Je mi 30 let, vypadám standartně o několik let mladší a ačkoliv už mám praxi 5 let, (to není mnoho, v mnoha věcech si připadám hodně jako začátečník a obzvlášť v konfrontaci se staršími rodiči vypadám jako jejich dcera...)
Asi na to není žádná rada, jen se chci svěřit, jak mě každý rok na třídních schůzkách zamrzí, když přijdou rodiče a říkají: vy jste tak mladičká, vy jste taková...vás bych si nikdy netipoval na učitelku. Nebo Vás bych si spletl se žáky...
Vím, že si to moc beru, ale cítím, že to na mě doléhá ponižujícím způsobem.
Snažím se nad to povznést a vím, že jiná rada na to nebude, jen jsem to potřebovala ze sebe dostat. Kdybych totiž byla superučitelka, která zvládne jakoukoli bandu dětí ukočírovat, tak neřeknu ani popel na to, jak vypadám. Ale jsem nejistá (což je předpokl. znát i z tohoto mého projevu)a na děti dost hodný, ochranitelský typ, což zejména v 9. ročníku moc ovoce nepřináší.
To je ale jedno, když mivšak někdo řekne vás bych si spletl s žákyní, mám pocit, že mě nerespektují ani ti rodiče a to je pak hodně, hodně špatné. V takových chvílích bych chtěla, aby mi bylo padesát. Díky za možnost se tu vypovídat... trochu závidím kolegyni, která je o pět let mladší než já a dostala již třídnictví. Vypadá totiž daleko starší než já, opravdu rozená učitelka. Hloupé je, že ačkoliv ona má stejné nováčkovské pocity jako já, jí děti toik neprudí, rodiče jí respektují a získala třídnictví..prostě je člověk na svém místě. Já, přestože mě práce s dětmi dost vyčerpává (ale koho ne) se kvůli svému působení cítím trochu nepatřičně:(