V tématu Zkušenosti s komunikací s rodiči přes internet se objevila zajímavá zkušenost - učitelé se při rozhodování o tom, na jaká filmová představení se vezmou děti, shodli, že rodiče v podstatě nemají co mluvit do toho, kdy, kam a kolikrát se půjde třeba do kina. Rozhoduje učitel.

Zároveň zde padla námitka: A pokud se nejedná o pedagogické téma, tak proč nevyslechnout názor a nehledat správnou cestu společně?

V jakých případech je podle vás vhodné, aby se rodiče zapojili do plánování výuky nebo akcí s výukou souvisejících? Jsou takové situace, nebo se podle vás mají rodiče "držet svého kopyta"?

Dobrý den,
asi opět "píchnu do vosího hnízda". Jsem přesvědčena, že by rodič měl být dopředu informován o tom, kolikrát za školní rok půjde jejich dítě do kina (divadla), kolikrát pojede na exkurze (vše v souvislosti s děním ve škole, s učivem) a také sdělení finanční náročnosti (alespoň přibližně). Myslím, že je to nutné z jednoho prostého důvodu. Rodina s více dětmi musí ohlídat svůj rozpočet, některé rodiny si to prostě nemohou dovolit, tam by škola měla připravit pro žáky náhradní "program" - neměli by žáci zůstávat doma, ale také by neměli chodit do školy "za trest". Pokud není rodič takto dopředu informován, snadno může nastat situace, kdy rodič řekne: Pokud je to součást výuky, tak to bude jistě zdarma? Škola zajistí...
Dana

Velmi souhlasím. Pokud po rodičích chceme peníze na divadelní či filmové představení, musíme je předem informovat. K čemu jinému by byl ve škole zřízený Klub rodičů?
Výbor rodičů by měl dokonce spolurozhodovat o počtu navštívených představení, zvláště pokud je škola na vesnici a žáci musí do divadla či kina dojet. Pak finanční náročnost takové akce stoupne.

Souhlasím s Danou. Pro rodiče s více dětmi je např. celodenní výlet do planetária nebo 3D kina (nebo jinam) poměrně nákladná záležitost a určitě je zapotřebí, aby o akcích věděli předem.

My dáváme rodičům jednou za měsíc konkrétní plány, co se chystá, jak budou akce časově i finančně náročné. Samozřejmě mají k dispozici celkový roční plán, který se měsíčními plány aktualizuje a získává konkrétní obrysy.

Ahoj přátelé!
Mají rodiče co mluvit do výuky?
Myslím si, že odpověď je jednoznačná: mají. Jsou pro to tři důvody:
1. zákon - ukládá nám to implicitně zákon č. 15 o hodnocení, kde jako jedno kritérium hodnocení školy je právě spolupráce s rodiči.
2. Nejsme "geniální". Ono to, co se nám jeví dobré z našeho hlediska učitelů, může být z hlediska žáků a rodičů špatné. Přece zpětná vazba je to, co chceme uplatnovat i my ve výuce.
3. zdravý rozum - chceme, nebo bychom měli chtít - společné: rozvoj dítěte a proto musíme mít rodiče za spojence a ne nepřátele. Praxe je samozřejmě velmi rozmanitá, ale náš cíl by to měl být. Často slýchám stesky učitelů, že jim nechodí rodiče na třídní schůzky. Ale když se zeptám rodičů, tak říkají: nebudu poslouchat ty neustálé nářky učitelky a statistiku kolik dětí mají ve škole a co nového postavili přes prázdniny. Takže ono to chce trochu promyslet strategii jak je systematicky a postupně zapojvat do práce školy. Jenom stížnostmi na děti je nezískáme. Na některém místě diskuse se objevila zkušenost s využitím internetu pro informování dětí. Většina rodičů to přijala a využívá. Pokud máte nějakou další zkušenost jak přitáhnout rodiče k větší spolupráci, tak poraďte.

Pro případ potřeby diskuse o spolupráci s rodiči je ZDE.

Už slyším některé kolegy, jak říkají, že ale do něčeho tedy rodiče určitě mluvit nemohou...
Opravdu?

Mohou rodiče v něčem uškodit? Jsou nějaké oblasti, do kterých podle vás mluvit nemají?

Nerada bych viděla, když by mi rodič diktoval, jaké metody a postupy mám používat při výuce.

Uznávám návrhy rodičů, jak přistupovat k jeho dítěti, když řešíme chování, reakce dítěte na podněty nebo vrstevníky, popř. dospělé osoby.

Ale aby mi rodič říkal, že bych měla dávat více diktátů nebo desetiminutovek (a teď mluvím opravdu z vlastní zkušenosti - podobný rozhovor jsem absolvovala loni), tak to se naježím a pronesu něco o tom, že v tomto oboru jsem s dovolením odborníkem já. Jsem hnusná?

Ahoj přátelé!
Učitel je pánem "procesu" vzdělávání (vždyť je k tomu vyškolen) a do toho mu nemůže nikdo "kecat". Ale rodič je tak trochu příjemce služby - přes své dítě a může podávat zpětnou vazbu. Tím může učiteli pomoci, protože on v dobré víře volí určité metody na zvládnutí obsahu, ale může stát, že nedomyslí všechny reakce. A tady je nutná spolupráce.
Uvedu přílad: paní učitelka zadala žákům přečist text z čítanky. rodiče na to dohlédli, se žáčkem to poctivě třikrát přečetli. A paní učitelka dala test, ve kterém např. bylo: Jaké je poslední slovo v článku? Asi chtěla rozvíjet čtenářskou gramotnost.
Kdo jí má říci, že to asi není ta správná cesta než rodič? Ale musí tam být vzájemná důvěra a přesvědčení, že chtějí to společné - rozvoj dítěte. Pokud tomu tak není, pak se to zvrhává do vzájemných útoků, které ve svých důsledcích škodí dětem. To je můj názor (učitele a dědečka ).

Souhlasím.
Je ale teď na školách, aby se "otevřely" a zpřístupnily. Je třeba vypořádat se s myšlenkami typu "to je naše věc", "učitel je neomylný", "učíme za zavřenými dveřmi".
Jestliže chceme spolupráci od rodičů - kolikrát jsme psali do notýsků, že žák nemá to či tamto, neudělal..., nedonesl... a žádali tím rodiče, aby spolupracovali - pak musíme tu spolupráci umožnit! Chceme vychovat děti, které se ptají proč? Pak musíme nechat rodiče zeptat se na totéž. A musíme být připraveni na to odpovědět.
Tvrdíme, že jsme odborníky. Tak se nebojme obhájit své znalosti, dovednosti a postupy! Jak jinak přesvědčit rodiče, že JSME ti správní než tím, že dokážeme svou odbornost.

Abych nezapomněla na druhou minci...
Někdy je to však marný boj. Snad bych to charakterizovala citátem: "I génius má své hranice, kdežto hloupost je nekonečná." J. Swift