aby věděli, který spolužák už s danou oblastí pracoval, může být užitečné ho požádat o pomoc a radit se s ním.

První 3 "stupně osvojení" si žáci k znalostem přidávají sami, poslední 3 stupně z šestice přidává učitel, ale mohou se k tomu vyjadřovat i žáci.
Mnohé znalosti nemají všech 6 stupňů, často jen 4, některé mohou mít jen 1.

Samozřejmě i tento nástroj mají někteří žáci chuť použít k soutěžení a hodnocení, ale z mé strany tomuto snažení nevěnuji pozornost, (nevyzdvihuji ani nezatracuji) a většinou brzy odezní. Je to zkrátka nástroj a ne cíl. Věnujeme mu tak 2% času výuky.

Nemyslím si, že tohle je ideální způsob, který by se měl masově šířit. Dovedu si představit mnoho věcí jak ho vylepšit. Je to taková malá drobnost, která se mi osvědčila, mimochodem, inspirovaná z elektronických her RPG a strategií.

Nuže, "Quo vadis, Standarde?".

Souhlasím. To je věčný problém např. literární historie. Vůbec bych se nebránil nějakému (závaznému) společnému kánonu autorů a literáních děl, – rozhodně nestačí říci, že žák jmenuje významné představitele a díla... bla bla bla, – kánonu pouze však v minimální podobě, aby nezabral učiteli víc než (řekněme) 25 % (aby se nebudil hrůzou) a zbytek prostoru zůstal jeho. Jednou z nejhloupějších částí RVP ZV je "doporučené" učivo, které by mělo zmizet při revizi jako první. Naopak Dobešovy vzorové osnovy považuji za podpásovku a náznak konce ŠVP.

Velkým problémem RVP je nejasná terminologie. Pod pojmem "učivo" si každý představuje něco jiného. "Očekávané výstupy" jsou ve skutečnosti oborové cíle. "Hodnocení žáků" by mělo správně znít "hodnocení práce žáků" atd. atd.

Omlouvám se na narušení Vašeho souznění, ale zkusím to vrátit na zem. Jedním z hlavních důvodů krachu RVP je právě skutečnost, že neobsahuje (stejně jako citace) nic jiného než krásné, ale prázdné fráze. Znám to z diskusí o tom, jestli učíme v matematice studenty přemýšlet. Vždycky jsem byl jediná černá ovce, která přiznávala, že se jí to nedaří. Všichni ostatní měli pocit, že dělají, co mohou, i když to realizovali například tím, že v hodinách přepisovali na tabuli svůj 15 let starý sešit z doby vlastního studia.
Kolik pak asi bude špatných, vyhořelých nebo neschopných učitelů, kteří přijdou po hodině do kabinetu a řeknou si: "Dneska jsem nerozvíjel talent svých žáků, nepřispíval jsem k jejich celoživotnímu učení a žáci nebyli o hodině šťastní, měl bych se sebou něco udělat." To přece neudělá nikdo, každý si řekne: "Tak já jsem se zase tak snažil, ale ti ..."
Vaše vznešené fráze všichni znají, všichni ví, že by se měli pokoušet o jejich naplňování, ale taky všichni ví, že si je můžou vysvětlovat po svém, protože se jejich naplňování nedá nijak ověřit.

Konkrétní věci jsou jiná káva. Klidně ať si každý učí přímou úměru, jak chce. Třeba tím oblíbeným "první a druhé číslo v zadání vynásobíme a tento výsledek vydělíme číslem, které je v zadání třetí". Žáci v tom mají jasno, nedělají chyby a dokud zadává příklady jejich učitel není žádný problém. Ten nastane ve chvíli, kdy se jejich schopnosti prověří příkladem, který nedodržuje pořadí čísel v zadání nebo dokonce obsahuje další číslo, které se ve výpočtu nemá použít. Pokud takový příklad v jiných srovnatelných třídách vyřeší tři čtvrtiny žáků a u mě jen čtvrtina, tak není úniku - je třeba to začít učit jinak.

S testy to vidím podobně jako se standardy.
Testy mohou být velmi užitečný nástroj, dokud z nich někdo neudělá cíl.

Pokud má žák, nebo učitel potřebu zpětné vazby testem, budu jen rád, když budou mít okamžitě po ruce celou škálu kvalitních testů.

Pokud to napoví, kde jsou silné stránky a kde slabiny, na co se zaměřit a k čemu není třeba se vracet, paráda.

Důležité je stanovení záměru. Třeba: jaký by měl být člověk v kontextu /dle požadavků?/ dnešní společnosti /ekonomiky? vládnoucí ideologie?/. Zda otrok, vedený k dosahování max pracovní výkonnosti anebo člověk svobodný a tvořivý. Otrok nemá prostor ke tvoření, musí podávat pouze co nejlepší výkony dle nařízeného zadání. Jakmile nedosahuje určité úrovně výkonu anebo je jiný, než „šablona“ vyžaduje, neodpovídá „standardu“, je „ze soutěže“ diskvalifikován /myšleno obecně – vidíme to kolem ve všech oblastech/.
Pokud tedy je trend k „výrobě“ otroků, je potřeba co nejvíce předpisů, je potřeba sepisovat sáhodlouhá různá nařízení, je nutné mít mnoho směrnic, kvalitativních ukazatelů, vytváří se uměle velký počet mantinelů, je potřeba měřit, tvořit šablony, co nejvíce omezovat svobodu, a tím i možnost tvoření. Hodně kontrolovat, trestat, kárat, vyhodnocovat………+ mít k tomu APARÁT, hodně dohlížitelů.
Za tímto způsobem „žití“ je vždy záměr získat moc a peníze, ovládat.
Pokud je cíl ten, abychom žili všichni co nejvíce spokojeně a vzájemně ohleduplně /„Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“/, není potřeba žádných komplikovaných směrnic.
Ohledně Standardů:
Dle mého názoru to, co je užitečné stanovit, je rozsah a témata učební látky. Na ZŠ = ZÁKLADNÍ ŠKOLA – položit dobré základy ke znalostem v konkrétních předmětech – stanovit rozsah učiva. Minimální – anebo „střed“.
Zajistit to, aby se učitelé neustále vzdělávali ve své profesi – semináře, samostudium /dobrý učitel se sebevzdělává bez donucení – všichni lidé bez rozdílu se učíme do poslednícho dechu, sám život je škola, úkoly jeden za druhým, nekonečné poznávání a sebepoznávání/ - aniž by bylo potřeba podstupovat další atestace = KONTROLA shora /pokud má učitel aprobaci, je pro svou profesi PŘIPRAVEN/. Mít k pedagogům respekt – věřit, že jsou natolik kompetentní, že jsou schopni se rozhodnout sami /dle svého založení, možností a schopností/, jakým způsobem stanoveným rozsahem učiva se svými žáky projdou, jaké formy práce zvolí /metodika/.
Všichni jednotlivci tvoříme celek a jsme na sobě závislí. Záleží tedy na tom, jaký chceme mít ten celek. Zda chceme, abychom byli pro celek užiteční anebo těžit pouze výhody na úkor celku – což je o základní filozofii společnosti. Pokud chceme být užiteční, nejde nám o soutěžení, zviditelňování, získávání výhod /v současnosti je to právě naopak – zviditelnit se co nejvíce = přežít / . Proto pokud testy, tak pouze kvůli tomu, aby bylo zjištěno, kde je potřeba něco zlepšit, upravit, doplnit.
Sdělovat si vzájemně své zkušenosti, naslouchat, sdílet. Ač jsme rozdílní, vzájemná inspirace je možná vždy – všude je možné něco si „zobnout“.
Odstraňovat max vše, co zavání nátlakem.
Za takových podmínek nepovažuji za důležité stanovovat /PŘEDEPISOVAT/, jakého stupně např. samostatnosti MÁ dosahovat žák po absolvování jakéhokoliv vzdělávacího procesu / jak má umět formulovat cokoliv, jaké zadání má být schopen řešit PŘEDEPSANÝM způsobem, do jaké šablony má být zařazen…/.
Shrnu: osnovy /standard/, rozdělit /adekvátně věku žáků/ do jednotlivých ročníků tak, aby vše bylo časově možné realizovat, zajistit materiální zázemí pro školy /adektávní hodinové dotace, využívání moderních způsobů výuky - ovšem s tím, že „moderní“ nemusí být vždy to nejlepší – je potřeba neustále hledat, zkoušet, vychytávat = takový je život, experiment, tvoření = pokus, omyl, výsledek/, nesoutěžit, nehledat a nevytvářet omezení, co nejméně „předpisů“ = určování a vyžadování „jedině vhodných“ forem práce, atd.
V mém oboru /není to oblast ZŠ/: stařičké osnovy vše potřebné z obsahu učební látky stanovily velmi dobře, kvalitně, včetně cílů výuky. RVP tyto /STEJNÉ/cíle pouze jinak formuluje /velmi komplikovaně, v podstatě „bezobsažně“„vědecká slohovka“/– tudíž je to naprosto zbytečné. Je potřeba ponechat to, co je dobré /vynechat z toho „politickou ideologii“ / a přidávat nové „dobroty“, které vzniknou na základě spolupráce, sdílení zkušeností, vývoje, zkoumání atd. Aktualizovat, opravovat, neničit to, co je dobré.

Návštěvník mluví pouze o "znalostech", "učivu", "rozvržení do ročníků". Pozor! Tudy vede cesta k jednotným osnovám!

Standardy by opravdu mohly potrefit školství podobně jako jednotné osnovy. Vždycky, když od někoho čtu, jak jednotné osnovy dobře sloužily, vzpomenu si hned na své spolužáky z obecní školy v Záběhlicích. Nesloužily dobře. Nejméně polovině z nich, ale asi vícerým, nepomohly k vzdělání a spíše jim bránily, protože by tyhle děti z poctivých, ale spíše prostých rodin byly potřebovaly mnohem osobnější péči. A tím spíše spolužáci z z rodin poněkud lumpenproletářských. Žádné jednotné školství jim nemohlo dodat to, co chybělo právě jim v rodinném zázemí: chtít se ptát a zvídat, zamýšlet se, začíst se do příběhu, vydržet u počtů a radovat se z toho, že zvládli něco, co jim předtím nešlo. Netřískat do kytek, ale zblízka se jim podívat do květu, atp. A těch pár dětí z rodin kulturnějších tam mělo celkem leháro, a přitom by se byly mohly "rozvinout" o kus víc i bez dnešního chvatu a stresu. Jenže to při jednotné látce a tempu prostě učitel zvládat nemůže a vlastně nesmí.
Ale protože před padesáti lety byly i osnovy méně nacpané, lidstvo toho taky vědělo podstatně míň o sobě i o světě, bylo možné v té škole přežít jak pro ty, tak pro ony. (Samozřejmě že kolem prosakovala rudá, ale už to nebylo tak horké a tahle čtvrť nebyla pro žádného učitele kariérou...)

Když někdo píše o jednotných osnovách, mrazí mě, protože vidím, jak třebas jemu vyhovovaly (jako žákovi nebo jako učiteli), ale jak vůbec nevidí to, čím to škodilo jiným. To není jen dnešní problém: Když někdo moc silně věří na své pravdy a neregistruje to, že druhý potřebuje svobodu pro vyznávání té jeho pravdy, je to blizoučko k tomu, aby tu svobodu druhému, třebas nevědomky, upřel. Když se prosadí Standardy v podobě "cvíček" a testových úloh, které vyžadují, aby žák uměl nakreslit schéma věty přesně tak, jak se to kdysi naučil jeho učitel, znemožní ten Standard vyučovat jinak a třeba líp jiným učitelům.
To je ta ožehavá věc: v populaci, kde moc lidí chce myslit jen "po svém", je riskantní zavádět jednotící předpisy. Bylo by lepší provozovat sjednocující osvětu: bez povinnosti, bez tlaku vyvíjet postupy, které pomáhají dětem se zlepšovat. Dost učitelů to dělá, ale nedělají to společně.

Zřejmě nebylo pochopeno, co mohlo být pochopeno. Ale neva.
Nešlo mi o nic, co by zavánělo jednotností ve smyslu upozaďování žáků z rodin poněkud lumpenproletářských atd. Za mých časů a v mém školním prostředí jsme zřejmě měli štěstí, žádné upozaďování neprobíhalo. Též neupozaďuji, naopak.
Pokus o vysvětlení - vybírám pouze krátký příklad – učební osnovy 1. stupeň ZŠ, 1. ročník /VUP/.
Žák
- rozlišuje zvukovou a grafickou podobu slova
- rozlišuje slovo, slabiku, hlásku
- čte a rozlišuje dlouhé a krátké samohlásky
- pozná větu, píše na konci věty tečku
Je zde nějaká inovace? Co jiného se učili žáci kdysi?

MŠMT dalo důvěru učitelům, že jsou schopni napsat ŠVP, ale nedalo jim důvěru, že mohou diskutovat o Standardech nebo RVP...